Adolf Nasavský

římskoněmecký král
Další významy jsou uvedeny na stránce Adolf I. Nasavský.

Adolf Nasavský (cca 12502. července 1298 Göllnheim) byl původně nasavský hrabě (12761298) a v letech 12921298 římskoněmecký král.

Adolf Nasavský
římskoněmecký král
Portrét
Pečeť Adolfa Nasavského
Doba vlády12931298
Korunovace24. červen 1292
Narozenícca 1250
Úmrtí2. července 1298
Göllnheim
PohřbenKatedrála ve Špýru
PředchůdceRudolf I. Habsburský
NástupceAlbrecht I. Habsburský
ManželkaImagina z Limburgu
PotomciJindřich
Imagina
Gerlach I. Nasavský
Adolf
Walram III. z Wiesbadenu
Ruprecht VI. Nasavský
Adelheid
Mechtilda
DynastieNasavští
OtecWalram II. Nasavský
MatkaAdéla z Katzenelnbogen
PodpisPodpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
 
Sesazení Adolfa a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem

Adolf byl druhým synem nasavského hraběte Walrama II. a Adély, dcery hraběte Dětmara IV. z Katzenelnbogenu. Roku 1271 se Adolf oženil s Imaginou z Limburgu a zplodil s ní osm potomků. Podle pověsti šlo o sňatek z lásky.

Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[1] Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[2] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého.[pozn. 1] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[5] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[2] Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[6]

Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[7] Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[8] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.[pozn. 2]

Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[10]

České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.[11][12] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[13][14]

 
Adolf Nasavský (nákres vitráže z kostela sv. Mauricia ve Wiesbadenu)

Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu WettinůDurynsko a Míšeňsko.[15][16] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.

Mezitím Adolf Nasavský posiloval své postavení. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se proti rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu.[17] Původní dohody mezi českým i římským králem nicméně nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu.[18] Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprechta Nasavského s českým králem do Prahy, kde byl uzavřen sňatek[19] mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl být zároveň jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde.[20] Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela.[21] Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.[20]

Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[22] Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,[23] i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 3] Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.[25]

Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.[26] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila. Adolf byl pohřben v cisterciáckém klášteře Rosenthal a v roce 1309 jej nechal nový římský král Jindřich VII. převézt a pohřbít ve špýrském dómu.

Reference

editovat
  1. V případě Oty V. se vyskytly určité problémy. Na právo volby římského krále si totiž nedělal nároky jen on, ale i další člen askánské dynastie Ota Se šípem.[3] Přesto mohl Ota V. volbu Askánců alespoň do určité míry ovlivňovat.[4]
  2. Otakar Štýrský ve své kronice zmínil i snahu zvolit novým králem přímo Václava II.[9]
  3. Na místo jednání se Václav opět nedostavil osobně, ale předal svůj hlas mohučskému arcibiskupovi.[24]
  1. Václav II., s. 131
  2. a b Velké dějiny, s. 424
  3. Zahraniční politika krále Václava II., s. 166
  4. Václav II., s. 138–139
  5. Zahraniční politika krále Václava II., s. 165, 166
  6. KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 110. Dále jen Habsburkové ve středověku. 
  7. Zahraniční politika Václava II., s. 175
  8. Velké dějiny, s. 426
  9. Zahraniční politika krále Václava II., s. 177
  10. Zahraniční politika krále Václava II., s. 178
  11. Velké dějiny, s. 427
  12. Století posledních Přemyslovců, s. 237
  13. Václav II., s. 140
  14. Velké dějiny, s. 427–428
  15. Václav II., s. 146
  16. Století posledních Přemyslovců, s. 239
  17. Václav II., s. 146, 147
  18. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1668-1. S. 218. 
  19. Zbraslavská kronika, str. 93
  20. a b Zahraniční politika krále Václava II., s. 195
  21. Velké dějiny, s. 440
  22. Zahraniční politika krále Václava II., s. 189, 190
  23. Století posledních Přemyslovců, s. 244
  24. Velké dějiny, s. 445
  25. Zahraniční politika krále Václava II., s. 202, 203
  26. KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78–79. 

Literatura

editovat
  • MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0. 
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 
  • ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha : Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9.
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
  • ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.

Externí odkazy

editovat