Wikipedista:Allontanato/Pískoviště

Pola Negri

Pola Negri (rodným jménem Barbara Apolonia Chałupiec; 3. ledna 1897, Lipno – 1. srpna 1987, San Antonio, Texas, USA) byla herečka polského a slovenského původu. Stala se světoznámou během éry němého filmu a éry klasického Hollywoodu. Nejčastěji hrála v tragických dramatech jako femme fatale, díky čemuž byla unávána i jako sexsymbol své doby.

Vyrůstala v chudobě pouze se svou matkou dokud nevystudovala herectví ve Varšavě. Poprvé se objevila v německých němých filmech již před první světovou válkou a ve dvacátých letech se nakonec odstěhovala do Hollywoodu, kde působila u studia Paramount. Ve třicátých letech se vrátila zpět do Evropy a začala se věnovat hudbě. Po zbytek života zcela opustila showbyznys a odstěhovala se do Ameriky, kde zemřela ve věku 90 let na rakovinu. Hrála ve filmech Španělská tanečnice, Na východ od Suezu, Květ noci, Dáma z velkého světa nebo Hotel Imperial. Patřila k prvním evropským herečkám, které se prosadily v Americe a tato exotičnost měla velký podíl na jejím úspěchu. Patřila k nejlépe placeným herečkám své doby a proslula také milostnými vztahy s Charlie Chaplinem a Rudolphem Valentinem. Ve zvukovém filmu už dostávala příležitosti jen sporadicky (film Williho Forsta Mazurka lásky z roku 1935, kde uplatnila i svůj pěvecký talent). Zřejmě nejznámější její písní je „Tango notturno“, která zazněla i v československém filmu Zítra vstanu a opařím se čajem. Má svoji hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. V roce 1970 vydala autobiografii Memoirs of a Star.

Mládí a kariéra

Původ a mládí

Barbara Apolonia Chałupiec se narodila 3. ledna 1897 v polském městě Lipno jako dcera Juraje Chałupiece a Eleonory Kiełczewské. Její otec byl původem slovenský rom z obce Nesluša, který pracoval jako klempíř. Kvůli protiruským aktivitám však byl ruskými složkami zatčen a poslán na Sibiř. Její matka byla potomkem polské šlechty, ale kvůli podpoře Napoleona Bonaparteho její rodina ztratila téměř veškeré své bohatství. Barbara byla také jediná ze tří sourozenců, která se dožila dospělosti. Po odvedení jejího otce se s matkou přestěhovala do Varšavy, kde její matka začala pracovat jako kuchařka.

V roce ???? byla Barbara přijata na varšavskou baletní školu, kde jako baletka debutovala v čajkovského Labutím Jezeře. Později se propracovala až k sólové roli v baletu Coppélia Arthura Saint-Léona. Studium a vystupování však musela brzy náhle přerušit kvůli onemocnění tuberkolózou, kvůli kterému byla poslána až do sanatoria v Zakopaném. Zde si také navrhla své umělecké jméno „Pola Negri“, u kterého se inspirovala jménem italské spisovatelky a básnířky Ady Negri. Rodné jméno Apolonia posléze zkrátila na „Pola“. Po návratu ze sanatoria se zůčastnila konkurzu na varšavskou hereckou akademii a vedle formálního vzdělávání docházela také na soukromé hodiny k divadelní herečce Honoratě Leszczyńské.

Začátek kariéry v Evropě

Na jevišti debutovala 2. října 1912 ve Varšavském Malém divadle (Teatr Mały w Warszawie) několik dní před promocí a o dva roky později se také objevila ve svém prvním filmu Niewolnica zmysłów (1914). Akademické studium dokončila v roce 1914 a její absolventské představení Divoká kachna od Henrika Ibsena dokonce vyústila v několik nabídek od předních varšavských divadel. Před koncem první světové války vystupovala i ve Velkém varšavském divadle (Teatr Wielki w Warszawie) a objevila se také v několika polských němých filmech jako například Zona (1915), Studenci (1916) nebo Bestia (1917). Její stoupající popularita jí umožnila přestěhovat se i do Německa, kde se posléze objevila jako tanečnice v divadelní inscenaci Sumurun režiséra Maxe Reinhardta. Tehdy se také poprvé setkala s německým filmovým režisérem Ernstem Lubitschem, který tehdy natáčel komedie pro nově vzniklé německé filmové studio UFA. Pola Negri se následně studiu smlouvně zavázala k natočení několika filmů, včetně dramat Mania (1918) a Žlutý pas (1918).

V roce 1918 ji Lubitsch obsadil také do hlavní role v jejím prvním velkofilmu Muž beze jména, který se stal brzy velkým trhákem a vedl k další spolupráci Poly Negri s Ernstem Lubitschem. Mezi jejich další významné snímky patří například drama Carmen (1918) nebo Madame DuBarry (1919), který se stal mezinárodně úspěšným a povedlo se mu dokonce srazit americké embargo na německé filmy.

V roce 1914 debutovala před kamerou ve filmu Niewolnica zmyslów. Od roku 1917 žila v Německu, režisér Ernst Lubitsch s ní natočil úspěšné filmy Oči Mumie Ma, Carmen a Madame Dubarry. V roce 1922 odešla i s Lubitschem do Hollywoodu, kde získala angažmá u filmového studia Paramount Pictures. Její příjezd do New Yorku dne 12. září 1922 také obohacen o velkou publicitu a Pola Negri se také stala vůbec první velkou hvězdou, která se na požádání přistěhovala do Hollywoodu. Mezi další evropské herečky, které ji zanedlouho následovaly patří například maďarská herečka Vilma Bánky, švédská herečka Greta Garbo nebo německá herečka Marlene Dietrichová. Její příjezd však doprovázela také spousta fám jako například clevelandský měsíčník, který o ní z propagačních důvodů tvrdil, že se pravým jménem jmenuje Pola Schwartzová a že je židovka.

Hollywoodská hvězda

Pola Negri se v Americe brzy stala jednou z nejpopulárnějších a také nejbohatších hollywoodských hvězd tehdejší doby. Svým obrovským vlivem také udávala módní trendy, k nimž patří například nalakované nehty na nohou nebo kožešinové boty a na vrcholu její kariéry ve spolupráci s portrétním fotografem Eugenem Robertem Richeem také vznikla spousta jejích nejslavnějších fotografií. Bydlela v sídle v Los Angeles postaveném po vzoru Bílého domu.

Svou kariéru u studia Paramount Pictures zahájila dvěma remaky filmů z roku 1915 a o rok později se objevila v dalším historickém velkofilmu The Spanish Dancer (1923) režírovaném Herbertem Brentonem založeném na románu Victora Huga. Téhož roku byl však natočen také film Rosita (1923) s další hollywoodskou hvězdou Mary Pickfordovou, který režíroval právě Ernst Lubitsch a byl založen na stejném románu jako The Spanich Dancer. Tato náhoda vyvolala kritickou senzaci a oba snímky byly neustále porovnávány mezi sebou. Obecným názorem se nakonec stalo, že snímek s Polou Negri je více zábavnější zatímco Rosita s Mary Pickfordovou je více uhlazenější a kultivovanější.

Pola Negri byla studiem zpočátku prezentována převážně jako tajemná evropská femme fatale, která měla být hlavním trhákem studia. K tomu také využili bývalou hvězdu studia Glorii Swansonovou a zinscenovali její žárlivost a soupeření s Polou Negri o místo na výsluní. Pola Negri se však začala obávat, že studio špatně zachází s její kariérou i image a vyjednala s ním spolupráci s režisérem Lubitschem, který s ní následně zřežíroval kriticky uznávaný komediální snímek Carevna (1924). Film se také stal jejich posledním společným projektem. O rok později začala Polina kariéra po komediálním dramatu Dáma z velkého světa (1925) také poprvé pomalu upadat.

V roce 1926 se Pola Negri objevila ve dvou filmech: The Crown of Lies a Good and Naughty, z nichž první sklidil poměrně záporné recenze. V reakci na to se studio Paramount rozhodlo pozměnit Polynu filmovou image a začalo ji obsazovat do více obyčejnějších, prostších rolí, na což veřejnost po dramatu Za ostatným drátem (1927), reagovala opět přívětivě. Následující snímky však díky skandálu na pohřbu Rudolpha Valentina a po rozchodu s jejím manželem, gruzínským princem Sergem Mdivanim, u kinopokladen opět propadly. V roce 1928 vydělávala Pola negri 10 000 dolarů týdně a toho natočila další čtyři filmy (The Secret Hour, Druhý život, Lásky slavné herečky a Dáma z Moskvy), přičemž romantické drama Dáma z Moskvy se stalo jejím posledním filmem u studia Paramount Pictures. Ve své autobiografii uvádí, že se sama rozhodla neprodloužit smlouvu a chtěla odejít a žít se svým druhým manželem ve Francii na poblíž města Vigny.

„

Pro cizince je příchod do Ameriky těžký. Bylo mi řečeno mnoho věcí, které nedělat. Mé emoce se Američanům zdály přehnané. Nemohu si pomoct, že nemám anglosaskou zdrženlivost a takt.

“

Návrat k filmu

Z ukončení herecké kariéry se nakonec stala pouze krátká přestávka a Pola Negri se hned následujícího roku vrátila zpět na filmovou scénu. Jejímu návratu předcházel potrat a rozvrácení jejího vztahu s manželem, který propadl hazardním hrám. Negri obnovila svou hereckou kariéru u bristké nezávislé produkční společnosti Gaumont-British, kde se měla objevit ve filmové adaptaci divadelní hry Caesar a Kleopatra. Práva na zfilmování však byla pro produkční společnost příliš drahá a místo toho obsadila Polu Negri do dramatu Ulice ztracených duší (1929) německého režiséra Paula Czinnera. Tento film se pro Polu Negri stal také posledním němým filmem. O dva roky později se vrátila do Hollywoodu, kde následně natočila svůj první zvukový film – drama A Woman Commands (1932). Smímek u diváků propadl, ale Poliny pěvecké výkony, včetně ústřední skladby s názvem „Paradise“ sklidily úspěch. Jako zpěvačka se brzy poté vydala i na estrádní turné, na které navázala divadelním turné se hrou A Trip to Pressburg, ve které debutovala v Shubert Theatre v New Yorku. Během turné ji však v Pittsburghu postihl zánět žlučníku, díky čemuž nakonec následné představení turné zrušila.

Po uzdravení odcestovala do Francie, kde se objevila v historickém dramatu Fanatisme (1934) o Napoleonovi III., které se stalo jejím jediným francouzským snímkem. Následujícího roku se objevila v německém dramatu Williho Forsta Mazurka (1935), které získalo velkou oblibu i v zahraničí. Obdivem k Pole Negri se netajil také Adolf Hitler, což brzy vyvolalo fámy o jejich údajném románku, za což Pola Negri následně zažalovala francouzský časopis Pour Vous. Po úspěchu v Mazurce Negri podepsala s filmových studiem UFA smlouvu, u kterého následně natočila dalších pět filmů. Během tříletého působení u UFA pobývala ve Francii, avšak krátce po vypuknutí druhé světové války a obsazení Francie odcestovala zpět do Spojených států, přičemž nejprve musela uprchnout do Portugalska. Po příjezdu do New Yorku se začala živit prodejem šperků, dokud jí nebyla opět nabídnuta role operní pěvkyně v úspěšné komedii Hi Diddle Diddle (1943), která měla za následek spoustu dalších nabídek na velmi podobné role. Pola Negri však všechny odmítla a v roce 1944 se zúčastnila dalšího estrádního tour. V roce 1945 nakonec ukončila svou filmovou kariéru a ze showbyznysu se zcela stáhla.

Pozdější život a smrt

V roce 1948 ji oslovil režisér Billy Wilder, zdy by se nepokusila o filmový comeback ve filmu Sunset Boulevard (1950). Roli Normy Desmondové však stejně jako Mae Murrayová, Mae Westová, Greta Garbo, Norma Shearerová i Mary PIckfordová odmítla, kvůli, podle jejího názoru, nedokončenému scénáři a špatně vybrané roli Joea Gillise, kterého měl hrát Montgomery Clift. Tato role nakonec připadla Williamu Holdenovi a roli Normy Desmondové přijala další bývalá hollywoodská hvězda němého filmu Gloria Swansonová. V roce 1964 se nakonec objevila ve svém posledním filmu s názvem The Moon-Spinners, kde po boku Hayley MIllsové a Eliho Wallacha ztvárnila excentrickou sběratelku šperků. Ve stejném roce obdržela čestnou cenu německého filmového průmyslu za své herecké zásluhy, po které následujícího roku obdržela i cenu Hemis-Film award v San Antoniu. V roce 1970 vydala svou autobiografii Memoirs of a Star a v dubnu téhož roku se objevila v americkém Muzeu moderního umění na slavnostním promítání jejího filmu Woman of the World z roku 1925. V roce 1972 se zúčastnila také promítání svého dramatu Carmen. Další příležitost k opětovnému návratu na stříbrné plátno jí poskytnul režisér Vincente Minelli, který jí nabídl roli ve fantasy muzikálu A Matter of Time. Pola Negri ji však odmítla kvůli svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.

Pola Negri zemřela 1. sprna 1987 na zápal plic v nemocnici v texaském San Antoniu ve věku 90 let. Pola Negri tehdy také již dva roky trpěla nádorem mozku a léčbu odmítala. Byla pohřbena na hřbitově Calvary Cemetery v Los Angeles, vedle své matky, která zemřela v roce 1954. Jelikož nezanechala žádné potomky, většinu svého majetku odkázala soukromé katolické univerzitě St. Mary's University v Texasu.

Osobní život

Pola Negri se poprvé vdala 5. listopadu 1919, za polského hraběte Eugeniusze Dąbskiho. Nedlouho po svatbě se však rozešli a o dva roky později se rozvedli. Po jejím odjezdu do Spojených států se již jako slavná herečka zapletla s mnoha dalšími celebritami jako například Rudolphem Valentinem, Charliem Chaplinem a Rodem La Rocquem. Vztah s Charliem Chaplinem však vzbudil největší senzaci a v bulvárních médiích se pod titulky „Královna tragédie se provdala za krále komedie“ mnohokrát spekulovalo o údajném uzavření manželství. Jejich vztah se však brzy rozpadl a po krátké aféře s Rodem La Rocquem se sblížila se slavným hercem Rudoplhem Valentinem, jejichž romantický vztah údajně trvala až do jeho smrti v roce 1926. Pola Negri se nedlouho poté, 14. května 1927, provdala za gruzínského prince Serge Mdivaniho, se kterým také otěhotněla a začala uvažovat o ukončení herecké kariéry. Dítě však potratila a 2. dubna 1931 se nakonec s Mdivanim rozvedla.

Na počátku 40. let se po návratu do Spojených států spřátelila s bývalou herečkou a rozhlasovou hvězdou Margaret Westovou, se kterou se později také věnovala finanční podpoře katolické organizace. Dne 12. ledna 1951 se Pola Negri stala naturalizovaným občanem Spojených států a v roce 1954 se společně s Margaret Westovou přestěhovala do San Antonia, kde společně žily až do Margaretiny smrti v roce 1963. Zbytek života strávila Pola Negri sama, mimo zraky veřejnosti.

Odkaz

V kultuře

Pola Negri má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy i na chodníku slávy v Piotrkowské ulici v polském Lodži. Stala se také 11. hvězdou, která zanechala své otisky rukou před Grumanovým čínským divadle a v roce 1996 byla polskou poštou vydána poštovní známka s jejím portétem. Na její počest je také udělována cena Poly Negri i cena Polita, udělována jejím osobním muzeem v poslkém Lipně.

Oči Pola Ngeri, společně s očima Thedy Bary a Mae Murrayové daly vzniknout logu Mezinárodního filmového festivalu v Chicagu, který vytvořil zakladatel festivalu a umělec Michael Kutza.

Ve filmu a televizi

• V roce 2006 měl na sedmém ročníku Polského filmového festivalu v Los Angeles premiéru celovečerní dokument Pola Negri: Life Is a Dream in Cinema, který režíroval její životopisec Mariusz Kotowski.
• Pola Negri se objevuje v televizním filmu Mladý Indiana Jones: Hollywoodské třeštění z roku 1994, kde na hollywoodském večírku, kam hlavní hrdina Indiana Jones zavítá. tančí s Rudolphem Valentinem.

V literatuře

• Dne 24. února 2011 vyšla její biografie Pola Negri: Legenda Hollywood od Mariusze Kotowskiho.