Rudi Dutschke
Rudi Dutschke, celým jménem Alfred Willi Rudolf Dutschke (7. března 1940 – 24. prosince 1979, Aarhus, Dánsko) byl německý sociolog, politický aktivista a jedna z nejznámějších osobností radikálně levicového studentského hnutí pozdních šedesátých let 20. století v západním Německu.
| Rudi Dutschke | |
|---|---|
.jpg) Rudi Dutschke (1976) | |
| Rodné jméno | Alfred Willi Rudolf Dutschke |
| Narození | 7. března 1940 Schönefeld |
| Úmrtí | 24. prosince 1979 (ve věku 39 let) Aarhus |
| Příčina úmrtí | utonutí |
| Místo pohřbení | St. Annen-Kirchhof |
| Alma mater | Askánské gymnázium Svobodná univerzita Berlín Clare Hall |
| Povolání | sociolog, politik, spisovatel, novinář a industrial management assistant |
| Zaměstnavatel | Aarhuská univerzita |
| Politická strana | Bremer Grüne Liste (od 1979) |
| Nábož. vyznání | luteránství |
| Choť | Gretchen Dutschkeová-Klotzová (od 1966)[1][2] |
| Děti | Hosea Dutschke[3][2] Polly Nicole Dutschkeová Rudi-Marek Dutschke[2] |
| Rodiče | Alfred Dutschke a Elsbeth Dutschke |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mládí v NDR
editovatDutschke se narodil v Schönefeldu u Luckenwalde (poblíž Berlína, na území pozdější NDR) jako syn poštovního úředníka. V blízkém Luckenwalde navštěvoval gymnázium a stal se členem evangelické mládeže a mládežnické organizace FDJ (obdoba ČSM).[4] Po povstání v Maďarsku roku 1956 začal zastávat pozice demokratického socialismu s odstupem jak k USA tak i SSSR. Rok později se veřejně přihlásil k pacifismu a odmítl výkon vojenské služby (a veřejně k tomu vyzýval i jiné). Tím se dostal do rozporu s platnou ideologií NDR, po maturitě mu roku 1958 byla jeho žádost o studium sportu proto zamítnuta. Dutschke se vyučil obchodníkem a stále častěji navštěvoval Západní Berlín, kam krátce před stavbou berlínské zdi 1961 přesídlil.
V Západním Berlíně studoval Dutschke na Svobodné universitě (1961-1968) sociologii, etnologii, filosofii a dějiny, roku 1973 promoval (tématem promoce byl maďarský neortodoxní marxista György Lukács).
Studentské hnutí
editovatBěhem svého studia se nechal Dutschke ovlivnit Heideggerovým existencialismem, zejména pak marxistickými filosofy jako byl György Lukács, Ernst Bloch, zajímal se silně o tzv. kritickou teorii Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse), dále i o práce různých teologů (jeho pozdější manželka, Gretchen Klotz-Dutschke, studovala teologii).
Roku 1962 založil v Berlíně radikální skupinu Subverzivní akce (Subversive Aktion), se kterou roku 1964 vstoupil do Socialistického německého studentského svazu (SDS, Sozialistischer Deutscher Studentenbund). O rok později se stal jeho funkcionářem. Dutschke organizuje mnoho shromáždění a demonstrací proti válce ve Vietnamu a proti vytvoření velké koalice mezi SPD a CDU. Patří k hlavním iniciátorům mimoparlamentní opozice APO. V květnu 1966 organizuje spolu s SDS kongres o Vietnamu, který dočasně sjednotil mnoho proudů tehdejší západoněmecké levice a vyústil v do té doby největší demonstrace proti válce ve Vietnamu.
Napjatá situace eskalovala v červnu 1967 během návštěvy perského šáha Muhammada Rezy Pahlavího v Západním Berlíně. Během studentské demonstrace proti této návštěvě byl jedním západoberlínským policistou zastřelen student Benno Ohnesorg. V této době konflikty mezi bulvárním tiskem na jedné straně a mimoparlamentní opozicí eskalují. Rozbití oken v nakladatelství Axela Springera přirovnávají noviny tohoto nakladatelství ke křišťálové noci. Studentská opozice, která v minulosti obvinila (a též i několikrát prokázala) Springerovo nakladatelství ze lží a z organizování kampaní, které z jejího pohledu později vedly mimo jiné i k atentátu na R. Dutschkeho, vyhlašuje kampaň Enteignet Springer („vyvlastněte Springera“).
Atentát
editovat
Po těchto událostech došlo k zesílené kampani bulvárního tisku, zejména novin Springerova koncernu, proti studentskému hnutí. Na tomto pozadí došlo 11. dubna 1968 k atentátu na Dutschkeho, provedenému pomocným dělníkem Josefem Bachmannem, který byl znám jako pravicový radikál; atentát vyvolal mnoho mezinárodních protestů a bouřlivých demonstrací.
Rudi Dutschke atentát přežil s těžkým zraněním mozku, musel se dokonce znovu učit mluvit. Rekonvalescenci prožil ve Švýcarsku, Itálii a Velké Británii, kde se chtěl usadit a započal studium v Cambridgi, byl však britskými úřady kvůli údajné subverzivní činnosti vypovězen. Dutschke se posléze usadil v dánském Århusu, kde působil jako docent na tamější univerzitě.
Při svých cestách do Německa navázal v NDR kontakt s disidenty Wolfem Biermannem a Robertem Havemannem; roku 1978 se angažoval při založení západoněmecké strany Zelených.
Dutschke zemřel 24. prosince 1979 na následky atentátu (trpěl epilepsií). Své nekonvenční názory manifestoval i po narození svého prvního syna (z celkem tří dětí), který dostal jméno „Hosea-Che“ – po biblickém prorokovi Ozeášovi a kubánském revolucionáři Che Guevarovi.
Dutschkeho pozice a názory
editovatNázory Rudi Dutschkeho jsou některými vnímány jako velice kontroverzní. Někteří hovoří o nábožensky fundovaném socialismu, jiní (i zastánci západoněmecké levice) je označovali jako levicový fašismus a teoretický základ pozdější teroristické organizace RAF.[zdroj?] V každém případě byly silně provokující, přičemž ústředním pojmem zde byla otázka násilí.
Dutschke, sám velký kritik nejen monopolního kapitalismu, ale i diktatury sovětského ražení, sice zastával stanovisko, že v případě neřešitelnosti konfliktů (nereformovatelnost buržoazní společnosti, vykořisťování) je použití násilí legitimní, toto násilí lze však použít jen proti věcem (a represivnímu systému), ne proti jednotlivým lidem. Také vycházel z toho, že různé provokační akce mohou vycházet i z malých skupin (zprvu bez podpory obyvatelstva); takové akce pak motivují jiné, prozatím jen potenciálně revoluční skupiny a ústí v revoluční proces, podporovaný většinou; cílem společenské přeměny je pak socialistická republika rad.
Tím se odsadil nejen od pozdějších akcí teroristických skupin (jako RAF), chápajících revoluční proces jako atentáty (nejen) na představitele kapitalistického politického a hospodářského systému, ale i od několika tuctů skupin a tzv. stran převážně dogmaticky-maoistického ražení, které měly v sedmdesátých letech ve Spolkové republice konjunkturu.
Během roku 1968 se také výrazně zajímal o proces pražského jara v Československu a zúčastnil se různých diskusí na pražských fakultách.[zdroj?]
Ulice Rudi Dutschkeho v Berlíně
editovat
Koncem roku 2004 navrhl západoberlínský levicový deník taz, přejmenovat část ulice Kochstraße ve čtvrti Kreuzberg u příležitosti 25. výročí úmrtí R. Dutschkeho na Rudi-Dutschke-Straße[5]. Tento návrh byl oblastním parlamentem roku 2005 přijat. Uskutečněn však nebyl, protože se proti usnesení zformovala opozice části obyvatel, nakladatelství Axel Springer Verlag a strany CDU, která podala žádost o rozhodnutí hlasováním obyvatel.[6]
Brizantnost situace je dána nejen tím, že původní návrh pochází od levicového deníku taz – který reprezentuje dodnes mínění tehdejší mimoparlamentní opozice; před několika lety se Springerově nakladatelství podařilo nechat přejmenovat část křižující ulice Lindenstraße na Axel-Springer-Straße – ústředí nakladatelství se tedy má v budoucnu nacházet na křižovatce Axel-Springer-Straße a Rudi-Dutschke-Straße (nakladatelství si ovšem již před nedávnem nechalo změnit poštovní adresu na postranní vchod v Axel-Springer-Straße – původní hlavní leží v budoucí Rudi-Dutschke-Straße).
21. ledna 2007 se ve čtvrti Kreuzberg-Friedrichshein konalo hlasování, ve kterém se téměř 58 procent voličů vyslovilo proti návrhu CDU zrušit přejmenování[7]. Proti tomuto výsledku byla podána žaloba několika obyvatel a firem - patří k nim i nakladatelství Axela Springera samotné. Žaloba byla 9. května 2007 v první instanci správního soudu zamítnuta [8].
Přesto právě skutečnost eskalace někdejších konfliktů může být důvodem k přejmenování, ne proti, jak ve svém rozsudku Správní soud zjistil: důvod k přejmenování vyplývá i ze společenských diskusí a konfliktů o úloze tisku v šedesátých letech, jehož antipody byly právě nakladatelství A. Springera a Rudi Dutschke.[9]
22. dubna 2008 Vyšší správní soud v Berlíně povolil městu přejmenování ulice na Rudi-Dutschke-Strasse a to s odůvodněním, že tímto nedochází k porušení práv A. Springera.[10]
Odkazy
editovatPoznámky a reference
editovat- ↑ Dostupné online.
- ↑ a b c Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2024-05-10].
- ↑ Dostupné online.
- ↑ MIERMEISTER, Jürgen. Rudi Dutschke: mit Selbstzeugnissen und Bilddokumenten. [s.l.]: Rowohlt 170 s. Dostupné online. ISBN 978-3-499-50349-8. (německy) Google-Books-ID: hGIiAAAAMAAJ.
- ↑ Chronologii viz www.taz.de Archivováno 22. 1. 2007 na Wayback Machine. (německy)
- ↑ Jedná se o nově zavedené hlasování obyvatelstva, kterým je možno obejít rozhodnutí místních parlamentů; podepíše-li jistá část obyvatelstva souhlas s hlasováním, kterého se pak zúčastní jisté procento voličů (15 procent), rozhoduje zjištěná většina
- ↑ Výsledky viz Abstimmungsbogen Archivováno 28. 9. 2007 na Wayback Machine. (německy, formát pdf)
- ↑ Später Sieg für Studentenführer Rudi Dutschke, v Berliner Zeitung, č. 108, 10. Mai 2007, str. 25
- ↑ Cit. podle die tageszeitung, Dutschke auf der Siegerstraße, online bez data: digitaz Archivováno 20. 7. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ 1968 Generation – DW – 04/22/2008. dw.com [online]. [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. (anglicky)
Dílo (německy)
editovat- Rudi Dutschke: Jeder hat sein Leben ganz zu leben - Die Tagebücher 1963-1979 (Hrsg. v. Gretchen Dutschke), Kiepenheuer & Witsch, Köln 2003
- Rudi Dutschke: Mein langer Marsch. Reden, Schriften und Tagebücher aus zwanzig Jahren (Hrsg. von Gretchen Dutschke-Klotz, Helmut Gollwitzer und Jürgen Miermeister), Rowohlt 1980
- Rudi Dutschke: Aufrecht gehen - Eine fragmentarische Autobiographie, Olle und Wolter, Berlin 1981
- Rudi Dutschke: Lieber Genosse Bloch… - Briefe Rudi Dutschkes an Karola und Ernst Bloch (Hrsg. v. Karola Bloch und Welf Schröter), Talheimer Verlag 1988
- Rudi Dutschke: Versuch, Lenin auf die Füße zu stellen. Über den halbasiatischen und den westeuropäischen Weg zum Sozialismus, Wagenbach, Berlin 1984
- Uwe Bergmann/Rudi Dutschke/Wolfgang Lefèvre/Bernd Rabehl: Rebellion der Studenten oder die neue Opposition. Eine Analyse, Rowohlt, Reinbek b. Hamburg, 1968.
- Frank Böckelmann/Herbert Nagel (Hrsg.): Subversive Aktion. Der Sinn der Organisation ist ihr Scheitern, Verlag Neue Kritik, Frankfurt/Main 1976.
Externí odkazy
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Rudi Dutschke
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudi Dutschke na Wikimedia Commons
