Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Tovaryšstvo Ježíšovo
	Znak jezuitů
Zkratka	SI či SJ (zastarale TJ)
Motto	Ad maiorem Dei gloriam (AMDG)
Zakladatel	Římskokatolická církev v Česku
Vznik	1623
Typ	katolický řeholní řád
Právní forma	evidovaná právnická osoba církve a náboženské společnosti
Sídlo	Ječná 505/2, Praha 2, 120 00, Česko
Generální představený	Arturo Sosa (od r. 2016)
Český provinciál	Petr Přádka (od r. 2019)
Hlavní orgán	Generální kurie
Oficiální web	www.jesuit.cz
Datová schránka	dkysbpz
IČO	00409839 (VR)
LEI	3157002YE4NX2LVARM42
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova je jedna z provincií jezuitského řádu působící v českých zemích. Organizačně náleží do jezuitské asistence (uskupení více řádových provincií) s označením „Východní Evropa“ společně s provinciemi slovenskou, polskou, ruskou, rumunskou, chorvatskou a slovinskou.^[1]

Historie řádu v českých zemích

Klementinum, první české sídlo jezuitů

Řádový kostel sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí v Praze

Do českých zemí, konkrétně do Prahy, přišli jezuité z Vídně v dubnu roku 1556. Podnětem k jejich příchodu byl dopis, který roku 1554 poslala Ignáci z Loyoly česká katolická strana. Určitá jednání s ním vedl i král Ferdinand I.

Jezuité v českých zemích působili do roku 1618. Poté byli vykázáni nekatolíky, ale nazpět se vrátili již roku 1620 po bitvě na Bílé hoře. Jezuité prováděli takzvané vnitřní misie, jejichž cílem byla rekatolizace. Jejich působení bývá vnímáno rozporně.^{[pozn. 1]} Podporovali vzdělanost a zakládali školy (základní, střední), které měly přiměřenou úroveň vzdělání, na druhé straně v těchto školách neexistovala svoboda vyznání a byla praktikována i cenzura části česky, německy, latinsky a francouzsky psané literatury, včetně fyzické likvidace knih. Příkladem může být dílo Jana Amose Komenského, z nějž mohly být (po cenzurních úpravách) vydávány pouze některé učebnice. Mnoho faktů o fungování jezuitské cenzury v českých zemích bylo ovšem díky různým politickým tlakům a aktuálním náladám ve společnosti také často zkreslováno a zjednodušováno (vizte případ pátera Koniáše). Česká společnost na tento řád pohlížela spíše negativně a tento náhled dosud přetrvává.

Jezuitská kolej v Kutné Hoře

21. dubna roku 1556 přišli z Vídně do Prahy první jezuité pod vedením teologa německé provincie, Petra Canisia. Bylo jich 12 a založili první kolej na Starém Městě pražském, respektive západní křídlo později dostavěného areálu. V koleji, která byla po dostavbě pojmenována Klementinum, řád zřídil ještě téhož roku gymnázium a akademii v níž byly konány přednášky a zkoušky z filosofie a teologie. Teprve roku 1563 vznikla provincie rakouská.^[1] Roku 1562 dal král koleji právo udílet z těchto věd doktorské grady, čímž ji postavil na úroveň univerzity. Vyučovacím jazykem byla zprvu latina, poté němčina. Po odchování českých příslušníků řádu se výuka v základním školství počeštila. Pražské působení jezuitů se po polovině 17. století rozšířilo vybudováním druhé – novoměstské koleje (Profesní dům) s kostelem sv. Ignáce, a třetí – malostranské koleje při kostele sv. Mikuláše; pro vysokoškolské studenty sloužil také staroměstský konvikt s kostelem sv. Bartoloměje.

Postupně byly zakládány jezuitské koleje v Březnici, Jičíně, Klatovech (1636), Litoměřicích, Plzni, Českém Krumlově, Jindřichově Hradci, Chomutově, Kladsku, Telči, Olomouci, Brně, Jihlavě, Znojmě, Uherském Hradišti a Opavě. Jezuité se angažovali v kazatelské činnosti, která byla (stejně jako výuka) nejprve v řeči latinské a německé, posléze také české. Po bitvě na Bílé hoře byly hlavní náplní činnosti řádu v Českých zemích liturgie a školství, jako hlavní nástroje potridentské rekatolizace. Roku 1622 byla Tovaryšstvu Ježíšovu v Praze svěřena výuka na Karlově univerzitě, dále pokračovala činnost ve školství, vědách, umění a kultuře. Při kolejích byla zakládána studentská divadla a byla při nich organizována náboženská bratrstva laiků,^[3] zvaná mariánské družiny.

Shrnutí

1556 – Příchod jezuitů za panování Ferdinanda I. po nástupu Habsburků na český trůn.

1773 – Došlo k rušení klášterů josefinskými reformami, tomu předcházelo vydání tolerančního patentu Josefem II. Následovalo osvícenství. Vliv jezuitů na univerzitách byl omezen už školskými reformami Marie Terezie, kdy zde začali působit i profesoři z jiných řeholí.^[4] Marie Terezie se přestala jezuitů zastávat (u papeže Klementa XIV.) proto, aby neohrozila sňatek své dcery Marie Antonie s následníkem francouzského trůnu. V roce zrušení řádu, tj. 1773, době měla jezuitská velmoc v Čechách a na Moravě:

1200 členů
32 sídel
20 středních škol
2 univerzity (olomouckou a pražskou)

1814 – v době národního obrození se jezuité vrátili s nimbem mučedníků.^[5]

České jezuitské fundace

V českých zemích v současné době působí řádové domy České provincie Tovaryšstva Ježíšova dnes v Brně, Děčíně, Olomouci a Praze a na moravských poutních místech Hostýn a Velehrad, dále pak existuje společný česko-slovenský noviciát v Ružomberku.

koleje (i zaniklé)

gymnázia - školy a internáty vedené jezuity

„exerciční domy“

Významné osobnosti české provincie

Petr Canisius (1521–1597), teolog a kazatel
Martin Středa (1587–1649), teolog a historik
Bedřich Bridel (1619–1680), spisovatel a misionář
Bohuslav Balbín (1621–1688), spisovatel, historik a pedagog
Jan Tanner (1623-1694), spisovatel a duchovní
Jakub Kresa (1648–1715), matematik
Samuel Fritz (1654–1725), cestovatel a misionář
Antonín Koniáš (1691–1760), spisovatel a duchovní
Josef Dobrovský (1753–1829), lingvista, spisovatel a duchovní
Adolf Kajpr (1902–1959), novinář a duchovní
Karl Rahner (1904–1984), filosof, teolog
František Šilhan (1905–1985), duchovní
Tomáš kardinál Špidlík (1919–2010), spisovatel a teolog
Bruno Restel, duchovní
Leopold Škarek, duchovní
Milan Glaser, novinář a duchovní
Josef Horehleď, teolog a duchovní
prof. Ludvík Armbruster, teolog, filosof, pedagog a duchovní

a další

Odkazy

Poznámky

↑ Ke kritikům působení jezuitů v českých zemích patřil i Tomáš Garrigue Masaryk. V knize Česká otázka (1895) uvedl: „Habsburkové, uvázavše se v panování nad námi, prováděli a provedli protireformaci tak pronikavou, že všecko české snažení a pokračování literární a osvětné na dlouho bylo nemožné. O duchovních potlačovatelích sám Tomek vyznává: ‚Jezovité uložili ducha národa českého v staletý hrob.‘" (Citováno z první kapitoly.) Zmíněný historik Václav Vladivoj Tomek napsal: „Řád jesuitský, kterýž sám sobě přičítal největší zásluhy o obrácení země na víru, začež oplýval také největším bohatstvím, vychloubal se sic nadmíru vysokou učeností svou, ale zásada jeho byla, že nesmí lidem příliš otvírána býti brána vědomosti, aby neškodilo slepému poslušenství. Všechny znamenitější školy v zemi dostaly se zároveň s někdejší universitou Karlovou pod jejich neomezené vedení, i měli tedy udušení všech lepších snah hned při mládeži v moci své. Aby i památka předešlého způsobu věcí byla vyhubena, chodili misionáři jejich pilně po vsích i po městech, brali lidem knihy jejich staré a házeli na oheň."^[2]

Reference

↑ ^a ^b Česká provincie TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA. www.jesuit.cz [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné online.
↑ Tomek, Václav Vladivoj. Děje Králowstwí Českého. W Praze: F. Řivnáč, 1850. 480 s. [Citovaný text je na str 434.] Dostupné online
↑ Jiří Mikulec, Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha NLN 2000. 154 s. ISBN 80-7106-422-X.
↑ http://www.getsemany.cz/node/3137
↑ KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, 2. díl. Křesťanská akademie, Řím 1987. vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. ISBN 80-7113-004-4. S. 163–177 aj..

Literatura

ČORNEJOVÁ, IVANA; Kapitoly z dějin pražské univerzity 1622–1733. Praha: Karolinum, 1992. 192 s. ISBN 80-7066-392-8.
ČORNEJOVÁ, IVANA; Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1995. 245 s. ISBN 80-204-0471-6. 2. vyd. Praha: Hart, 2002. 264 s. ISBN 80-86529-30-4.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo jezuita ve Wikislovníku
Česká provincie jezuitů
Jezuité v Evropě
Jezuité (Z cyklu České televize o církevních řádech v České republice "Zasvěcení") – video on-line v archivu ČT
Jezuitský řád – video z cyklu České televize Historický magazín

[3] Ke kritikům působení jezuitů v českých zemích patřil i Tomáš Garrigue Masaryk. V knize Česká otázka (1895) uvedl: „Habsburkové, uvázavše se v panování nad námi, prováděli a provedli protireformaci tak pronikavou, že všecko české snažení a pokračování literární a osvětné na dlouho bylo nemožné. O duchovních potlačovatelích sám Tomek vyznává: ‚Jezovité uložili ducha národa českého v staletý hrob.‘" (Citováno z první kapitoly.) Zmíněný historik Václav Vladivoj Tomek napsal: „Řád jesuitský, kterýž sám sobě přičítal největší zásluhy o obrácení země na víru, začež oplýval také největším bohatstvím, vychloubal se sic nadmíru vysokou učeností svou, ale zásada jeho byla, že nesmí lidem příliš otvírána býti brána vědomosti, aby neškodilo slepému poslušenství. Všechny znamenitější školy v zemi dostaly se zároveň s někdejší universitou Karlovou pod jejich neomezené vedení, i měli tedy udušení všech lepších snah hned při mládeži v moci své. Aby i památka předešlého způsobu věcí byla vyhubena, chodili misionáři jejich pilně po vsích i po městech, brali lidem knihy jejich staré a házeli na oheň."^[2]

[#1-1] Česká provincie TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA. www.jesuit.cz [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné online.

[2] Tomek, Václav Vladivoj. Děje Králowstwí Českého. W Praze: F. Řivnáč, 1850. 480 s. [Citovaný text je na str 434.] Dostupné online

[4] Jiří Mikulec, Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha NLN 2000. 154 s. ISBN 80-7106-422-X.

[5] ttp://www.getsemany.cz/node/3137

[6] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, 2. díl. Křesťanská akademie, Řím 1987. vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. ISBN 80-7113-004-4. S. 163–177 aj..

[1]

[pozn. 1]

[3]

[4]

[5]

[2]