Zpovědnice
Zpovědnice je oddělené místo v římskokatolickém kostele nebo v přilehlé zpovědní místnosti, kde se uděluje svátost smíření.
Historie
editovat
První zpovědnice jsou doloženy ve 13. století. V podobě oddělené přepážky nebo křesla se zacloněným nebo zamřížovaným okénkem pro kněze a klekátkem pro věřící se zpovědnice začala praktikovat od závěru 16. století podle ustanovení Tridentského koncilu. První uzavřené dřevěné kabiny jako zpovědnice či zpovědní místnosti začal ve své diecézi zavádět milánský arcibiskup sv. Karel Boromejský. Jejich existence v kostele byla povinně předepsána římskými rituálními předpisy (Rituale romanum) od roku 1614. Pro anonymitu a zachování zpovědního tajemství se doporučoval tmavý, neosvětlený zpovědní prostor, zpovídající se osoba byla ukryta v šeru. Hlavní období rozvoje zpovědnic jako honosného nábytku s dvojími dveřmi a řezanou nebo intarzovanou výzdobou i malovanými čely nastalo v baroku[1]. Na horních římsách zpovědnic bývali zobrazeni svatí patroni tajemství zpovědi, například sv. Jan Nepomucký nebo sv. Ignác. Zpovědnice bývaly umístěny v bočních lodích kostelů střídavě s oltáři, ve velkých chrámech jich bylo až osm či dvanáct.
Martin Luther žádal od věřících zpověď veřejnou.
Současnost
editovatSoučasné zpovědnice jsou jednoduchým prostorem kostela, zvukově odděleným matným sklem či zástěnou, uvnitř má zpovědník sedadlo stejně jako zpovídající se, případně bývá mezi nimi stolek. Zmizela anonymita.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Max Tauch:Der Beichtstuhl in den katholischen kirchen des deutschen Barock. Univ. Diss. Bonn 1969
Literatura
editovat- Zdeněk Wirth, František Cimburek, Karel Vladimír Herain: Dějiny nábytkového umění I., II. reprint Argo Praha 1995
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu zpovědnice na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo zpovědnice ve Wikislovníku
