Wikipedie

Svátost smíření (katolická církev)

Tento článek je o jedné ze svátostí katolické církve. Zpověď v jiných církvích viz Svátost smíření. O pokání v jiných náboženstvích viz Pokání. O smíření v jiných náboženstvích viz Smíření (teologie).

Pokání a smíření
v katolické církvi
Svátost pokání a smíření
Kajícnost
Zpovědní tajemství
Misericordia Dei
Reconciliatio et paenitentia
Petrovo zapření a znovuposvěcení
Apoštolská penitenciárie
Lamentabili sane exitu

Svátost smíření[p 1][1][2] (běžně nazývaná také svátost pokání nebo zpověď) je jednou ze sedmi svátostí katolické církve (ve východním křesťanství známá jako svatá Tajina), při níž jsou věřící zbavováni hříchů spáchaných po křtu a smiřováni s křesťanským společenstvím. Během smíření je třeba vyznat smrtelné hříchy a ze zbožných důvodů lze vyznat i všední hříchy. Podle dogmatu a neměnné praxe církve mohou rozhřešení (absoluci) udělovat pouze kněží.[3]

Charakter

editovat

Církev na základě podobenství o marnotratném synovi učí, že zpověď není tribunál nebo trestní soud, kde je člověk odsouzen Bohem jako zločinec, ale „svatební hodovní síň, kde společenství slaví Velikonoce, Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, v radostné zkušenosti jeho odpouštějícího milosrdenství“. Při zpovědi, jak věří církev, Bůh soudí člověka v tom smyslu, že vynáší na světlo jeho hříchy tím, že mu dává možnost vyznat své hříchy zpovědníkovi, pak mu uděluje pokání a prostřednictvím zpovědníka mu uděluje odpuštění. Boží odpuštění navrací osobě „jas bílého roucha křtu, roucha, které je výslovně vyžadováno pro účast na [svatební] hostině.“[4]

Historie

editovat

V Novém zákoně jsou křesťané nabádáni, aby si na svých shromážděních „navzájem vyznávali hříchy a modlili se jeden za druhého“[5] a aby byli lidmi, kteří odpouštějí.[6][7] V Janově evangeliu Ježíš po svém vzkříšení říká apoštolům: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“[8] První církevní otcové chápali, že moc odpouštět a neodpouštět hříchy byla svěřena apoštolům a jejich právoplatným nástupcům, biskupům a kněžím, aby usmiřovali věřící, kteří po křtu padli.[9]

Raná praxe

editovat

V polovině 2. století se v knize Hermův Pastýř objevuje myšlenka jediného smíření/pokání po křtu za těžké hříchy odpadlictví, vraždy a cizoložství.[10] Episkopos (biskup) byl hlavním liturgickým představitelem místní obce,[11] který prohlásil, že Bůh hříchy odpustil, když bylo jasné, že došlo k pokání, o čemž svědčí vykonání nějakého pokání,[11] a kajícník byl znovu přijat do obce.[12]

Potřeba zpovídat se knězi se objevuje už u Basila Velikého, který měl za to, že Bůh uděluje odpuštění skrze kněze. Před čtvrtým stoletím byla zpověď a kajícná disciplína veřejnou záležitostí, „neboť každý hřích je hříchem nejen proti Bohu, ale i proti bližnímu, proti společenství.“[13] V době Cypriána z Kartága už samotná zpověď nebyla veřejná.[14]

Někdy se vyžadovalo celoživotní pokání, ale od počátku 5. století se za nejtěžší hříchy začalo považovat veřejné pokání za projev zadostiučinění. Na Zelený čtvrtek byli hříšníci spolu s katechumeny znovu přijímáni do společenství. Ze smíření na smrtelné posteli s církví, které nevyžadovalo pokání jako znamení lítosti, se do toho vnesl zmatek a rituál se začal vzdalovat realitě.[15]

Od 4. století, kdy se Římská říše stala křesťanskou, se biskupové stali soudci a hřích byl vnímán spíše jako porušení zákona než jako narušení vztahu s Bohem. U biskupských soudů se objevilo nové, více legalistické chápání pokání, které se stalo platbou za splnění požadavků Boží spravedlnosti. Podle Josefa Marta tomu napomohlo nesprávné čtení Janova evangelia – Jan 20, 23 (Kral, ČEP) a Matoušova evangelia – Mt 18, 18 (Kral, ČEP) Augustinem z Hippo a papežem Lvem I., který se domníval, že odpuštění činí „učedník“, a nikoliv Bůh, i když až po opravdovém pokání.[16] Akta koncilů ze 4. až 6. století ukazují, že nikdo, kdo patřil do řádu kajícníků, neměl přístup k eucharistickému přijímání, dokud ho biskup nesmířil s církevním společenstvím. Kánon 29 synody v Epaone (517) v Galii říká, že z kajícníků museli před zahájením eucharistické části opustit nedělní shromáždění spolu s katechumeny pouze odpadlíci. Ostatní kajícníci byli přítomni až do konce, ale bylo jim odepřeno přijímání u oltáře Páně.[17]

Nový přístup k praxi pokání se poprvé projevil v 7. století v aktech synody v Chalon-sur-Saône (644–655). Biskupové shromáždění na této synodě byli přesvědčeni, že pro spásu věřících je užitečné, když diecézní biskup předepíše hříšníkovi pokání tolikrát, kolikrát upadne do hříchu (kánon 8).

 
Funkční zpovědnice z 19. století v kostele svatého Pankráce v Ipswichi

Keltský vliv

editovat

Keltská církev zůstala kvůli své izolaci po staletí pevně zakotvena ve svých formách bohoslužby a kajícné disciplíny, které se lišily od zbytku křesťanské církve. Neznala instituci veřejného pokání v církevním společenství, které nebylo možné opakovat a které zahrnovalo kanonické povinnosti.[18] Keltská kajícná praxe spočívala ve zpovědi, přijetí zadostiučinění stanoveného knězem a nakonec ve smíření. Jejich počátky sahají až do 6. století.

Zpovědní knihy, tzv. penitenciály (ve východním křesťanství zvané epitimejníky), pocházející z ostrovů obsahovaly přesně stanovené tresty za všechny malé i velké přestupky (přístup připomínající rané keltské občanské a trestní právo).[19] Walter J. Woods se domnívá, že „kajícné knihy časem pomohly potlačit vraždy, osobní násilí, krádeže a další delikty, které poškozovaly komunitu a činily z pachatele terč pomsty.“[20] Praxi tzv. tarifového pokání[21] přinesli do kontinentální Evropy z Irska, Skotska a Anglie iroskotští a anglosasští mniši.[22]

Keltská praxe vedla k novým teoriím o povaze Boží spravedlnosti, o časném trestu, který Bůh ukládá za hřích, o pokladnici zásluh v nebi, která má splatit dluh tohoto trestu, a nakonec o odpustcích, které mají tento dluh vyrovnat.[23]

Středověk

editovat

S rozšířením scholastické filozofie vyvstala otázka, co je příčinou odpuštění hříchů. Od počátku 12. století Petr Abelard a Petr Lombardský reflektovali praxi, že lítost a zpověď (dokonce i laikovi nebo ve vzácných případech jeptišce či bekyni[24]) zajišťují Boží odpuštění, ale je nutná lítost nad vlastními hříchy. Rozhřešení se týkalo pouze trestu za hřích. V této době však Hugo ze Svatého Viktora učil na základě „moci klíčů“ – Jan 20, 23 (Kral, ČEP)[25] a Mt 18, 18 (Kral, ČEP),[26] že rozhřešení se nevztahuje na trest, ale na hříchy, a to uspíšilo konec laické zpovědi. Již „od třetího století byli zbožní křesťané někdy vybízeni k tomu, aby duchovnímu vůdci odhalili stav své duše“. To vedlo k soukromé formě zpovědi, které nakonec učinili přítrž biskupové na IV. lateránském koncilu (1215), jenž stanovil povinnost zpovědi knězi do jednoho roku od zhřešení a od té doby zakotvil praxi soukromé zpovědi. Ve 13. století se dominikánský filozof Tomáš Akvinský pokusil znovu sjednotit osobní „materii“ (lítost, zpověď, zadostiučinění) a církevní „formu“ (rozhřešení). Františkán Jan Duns Scotus však podpořil tehdy převládající názor, že rozhřešení je jediným podstatným prvkem svátosti, který kajícníka znovu připouští k eucharistii.[27]

V 11. a 12. století se vloudila nová, legalistická teorie pokání, která měla uspokojit boží spravedlnost a zaplatit trest za „časný trest za hřích“. Na to navázala nová teorie o pokladnici zásluh, která byla poprvé předložena kolem roku 1230.[28] Jako prostředek k zaplacení tohoto trestu se rozšířila praxe udělování odpustků za různé dobré skutky, které čerpaly z „pokladnice zásluh církve“. Tyto odpustky se později začaly prodávat, což vedlo k dramatickému protestu Martina Luthera.[29]

Po Tridentském koncilu

editovat
 
Moderní zpovědnice: tři možnosti pro kajícníka; kněz za zástěnou

V polovině 16. století biskupové na Tridentském koncilu[30] zachovali soukromý přístup ke svátosti smíření a rozhodli, že odpustky se nesmí prodávat. Někteří protestantští reformátoři zachovali svátost jako znamení, ale zbavili ji kanonických přídavků. Pro katolíky po Tridentu by však „vyznání smrtelných hříchů bylo považováno především za záležitost božského práva podpořenou církevním zákonem, aby se z nich vyznali do jednoho roku po jejich spáchání“.[31]

Problémem, který „dominuje celým dějinám svátosti smíření [...], je určení role subjektivního a osobního faktoru a objektivního a církevního faktoru v pokání.“[32] Od poloviny 19. století historické a biblické studie upozorňovaly na to, že pokání je nutné, aby Bůh mohl odpustit hříchy a hříšník mohl být prostřednictvím svátosti znovu přijat do křesťanského společenství.[33] Svátostná teologie vždy učila, že kajícnost je nezbytná pro platnou zpověď. Druhý vatikánský koncil (1962–1965) v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium nařídil, že „obřad a formule svátosti pokání mají být revidovány tak, aby jasněji vyjadřovaly jak povahu, tak účinek této svátosti.“[34] V pokoncilním dokumentu Paenitemini papež Pavel VI. zdůraznil „úzký vztah mezi vnějším úkonem a vnitřním obrácením, modlitbou a skutky lásky.“[35]

Svátost smíření při pandemiích

editovat

Apoštolská penitenciárie vydala 20. března 2020 nótu o vysvětleních týkajících se svátosti smíření v pandemii COVID-19. Zejména bylo uvedeno, že tam, kde věřící nemohou obdržet svátostné rozhřešení, lze dosáhnout odpuštění hříchů (i těžkých) dokonalou lítostí a pevným úmyslem věřícího vykonat svátostnou zpověď co nejdříve.[36][37]

Současná zpovědní praxe

editovat
 
Kanonické právo katolické církve
  • Ius vigens (současné právo)
 
Zpovědnice
 
Zpovědní místnost postavená z cihel

Kanonické právo vyžaduje zpověď s cílem nápravy a rozhřešení od kněze u všech těžkých hříchů pro smíření s Bohem a katolickou církví, s výjimkou nebezpečí smrti.[38]

Zejména na Západě si kajícník může zvolit zpověď ve speciálně zřízené zpovědnici. Od Druhého vatikánského koncilu přibyla ve většině zpovědnic kromě dřívější praxe klečení za zástěnou také možnost sedět čelem ke knězi. Pro ty, kdo dávají přednost anonymitě, je stále vyžadováno zajištění neprůhledné zástěny oddělující kněze od kajícníka.[38]

Kněz, který uděluje svátost smíření, musí mít oprávnění od místního biskupa nebo od svého řeholního představeného.[38] V naléhavých případech však může kajícníkovi udělit rozhřešení kterýkoli vysvěcený kněz.[38]

Obřad

editovat

Současný obřad pokání byl vytvořen v roce 1973 se dvěma variantami bohoslužeb smíření, aby se obnovil původní význam svátostí jako znamení společenství. Kodex kanonického práva z roku 1983 přinesl některé další změny. Kajícník může klečet na klekátku nebo sedět na židli (není zobrazeno) čelem ke knězi. Současná kniha o obřadu pokání předepisuje následující (42–47). Znamení kříže předchází pozdrav s povzbuzením k důvěře v Boha. Kněz může přečíst krátký úryvek z Bible, který hlásá Boží milosrdenství a vyzývá k obrácení. Je třeba se vyznat ze všech smrtelných hříchů, vyznání všedních hříchů se rovněž doporučuje, ale nevyžaduje. Kněz může zdůraznit pokání a nabídnout radu a vždy navrhne pokání, které kajícník přijme a poté přednese úkon lítosti. Kněz uděluje rozhřešení. Od Tridentského koncilu jsou základními slovy rozhřešení: „Uděluji vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“[p 2][39] U obnovené svátosti je forma obsáhlejší:

Bůh, Otec veškerého milosrdenství,
smrtí a vzkříšením svého Syna
smířil se sebou celý svět
a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha;
ať vám (ti) skrze tuto službu církve odpustí hříchy
a naplní vás (tě) pokojem.
UDĚLUJI VÁM (TI) ROZHŘEŠENÍ
VE JMÉNU OTCE I SYNA + I DUCHA SVATÉHO.[40]

Nakonec kněz vyzve kajícníka, aby „chválil Hospodina, neboť je dobrý“, na což kajícník odpoví: „Jeho milosrdenství trvá navěky“ – Ž 136, 1 (Kral, ČEP). Kněz propustí kajícníka „v pokoji“.[41]

Před rozhřešením kajícník pronese úkon lítosti, modlitbu, v níž vyjadřuje lítost nad hříchem. Zatímco ve starších formulářích se hřích mohl zmiňovat pouze jako urážka Boha, v novějších formulářích se zmiňuje i ublížení bližnímu.[42]

 
Jednoduchá zpovědnice v bazilice Panny Marie Růžencové v Manaoagu

Od II. vatikánského koncilu se podporují bohoslužby smíření, aby se zdůraznil komunitní prvek svátosti. Takové bohoslužby zahrnují čtení z Písma, homilii a modlitby, po nichž následuje individuální zpověď.[43] Za výjimečných okolností, kdy je uděleno všeobecné rozhřešení, je stále vyžadována opravdová lítost a individuální zpověď v určitém vhodném okamžiku.[38] Mezi takové okolnosti patří případy, kdy je velké množství lidí v nebezpečí smrti nebo jsou o svátost připraveni kvůli vážnému nedostatku kněží, ale ne jen z počtu kajícníků na velkých svátcích nebo poutích.[38] Podle oficiálního prohlášení je jeden den dostatečně „dlouhá doba“, aby bylo možné ospravedlnit použití třetího obřadu, tedy smírné bohoslužby s rozhřešením, která však vyžaduje následnou individuální zpověď.[44] Katolická církev učí, že individuální a celistvá zpověď a rozhřešení (na rozdíl od hromadného rozhřešení) je jediným běžným způsobem, jak se člověk, který si je vědom smrtelných hříchů spáchaných po křtu, může smířit s Bohem a církví.[38]

Ačkoli duchovní vedení není nutně spojeno s touto svátostí, svátost pokání byla po celá staletí jedním z jejích hlavních prostředí, které umožňovalo křesťanovi, aby se stal vnímavým vůči Boží přítomnosti, prohloubil osobní vztah s Kristem a zabýval se působením Ducha svatého ve svém životě.[45] Ve 20. století, během II. vatikánského koncilu, byly přijaty nové přístupy v udílení této svátosti, které zohledňovaly obavy ze skrupulóznosti neboli přehnané posedlosti detaily. Tím se úloha pokání dále odlišila od forem psychoterapie.[46]

Nutnost a frekvence

editovat
Viz též: Pravidelná zpověď
 
Zpovědnice v Jaroměři

Každý věřící je povinen po dosažení věku odpovědnosti, kdy dosáhne rozlišovací schopnosti, alespoň jednou ročně věrně vyznat své těžké hříchy.[47] Tato každoroční zpověď je nutná pro splnění „velikonoční povinnosti“, tedy pro přijetí svatého přijímání alespoň jednou během velikonoční doby.[48][38] Tomu musí předcházet smíření, pokud někdo těžce zhřešil. Těžký hřích zahrnuje závažnou věc, dostatečné vědomí její závažnosti a dostatečnou svobodu od jakýchkoli vnitřních nebo vnějších faktorů, které by zmírnily odpovědnost člověka za způsobenou škodu.[49] Zatímco soukromá zpověď všech těžkých hříchů je nyní povinná, zpověď všedních hříchů se doporučuje, ale nevyžaduje.[38] Papežové psali o možném přínosu „zbožné zpovědi“ všedních hříchů pro posílení odhodlání, božské povzbuzení, křesťanský růst a vnitřní pokoj.[50]

Každá lítost znamená zkroušenost ducha a „odpor ke spáchanému hříchu spolu s předsevzetím, že už nebude hřešit“. Taková lítost je „dokonalá“, pokud pramení z Boží lásky, ale „nedokonalá“, pokud pramení pouze ze strachu z trestů nebo z věčného zatracení. Dokonalá lítost sice odpouští těžké hříchy, ale člověk musí mít také úmysl naplnit církevní učení a hřích vyznat, pokud nebo když to bude možné.[51][p 3][38][52][53][54]

Aby mohla být svátost pokání platně udělena, musí kajícník vyznat všechny smrtelné hříchy. Pokud kajícník vědomě zamlčí některý smrtelný hřích, je zpověď neplatná a kajícník se dopouští dalšího hříchu: svatokrádeže. Člověk, který vědomě zatajil smrtelný hřích, musí vyznat hřích, který zatajil, zmínit svátosti, které od té doby přijal, a vyznat všechny smrtelné hříchy, které spáchal od své poslední dobré zpovědi.[55] Pokud kajícník zapomene při zpovědi vyznat smrtelný hřích, je svátost platná a jeho hříchy jsou odpuštěny, ale musí tento smrtelný hřích říci při příští zpovědi, pokud mu znovu přijde na mysl.[55]

Zpovědní tajemství

editovat
Hlavní článek: Zpovědní tajemství
Viz též: Zpovědní tajemství (Spojené státy)

Zpovědní tajemství čili svátostná pečeť zavazuje všechny, kdo slyší nebo vyslechnou kajícníkovo vyznání hříchu za účelem rozhřešení, aby neprozradili totožnost kajícníka a jeho hřích. Ti, kdo mohou slyšet vyznání hříchů, například tlumočník, jsou vázáni stejnou pečetí jako kněz.[38] Kněz, který tuto pečeť poruší, je automaticky exkomunikován, přičemž odpuštění je vyhrazeno Svatému stolci. Ostatní, kteří pečeť poruší, mohou být rovněž exkomunikováni. Trestná je také neopatrná řeč, která by mohla vést k tomu, že si lidé spojí konkrétního kajícníka s vyznaným hříchem.[38]

I když byli popraveni mučedníci, kteří odmítli porušit tuto pečeť, jako například Jan Nepomucký,[56] ve Spojených státech je neporušitelnost zpovědního tajemství uznána před zákonem.[57] Podobně je tomu většinou i v jiných zemích.

Zpovědní příručky

editovat
 
Moderní zpovědnice v katolickém kostele
Hlavní článek: Zpovědní zrcadlo
Viz též: Kajícné kánony

Od středověku se zpovědní příručky staly literárním žánrem. Tyto příručky byly návody, jak ze svátosti získat co největší užitek. Existovaly dva druhy příruček: příručky určené věřícím (zpovědní zrcadla), aby si mohli připravit dobrou zpověď, a příručky určené kněžím, kteří měli zajistit, aby žádný hřích nezůstal nezmíněn a zpověď byla co nejdůkladnější. Kněz musel klást otázky a zároveň dávat pozor, aby nenaznačil hříchy, na které věřící třeba nepomysleli, a vnuknout jim myšlenky. Příručky byly psány v latině a v lidovém jazyce.[58]

Tyto příručky byly stále populárnější, jak se šířily v tištěné podobě, a v roce 2011 přešly i do elektronické podoby. První taková aplikace na iPhonu, která získala biskupské schválení, byla mylně označena za aplikaci pro samotnou svátost;[59] ve skutečnosti šlo o elektronickou verzi této dlouholeté tradice materiálů, které se mají používat při přípravě na dobrou zpověď.[60]

Východní křesťanství a perspektivy obnovy

editovat
 
Ukrajinský řeckokatolický kostel byzantského obřadu bernardinů ve Lvově, Ukrajina

Na rozdíl od západního křesťanství, jehož liturgická praxe byla narušena v období stěhování národů v raném středověku, si východní křesťanství zachovalo spíše chápání smíření v církvi z období patristiky. Ve východním křesťanství se svátosti nazývají „posvátná tajemství (Svaté Tajiny) “. Povinnost zpovídat se může být méně přísná a může zahrnovat pouze nejžalostnější hříchy, aby člověk zakusil Boží odpouštějící lásku. Praxe rozhřešení nebo daného pokání se velmi liší. Důraz se klade spíše na obrácení srdce než na výčet hříchů.[61]

Zpověď a pokání v obřadu pravoslavné církve si i v dnešní době zachovávají spíše charakter osvobození a uzdravení než soudu. Usmíření a uzdravení jsou chápány jako totéž charisma, stejně jako v raně křesťanských dobách.[62] Odpuštění hříchů je udělováno na základě upřímného pokání a zpovědi. Rozhřešení zvěstuje Boží odpuštění hříchu. Pokání má zcela terapeutický charakter; posiluje úsilí kajícníka o křesťanský růst. „Odpuštění hříchu získané upřímnou a srdečnou lítostí je úplné a dokonalé, nepotřebuje žádné další naplnění“, a proto „pravoslavná církev co nejrozhodněji odmítá [...] latinské učení o trestech a pokutách, věčném a časném odpuštění, pokladnici zásluh [...] (a) očistcovém ohni.“[63]

V knize s kapitolou Od zpovědi ke smíření; od II. vatikánského koncilu do roku 2015[64] se v jiné knize o svátostech, hojně využívané na univerzitách a v seminářích, Joseph Martos vysvětluje, jak si myslí, že je třeba ještě mnoho udělat, aby se spojilo to, co se naučil na základě biblických a historických studií, „svátostná teorie“, a způsob, jakým je svátost prožívána v současnosti, „svátostná praxe“.[65] Široce se objevily požadavky na obecnější používání třetího obřadu, tedy smírné bohoslužby se všeobecným rozhřešením, která však vyžaduje následnou individuální zpověď, nicméně kanonické právo revidované za papeže Jana Pavla II. v roce 1983 zatím brání změnám.[66][44] Katolický teolog Ladislav Orsy sice prosazoval mnohem širší používání komunitních bohoslužeb smíření s obecným rozhřešením a nevyžadováním individuální zpovědi, ale v roce 1978 předvídal další vývoj církevní legislativy týkající se svátosti smíření a tvrdil, že „nemůžeme přestat, pravda a milosrdenství se musí dále rozvíjet.“[67]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ „Svátost smíření“ je název používaný v českém překladu Kodexu kanonického práva katolické církve z roku 1983. Katechismus katolické církve používá širší pojmenování a nazývá ji ‚svátostí pokání a smíření‘ a uvádí další alternativní názvy ‚obrácení‘, ‚zpověď‘ a ‚odpuštění‘.
  2. ↑ Před rokem 1973 byla formule rozhřešení obsažená v Ordo ministrandi sacramentum poenitentiae z roku 1614 následující (v českém překladu): „Kéž vás náš Pán Ježíš Kristus rozhřeší a já vás jeho autoritou zbavuji všech pout exkomunikace, suspendace a interdiktu, nakolik jsem toho schopen a nakolik to potřebujete. A konečně vám uděluji rozhřešení od vašich hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Kardinál Stafford upozornil, že první část „byla svou inspirací a zněním právní a kanonická“, zatímco formule z roku 1973 „je explicitněji biblická, církevní, kristocentrická a trinitární.“
  3. ↑ „Dokonalá lítost“ je chápána jako odstranění viny za smrtelný hřích ještě před zpovědí nebo, není-li příležitost vyzpovídat se knězi, bez zpovědi, ale s úmyslem vyzpovídat se, až a pokud se naskytne příležitost. Dokonalá lítost začala jako popis zármutku, který vychází z odporu k hříchu, a ne jen ze strachu z trestu. Její popis v kanonickém právu zní spíše tak, že zahrnuje lítost „motivovanou láskou k Bohu“. „Nezbytnost [svátosti pokání] je podobná jako u křtu: v případě nouze ji může nahradit touha po svátosti,“ jak tvrdí Karl Rahner, „která se může projevit i v případě, kdy je svátost nutná“. Tridentský koncil na 6. zasedání rozhodl, že pokání zahrnuje „svátostné vyznání nebo alespoň touhu po nich, až se najde vhodná příležitost“, zatímco „věčný trest [a] vina, se odpouští přijetím svátosti nebo touhou po svátosti.“

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sacrament of Penance na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Kodex kanonického práva, kán. 959–997 [online]. vatican.va, 1983 [cit. 2024-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Katechismus katolické církve. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-132-6. Kapitola Svátost pokání a smíření, §1422–1498, s. 364–381. 
  3. ↑ The Roman Catholic Church dogmas Doctrine of Salvation Catholic Apologetics [online]. theworkofgod.org [cit. 2024-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Evangelizatio.Va: 24 Hours for the Lord, Part 1: Confession [online]. evangelizatio.va, 2023-03-18 [cit. 2024-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Jak 5, 16 (Kral, ČEP)
  6. ↑ Ef 4, 32 (Kral, ČEP)
  7. ↑ MARTOS, Joseph. Doors to the Sacred. [s.l.]: Ligouri, 2014. Dostupné online. S. 322. (anglicky) 
  8. ↑ Jan 20, 22–23 (Kral, ČEP)
  9. ↑ The Sacrament of Penance. In: Catholic Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky)
  10. ↑ MIRUS, Thomas V. Church Fathers: The Shepherd of Hermas [online]. catholicculture.org, 2015-02-13 [cit. 2024-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b OSBORNE, Kenan. Reconciliation and Justification: The Sacrament and Its Theology. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2001-11-28. Dostupné online. ISBN 9781579108199. (anglicky) 
  12. ↑ Martos 2014, s. 323, 325, 327.
  13. ↑ TSIRPANLIS, Constantine N. Eastern Patristic Orthodox Theology. [s.l.]: Liturgical Press, 1991. Dostupné online. ISBN 0814658016. S. 140–141. (anglicky) 
  14. ↑ POSCHMANN, Bernhard. Penance and the anointing of the sick. Herder history of dogma. Překlad Courtney, Francis. New York: Herder and Herder, 1964. OCLC 2205919 S. 60–61. (anglicky) 
  15. ↑ Poschmann 1964, s. 95–96, 136–45.
  16. ↑ Martos 2014, s. 328–330.
  17. ↑ VOGEL, Cyrille. Le pécheur et la pénitence dans l'Église ancienne. Paříž: Cerf, 1982. S. 36. (anglicky) 
  18. ↑ Catechism of the Catholic Church [online]. ccc.usccb.org, 2019 [cit. 2024-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ DAVIES, Oliver; O'LOUGHLIN, Thomas. Celtic Spirituality. [s.l.]: Paulist Press, 1999-12-17. Dostupné online. ISBN 9780809138944. (anglicky) 
  20. ↑ WOODS, Walter J. Walking with Faith: New Perspectives on the Sources and Shaping of Catholic Moral Life. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2010-02-01. Dostupné online. ISBN 9781608992850. (anglicky) 
  21. ↑ POSCHMANN, Bernhard. Penance and the anointing of the sick. Herder history of dogma. Překlad Courtney, Francis. New York: Herder and Herder, 1964. OCLC 2205919 S. 124–125. (anglicky) 
  22. ↑ Srov. VOGEL, Cyrille. Le pécheur et la pénitence au moyen-age. [s.l.]: [s.n.], 1982. S. 15–24. (francouzsky) 
  23. ↑ Poschmann 1964, s. 123–137.
  24. ↑ SWAN, Laura. The Wisdom of the Beguines. The Forgotten Story of a Medieval Women's Movement. [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-62919-008-2. S. 118. (anglicky) 
  25. ↑ Jan 20, 23 (Kral, ČEP)
  26. ↑ Mt 18, 18 (Kral, ČEP)
  27. ↑ Martos 2014, s. 334–343.
  28. ↑ DAL COVOLO, Enrico. The Historical Origin of Indulgences [online]. catholicculture.org [cit. 2024-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Martos 2014, s. 338–339, 350.
  30. ↑ Introduction; From the General Instruction of the Roman Missal [online]. usccb.org, rev. 2019-09-26 [cit. 2024-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Martos 2014, s. 357.
  32. ↑ Poschmann 1964, s. 209.
  33. ↑ Martos 2014, s. 360.
  34. ↑ PAVEL VI. Sacrosanctum Concilium [online]. vatican.va, 1963-12-04 [cit. 2024-08-22]. Dostupné online. 
  35. ↑ MARTOS, Joseph. The History of Penance and Reconciliation [online]. johnwijngaardsmoodle.org [cit. 2024-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-20. (anglicky) 
  36. ↑ PIACENZA, Mauro; NYKIEL, Krzysztof Józef. Note from the Apostolic Penitentiary on the Sacrament of Reconciliation in the current pandemic, March 20, 2020 (Tisková zpráva) [online]. Apostolic Penitentiary, 2020-03-20, rev. 2020-03-27 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ REIS, Bernadette Mary. Act of Contrition and Sacrament of Reconciliation [online]. Vatican News, 2018-12-17 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky)  „Pokud potřebujeme odpuštění smrtelného hříchu a z nějakého důvodu nemůžeme jít ke zpovědi, je zapotřebí dokonalý akt lítosti a úmysl jít ke zpovědi co nejdříve.“
  38. ↑ a b c d e f g h i j k l Full text of "The Code Of Canon Law.pdf (PDFy mirror)" [online]. archive.org, 1983, rev. 2014-01 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ STAFFORD, J. Francis. Sacraments of Healing: Reconciliation and Anointing [online]. vatican.va, 2006-09-21 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Obřady pokání. Praha: Česká liturgická komise, 1982. S. 30. 
  41. ↑ Srov. Obřady pokání, s. 30.
  42. ↑ Rite of Penance, s. 89–91. (anglicky)
  43. ↑ Katechismus katolické církve, §1482.
  44. ↑ a b COFFEY, David M. The Sacrament of Reconciliation. [s.l.]: Liturgical Press Dostupné online. ISBN 9780814625194. S. 137–138. (anglicky) 
  45. ↑ MOON, Gary W. Spiritual Direction and the Care of Souls. [s.l.]: InterVarsity Press, 2004. ISBN 978-0-8308-2777-0. S. 64. (anglicky) 
  46. ↑ WISE, Todd R. An empirical phenomenological analysis of the Rite of Reconciliation from the perspective of the penitent. Ann Arbor, MI: Union Institute Graduate School (anglicky) 
  47. ↑ CIC, kán. 987–991 [online]. intratext.com [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Dictionary : EASTER DUTY [online]. catholicculture.org, rev. 2019-09-13 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ Katechismus katolické církve, §1857
  50. ↑ Mystici corporis, Sacerdotii nostri primordia, Paenitemini
  51. ↑ Enchiridion symbolorum, 1676-1678
  52. ↑ Martos 2014, s. 343.
  53. ↑ Catechism of the Catholic Church - The sacrament of penance and reconciliation [online]. vatican.va [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Decree on justification. In: Council of Trent (session 6, 1547-01-13). [s.l.]: Denzinger, 2012. Kapitola nn. 1542–1543. (anglicky). Citováno v Rahner (1969), s. 387.
  55. ↑ a b Confession [online]. catholicity.com [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ These priests were martyred for refusing to violate the seal of confession [online]. Catholic News Agency, 2017-12-16 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ GYAN, Joe, Jr. Priests can't legally be forced to reveal what's heard in confessional, Louisiana Supreme Court rules [online]. theadvocate.com, 2016-10-28 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ Medieval Sourcebook: Arroyo: Les manuels de confession en castillan [online]. sourcebooks.fordham.edu [cit. 2024-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-17. 
  59. ↑ Catholics cannot confess via iPhone: Vatican [online]. Reuters, 2011-02-10 [cit. 2024-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ Confession: A Roman Catholic App for iPhone, iPod touch, and iPad on the iTunes App Store [online]. iTunes, 2011-01-31 [cit. 2024-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-01-31. (anglicky) 
  61. ↑ Martos 2014, s. 367.
  62. ↑ TSIRPANLIS, Constantine N. Introduction to Eastern patristic thought and Orthodox theology. Collegeville, Minn.: Liturgical Press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0814658017. S. 140–141. (anglicky) 
  63. ↑ Eastern Orthodox theology : a contemporary reader. Příprava vydání Clendenin, Daniel B. (ed.). Grand Rapids, Mich.: Baker Book, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0801025891. S. 29. (anglicky) 
  64. ↑ CAREY, Patrick W. Confession : Catholics, repentance, and forgiveness in America. New York, NY: [s.n.], 2018. ISBN 978-0190889135. S. 225–227. (anglicky) 
  65. ↑ Martos 2014, s. 369.
  66. ↑ Carey 2018, s. 266–267.
  67. ↑ ORSY, Ladislas M. The evolving church and the Sacrament of Penance. Denville, N.J.: Dimension Books, 1978. Dostupné online. ISBN 978-0871930729. S. 182, 51. (anglicky) 

Literatura

editovat
  • BOUYER, Louis. The Spirit and Forms of Protestantism. Překlad A. V. Littledale (překlad z francouzštiny). London-Glasgow: Collins, 1963. S. 278. (anglicky) 
  • BOUYER, Louis. The Word, Church and Sacraments in Protestantism and Catholicism. San Francisco: Ignatius Press, 2004. ISBN 1-58617-023-6. S. 92. (anglicky) 
  • CAREY, Patrick W. Confession : Catholics, repentance, and forgiveness in America. New York, NY: [s.n.], 2018. ISBN 978-0190889135. (anglicky) 
  • Denzinger. Enchiridion symbolorum: a compendium of creeds, definitions and declarations of the Catholic Church. Příprava vydání Denzinger, Heinrich; Hünermann, Peter; et al. (eds.). 43. vyd. San Francisco: Ignatius Press, 2012. ISBN 978-0-89870-746-5. (anglicky) 
  • MARTOS, Joseph. Doors to the Sacred. [s.l.]: Ligouri, 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  • POSCHMANN, Bernhard. Penance and the anointing of the sick. Herder history of dogma. Překlad Courtney, Francis. New York: Herder and Herder, 1964. OCLC 2205919 (anglicky) 
  • RAHNER, Karl. Penance. In: Rahner, Karl; Darlapp, Adolf; Ernst, Cornelius; Smyth, Kevin (eds.). Sacramentum mundi: an encyclopedia of theology. New York: Herder and Herder, 1969. S. 385–399. (anglicky)
  • VOGEL, C. Le pécheur et la pénitence dans l'Église ancienne. Paříž: Cerf, 1982. ISBN 2-204-01949-6. S. 213. (francouzsky) 
  • VOGEL, C. Le pécheur et la pénitence au moyen-age. Paříž: Cerf, 1982. ISBN 2-204-01950-X. S. 245. (francouzsky) 
  • Code of Canon Law. Prepared under the auspices of the Canon Law Society of America. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 1983. Dostupné online. (anglicky) (z latinsko-anglického tisku z roku 2001). 4. listopadu 2003 – via vatican.va. 
  • PIACENZA, Mauro; NYKIEL, Krzysztof Józef. Note from the Apostolic Penitentiary on the Sacrament of Reconciliation in the current pandemic, March 20, 2020 (tisková zpráva) [online]. Apostolic Penitentiary, 2020-03-20, rev. 2020-03-27 [cit. 2024-08-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Další literatura

editovat
  • The Irish Penitentials. Příprava vydání Bieler, Ludwig (ed. a tr.). Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies, 1963. Kapitola Scriptores Latini Hiberniae 5. (anglicky) 
  • Church, Catholic. The Canons and Decrees of the Council of Trent. Překlad Rev. H.J. Schroeder, O.P. Rockford, IL 61105: Tan Books and Publishers Dostupné online. (anglicky) 
  • CURRAN, Thomas. Confession: Five Sentences that will Heal Your Life [online]. MCF Press, 2010, rev. 2011-03-15 [cit. 2024-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-19. (anglicky) 
  • FRANTZEN, Allen J. The Literature of Penance in Anglo-Saxon England. New Brunswick, New Jersey: [s.n.], 1983. Dostupné online. (anglicky) 
  • FRANTZEN, Allen J. The Anglo-Saxon Penitentials: A cultural database [online]. anglo-saxon.net, 2009-08-21, rev. 2010-03-12 [cit. 2024-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-08-21. (anglicky) 
  • HAMILTON, Sarah. The Practice of Penance, c. 900-c. 1050. Woodbridge: Royal Historical Society Studies in History, 2001. (anglicky) 
  • PAYER, Pierre J. Sex and the Penitentials: The Development of a Sexual Code 55-1150. Toronto: University of Toronto Press, 1984. Dostupné online. (anglicky) 
  • SMITH, Julie Ann. Ordering Women's Lives: Penitentials and Nunnery Rules in the Early Medieval West. Aldershot: Ashgate, 2001. Dostupné online. (anglicky) 
  • International Theological Commission. Penance and reconciliation [online]. vatican.va, 1982, rev. 2012-07-31 [cit. 2024-08-24]. Připraveno pro biskupskou synodu 1983. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svátost_smíření_(katolická_církev)&oldid=24370632“