Wikipedista:Michaela Ra./editujte s odvahou

Hudební muzeum

editovat

Hudební muzeum je pojmenování instituce muzejního typu, která se společně s hudební vědou zaměřují na specializované sbírky obsahující rozmanité materiálové soubory se vztahem k hudbě.

Největším hudebním muzeem u nás je České muzeum hudby.

Historie

editovat

Sbírkotvorné snahy v oblasti hudby jsou nesrovnatelně mladší než sběratelství jako takové. Souvisí to s postavením hudby v kontextu ostatních druhů umění. Hudební dílo raného středověku bylo chápáno jako pověřené vyjádření kolektivního cítění.[1] Hudba každé generace byla brána jako progresivní, pokroková oproti předchozí. Starší hudební záznamy se netěšily zájmu soudobých sběratelů. Hudba byla, jak svědčí pojmenování „ars musica“, chápána jako um, dovednost, nauka a jako taková byla ve středověku v evropském kontextu i praktikována. Nejčastěji v katedrálách ( v prostředí náboženských obcí docházelo ke stálé odborné debatě o hudbě – jako jediná ze všech uměleckých oborů byla, jako součást quadrivia, až do 16. století předmětem studia na univerzitách ) a v prostředí šlechtických dvorů, kam vstupuje s příchodem minnesängerů. K tzv. „krásným uměním“ se hudba řadí až od sklonku renesance. Pozdější kumulace muzikantů na zámeckých dvorech vedla k zakládání kapel, zprvu tvořených poddanými a v menší míře také svobodnými placenými hudebníky. Pro aktivní produkci se vždy pořizovaly nástroje, nebo jejich soubory o které bylo pečováno, byly doplňovány a později často vedeny v evidenci různých charakterů, pro různé účely. Taková kolekce soustavně podrobovaná ochraně, akvizičnímu doplňování, určité systematizaci a evidenci, je vlastně po vyřazení z aktivního provozu připravená stát se ucelenou sbírkou, čekající jen na potenciálního zájemce a ten se v renesanci objevuje. V této době jsou nástroje v kolekcích, nebo jako samostatně vyhledané exempláře zařazovány do kunstkammerů nebo wunderkammerů. Dalším nezanedbatelným mezníkem hudebního sběratelství a hudby jako takové, je vznik a rozvoj notačního systému. Ten umožnil zaznamenávání hudebních dokumentů jak v církevním, tak světském prostředí. Zápisy instrumentálních kompozic a další listiny byly pořizovány opět většinou pro praktickou produkci a zejména od renesance uchovávány pro větší možnost výběru z repertoáru.[2] Nejstarší hudebniny u nás tedy hledejme ve velkých klášterních či aristokratických knihovnách.

Příklady významných sbírek na našem území:

editovat

Rožmberská sbírka

editovat

Na rožmberském dvoře se pěstovala hudba už od 15. století. V roce 1552 tady vzniklo i hudební těleso působící v Českém Krumlově a Třeboni.[3] Velmi významnou v evropském měřítku byla rožmberská knihovna. Za dob VilémaPetra Voka.[4] čítala na 11 000 svazků. Místo knihovníka a archiváře zastával Václav Březan, díky němuž máme kromě rejstříku listin archivu i přehledný rukopisný seznam knih. V tomto katalogu najdeme tisíce svazků systematicky uspořádaných podle oboru. Součástí je i katalog hudebnin a hudebních nástrojů v počtu 175 položek.[5]

Lobkovická sbírka

editovat

Velkou sbírku hudebnin vlastní Lobkovicové, její počátky sahají až do přelomu 16. a 17. století. Ferdinand August, třetí kníže z Lobkovic založil hudební archiv. Tato sbírka dnes, po více než tří seti letech, čítá na 5000 archiválií a nástrojů. I dnes je sbírka stále v majetku Lobkoviců, nalézá se na zámku Nelahozeves.

Olomouc a Kroměříž

editovat

Olomouc, biskupské (po roce 1777 arcibiskupské) město a historické centrum Moravy, v určité době disponovala významnou sbírkou hudebních nástrojů a hudebnin. V tomto ohledu je důležitá kapela olomouckých biskupů. Její tradice sahá až do poloviny 14. století, kdy biskup Jan ze Středy zaměstnával 2 instrumentalisty. Velkým zájmem o hudbu proslul také biskup Stanislav Palovský, nejvýznamnějším však byl Karel Liechtenstein-Kastelkorn. Tento biskup kapelu podporoval spíše než z osobního zájmu jako nepostradatelnou složku representace. Jeho biskupská kapela, která působila v letech 1664 – 1695.[6] v Kroměříži, byla větší než císařská ve Vídni a zahrnovala nejvýznamnější české hudebníky, vč. kapelníka Pavla Josefa Vejvanovského, který měl také v majetku obsáhlou knihovnu.

Rozdělení hudebních muzeí

editovat

Nejčastěji se vyskytuje kombinace výše zmíněných. Expozice jsou často součástí větších obecněji zaměřených muzeí.


  1. CHAILLEY, Jacques. 40000 let hudby. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 312 s. S. 96. (český) 
  2. FUKAČ, Jiří. Hudební sbírka. In: FUKAČ, Jiří; VYSLOUŽIL, Jiří. Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997. ISBN 8070584629. Kapitola Hudební sbírka, s. 330. (český)
  3. FUKAČ, Jiří. Zámecké kapely. In: FUKAČ, Jiří; VYSLOUŽIL, Jiří. Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997. ISBN 8070584629. Kapitola Hudební sbírka, s. 1017. (český)
  4. BŘEZAN, Václav; MAREŠ, František. Vácslava Březana Život Petra Voka z Rosenberka. Praha:: V kommissí Frant. Řivnáče., 1880. 
  5. MAREŠ, František. Rožmberská kapela. Časopis českého musea. Roč. 1894, s. 208 - 237. 
  6. SEHNAL, Jiří. Kapela olomouckého biskupa Karla Liechtensteina-Castelcorna 1664-1695. [s.l.]: [s.n.], 1968. S. 27. (český)