Wikipedie

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

volby

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, a to každé čtyři roky[1] podle zásad poměrného zastoupení.[2] Volí se 200 poslanců.[1] Kandidovat může ten, kdo je starší 21 let, hlasovat ten, kdo je starší 18 let.[3] Volby vyhlašuje prezident republiky[4] (zákon stanoví, že tak učiní nejpozději 90 dnů před konáním těchto voleb[5]).

Mapa volebních krajů

Volby upravuje zákon o volbách do Parlamentu České republiky (č. 247/1995 Sb.). Volebními obvody jsou kraje, voliči hlasují pro kandidáty na krajských kandidátních listinách s možností využití až 4 preferenčních hlasů.[6]

Volební systém a volební právo

editovat

Podrobněji pak volby do Poslanecké sněmovny upravuje zákon o volbách do Parlamentu České republiky (č. 247/1995 Sb.). Podle něj se volby konají vždy v pátek od 14 do 22 a v sobotu od 8 do 14 hodin,[7] zákon pamatuje i na časovou úpravu voleb v zahraničí[8] (na zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí). Hlasovat smí každý, kdo dosáhl alespoň druhý den voleb věku 18 let,[9] kromě těch, kterým byla omezena osobní svoboda nebo jim byla v tomto směru omezena svéprávnost.[10] Pokud volič zažádá obecní nebo zastupitelský úřad o voličský průkaz, může volit kdekoliv v ČR i na zastupitelském úřadě v zahraničí.[11]

Volební obvody

editovat

Územními volebními obvody jsou kraje, ty se dále dělí na volební okrsky. Pro každý kraj je zákonem určen maximální počet kandidátů na kandidátní listině – nejvíce, shodně 36, mají Praha a Moravskoslezský kraj, nejméně, 14, má Karlovarský kraj.[12] Volič smí hlasovat jen pro jeden kandidující subjekt (strana, koalice stran nebo politické hnutí), smí však na lístku vyznačit až čtyři kandidáty, jimž v rámci zvoleného politického subjektu dává přednost[6] (jedná se tedy o systém vázaných, nikoliv však přísně vázaných kandidátních listin, ten se v ČR neuplatňuje při žádných volbách).

 
Mapa tzv. velkých krajů

Před ustanovením krajů jako vyšších územních samosprávných celků k 1. 1. 2000, byly volebními kraji původní územní kraje, tzv. velké kraje. Novela volebního zákona v roce 2001 (tedy v době opoziční smlouvy) zvýšila počet volebních krajů na 35, tuto změnu však zrušil Ústavní soud jako protiústavní.[13]

Volby v zahraničí

editovat

Volit též v zahraniční bylo poprvé umožněno ve volbách roku 2002.[14] Státní volební komise losem určí, kterému volebnímu kraji jsou tyto zvláštní volební okrsky podřazeny.[15] Hlasování probíhá na všech zastupitelských úřadech a na některých konzulárních úřadech.[16] Obdržené hlasy jsou přiřazeny k vylosovanému volebnímu kraji. Popularita hlasování v zahraničí postupně stoupala.[14]

rok volební kraj počet okrsků odevzdané hlasy % z celkového počtu hlasů
2002[14] Jihomoravský kraj 108 3 762 0,08
2006[14] Jihočeský kraj 108 6 743 0,13
2010[14] Jihočeský kraj 108 8 211 0,16
2013[14] Středočeský kraj 104 10 567 0,21
2017[17] Středočeský kraj 109 10 524 0,21
2021[18] Ústecký kraj[19] 111 13 236 0,25

Sčítání

editovat
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
 
Komentář: Změna přepočtu hlasů na mandáty, vizte článek Novela volebního zákona 2021

V každém okrsku spočítají komise platné hlasy, které obdržely jednotlivé strany a jejich jednotliví kandidáti, a předá je příslušnému krajskému pracovišti Českého statistického úřadu.[20] Český statistický úřad zjistí, jaký podíl má daný kraj na celkovém počtu hlasů (vydělí počet platných odevzdaných hlasů v daném kraji počtem platných odevzdaných hlasů ve všech krajích dohromady; potom tímto podílem dělí celkový počet poslanců, výsledek zaokrouhlí dolů, mandáty, které nebyly takto rozděleny, se postupně po jednom přidělují krajům, které vykázaly největší zbytek při dělení, vykázalo-li více krajů stejný zbytek, rozhodne o jejich pořadí los[21]).

Uzavírací klauzule

editovat

Mandáty se rozdělují jen těm stranám či hnutím, které získaly alespoň 5 % hlasů z celkového počtu hlasů za ČR celkem, v případě dvojkoalic 8%, troj- a vícekoalice 11%.[22] Tato hranice se nazývá uzavírací klauzule a jejím smyslem je zabránit přílišné roztříštěnosti zákonodárných sborů. Zákon pamatuje i na případ, kdy by nepostoupily do druhého skrutinia alespoň dva subjekty (klauzule se pak snižuje).[14] Do roku 2002 činila uzavírací klauzule pro dvojkoalice 7 %, trojkoalice 9 % a čtyř- a vícekoalice 11 %. V období opoziční smlouvy byla tato klauzule pro koalice navýšena na 10% pro dvojkoalice, 15% pro trojkoalice a 20% pro čtyř- a vícekoalice[23]. V nadcházejících volbách kandidovala čtyřkoalice, a proto bylo navýšení kritizováno jako účelové.[13] Tato volební klauzule byla změněna novelou volebního zákona z roku 2021, a to na 8% pro dvojkoalice a 11% pro troj- a vícekoalice.[22]

Skrutinium

editovat

Subjekty, které překročily uzavírací klauzuli, postupují do tzv. skrutinia, k ostatním subjektům se již nepřihlíží. Ve skrutiniu se již rozdělují mandáty v rámci krajů. Skrutinium je kolo, ve kterém se rozdělují hlasy pro jednotlivé politické subjekty. Počet skrutinií záleží na metodě přepočtu hlasů na mandáty. Pokud se jedná o metodu volebního dělitele, tak se všechny hlasy rozdělují pouze v jednom skrutiniu, takový systém měly volby do Poslanecké sněmovny v letech 2002, 2006, 2009, 2013 a 2017. Pokud je přepočet prováděn metodou volebního čísla, tak ne všechny mandáty, které je možné rozdělit, se rozdělí v první skrutiniu a některé postupují do skrutinia druhého. Toto byl příklad voleb před novelou volebního zákona z roku 2000 a po novelizaci v roce 2021.

Metoda volebního dělitele funguje na principu dělením hlasů odevzdaných pro strany řadou čísel. Tato řada čísel se liší podle konkrétní metody, ale nejznámější je d'Hondtova metoda, která dělí postupně řadou 1,2,3,4, atd., ale tyto řady se mohou lišit. A postupně se rozdělují mandáty stranám podle největšího čísla získaným vydělením hlasů řadou čísel po nejmenší, až nezbyde žádný. V případě, že by tato čísla byla shodná, rozhodne o udělení mandátu celkový počet hlasů odevzdaných pro dané strany, pokud i ten je shodný, rozhodne o udělení mandátu los.[24]

Metoda volebního čísla nerozděluje všechny možné mandáty pouze v jednom skrutiniu, ale umožňuje jejich postup do skrutinia druhého. Tyto mandáty se rozdělují tak, že hlasy obdržené politickou stranou se vydělí volebním číslem. V tomto případě existuje opět několik kvót. Hareova kvóta je prosté vydělení počtu hlasů počtem mandátů rozdělovaných v daném volebním obvodě (kraji). Hagenbach-Bischoffova kvóta dělí počet hlasů počtem mandátů +1, tedy číslem o 1 větší, než by dělala Hareova kvóta. Tato kvóta se používala v České republice do roku 2002.[14] Imperialiho kvóta dělí počtem mandátů +2. Imperialiho kvóta je aktuální metoda převodu hlasů na mandáty od novelizace v roce 2021. Hlasy, které se takto nerozdělí putují do druhého skrutinia, které je celostátní a v němž se rozdělí mandáty stranám s největším zbytkem hlasů nerozdělených v prvních skrutiniích.[25]

Rozdělování mandátů

editovat

Mandáty plynoucí ze seznamu podílů se přiřazují konkrétním kandidátům daných subjektů podle toho, v jakém pořadí stáli na kandidátce. Ke kandidátům, kteří před volbou odstoupili, ale na listině stále jsou, se již nepřihlíží. Pokud zároveň alespoň 5 % voličů dané strany dalo svůj preferenční hlas určitému kandidátovi, připadne mandát přednostně jemu (pokud je takových více, přidělují se jim podle počtu preferenčních hlasů). Výsledkem tedy je, že ti kandidáti daného subjektu, kteří počtem preferenčních hlasů překročili hranici 5 % hlasů pro daný subjekt (do roku 2010 7 %, do roku 2002 10 %[14]) v rámci kraje, se podle počtu preferenčních hlasů seřadí na začátek výsledného pořadí a zbývající kandidáti jsou již za nimi seřazení dle jejich původního pořadí na kandidátce. V případě rovnosti počtu preferenčních hlasů je rozhodující pořadí kandidáta na hlasovacím lístku.[24]

Příklad

editovat

V Tramtárii používají stejný volební systém jako v ČR v letech 2002-2020. Tramtárie se také dělí na kraje. V kraji Kocourkov odevzdali voliči 1000 platných hlasů. Kandidovaly čtyři strany – A, B, C a D. A získala v kraji 50 % hlasů, B 30 %, C 16 % a D 4 %. V rámci celé Tramtárie získaly strany po řadě A 40 %, B 35 %, C 22 % a D 3 %. D nepřekročila v rámci celé Tramtárie volební klauzuli (5 %) a do skrutinia nepostoupila. Krajská pobočka Tramtarijského statistického úřadu vypočítala, že na Kocourkov připadne 10 poslaneckých mandátů z celkových 100 (PS Tramtárie má oproti PS PČR polovinu členů). Všechny strany poslaly do klání pět kandidátů. Na kandidátní listině strany C zakroužkovalo více než 5 % voličů této strany kandidáta č. 10, žádnému jinému z kandidátů se to však na žádné listině nepodařilo.

Podíly pro kraj Kocourkov se vypočítají následovně:

Kolo Strana A Strana B Strana C
1. 500 300 160
2. 250 150 80
3. 166,67 100 53,33
4. 125 75 40
5. 100 60 32

Nejvyšších deset čísel je tedy: 500 (A 1.), 300 (B 1.), 250 (A 2.), 166,67 (A 3.), 160 (C 1.), 150 (B 2.), 125 (A 4.), 100 (A 5.) – při rovnosti podílů získává mandát přednostně subjekt s vyšším počtem hlasů v rámci kraje), 100 (B 3.) a 80 (C 2.). Na kandidátních listinách stran A a B se přidělují mandáty postupně, tedy ve straně A získají mandáty kandidáti s kandidátními čísly 1–5, ve straně B s čísly 1–3. Ve straně C však vzhledem k počtu svých preferenčních hlasů postupuje první kandidát s číslem 10 a po něm ten s číslem 1. Kandidát s číslem 2 mandát nezískal.

Jednotlivé volby

editovat

Seznam

editovat
Pořadí Datum Článek Poznámka
— (8.–9. června 1990) (Volby do České národní rady 1990)
— (5.–6. června 1992) (Volby do České národní rady 1992) první Poslanecká sněmovna vznikla transformací ČNR
1. 31. května – 1. června 1996 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1996
2. 19.–20. června 1998 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1998 předčasné
3. 14.–15. června 2002 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2002
4. 2.–3. června 2006 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2006
— plán: 9.–10. října 2009 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2009 připravované předčasné, ale soudem zrušené
5. 28.–29. května 2010 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2010
6. 25.–26. října 2013 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2013 předčasné
7. 20.–21. října 2017 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017
8. 8.–9. října 2021 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2021
9. nejpozději 3. a 4. října 2025 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2025

Zrušené volby 2009

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2009.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se měly konat již v roce 2009 vzhledem k přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Předčasnými volbami měla být vyřešena politická krize, která nastala po vyslovení nedůvěry druhé vládě Mirka Topolánka. Poslanec Miloš Melčák však ústavní zákon úspěšně napadl u Ústavního soudu, který jej 10. září 2009 zrušil. Další volby se tak konaly až v roce 2010 v řádném termínu.

V souvislosti s neúspěchem Poslanecké sněmovny zkrátit volební období přijetím jednorázového ústavního zákona, což byla metoda užitá již jednou v roce 1998[26] (o ústavním zákoně č. 69/1998 Sb. ale Ústavní soud nikdy nerozhodoval, protože mu to nikdo nenavrhl a Ústavní soud může ústavnost zákonů a ústavních zákonů posuzovat pouze na návrh, který mu musí přijít z vnějšku), byl do Ústavy ČR přijetím ústavního zákona[27] začleněn nový odstavec 2 v článku 35, který prezidentu republiky nařizuje Poslaneckou sněmovnu rozpustit, pakliže mu to navrhne 3/5 většina všech poslanců přijetím usnesení.

Volební účast

editovat

Povinná volební účast, která v Československu existovala de iure mezi lety 1920–1954 a de facto až do roku 1989,[28] byla zrušena a v současné době v České republice neexistuje. Po sametové revoluci tak přirozeně účast v hlavních volbách v České republice klesala. Ve volbách v roce 2002 se dostala na zatím rekordně nízkou úroveň 58 %; výjimečně nízký zájem voličů o volby v roce 2002 byl vysvětlován znechucením z politiky v reakci na opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD reprezentované tehdejšími předsedy stran Václavem Klausem a Milošem Zemanem.[29] Od té doby se účast ustálila a kolísá kolem hodnoty 62 % (±4 %).

Podle oficiálních výsledků voleb.[30]

nejvyšší volební účast nejnižší volební účast
Rok Účast
1990 96,79 %
1992 85,08 %
1996 76,41 %
1998 74,03 %
2002 58,00 %
2006 64,47 %
2010 62,60 %
2013 59,48 %
2017 60,84 %
2021 65,43 %

Volby dle počtu hlasů

editovat

Přehled odevzdaných volebních hlasů pro strany, které se dostaly do Poslanecké sněmovny (resp. v letech 1986, 1990 a 1992 České národní rady), pro strany, které zůstaly za branami Poslanecké sněmovny, a jejich rozdíl od voličů zapsaných pro jednotlivé volby v seznamu voličů, tedy počet nevoličů. Strany jsou řazeny dle přibližného pravo-levého spektra.

K níže uvedenému diagramu je zapotřebí uvést, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dle čl. 106 odst. 1 Ústavy České republiky vznikla dnem účinnosti Ústavy (tj. 1. 1. 1993) z České národní rady. Členové České národní rady zvolení ve volbách v roce 1992 tak byli prvními poslanci Poslanecké sněmovny. Pro dokreslení situace jsou v diagramu uvedeny i výsledky z prvních svobodných voleb po událostech roku 1989, jakož i poslední „volby“ před sametovou revolucí.

1 000 000
2 000 000
3 000 000
4 000 000
5 000 000
6 000 000
7 000 000
8 000 000
9 000 000
(1986)
1990
1992
1996
1998
2002
2006
2010
2013
2017
2021
¹ Strany, které nepřekročily 5 % uzavírací volební klauzuli. Hlasy voličů těchto stran tak propadly.
² Koalice sdružující více kandidujících subjektů.
Pozn.: Aktivní parlamentní strany tučně, aktivní neparlamentní strany bez formátování, neaktivní strany šedou kurzívou.

Volby dle rozdělovaných mandátů

editovat
Volby 1986
(nesvobodné) 		200
KSČ resp. Národní fronta
Volby 1990
(ČNR) 		33
KSČ 		20
KDU 		23
HSD-SMS 		124
OF
Volby 1992
(ČNR) 		35
LB 		16
ČSSD 		16
LSU 		15
KDU-ČSL 		14
HSD-SMS 		14
ODA 		10
KDS 		66
ODS 		14
SPR-RSČ
Volby 1996 22
KSČM 		61
ČSSD 		18
KDU-ČSL 		13
ODA 		68
ODS 		18
SPR-RSČ
Volby 1998 24
KSČM 		74
ČSSD 		20
KDU-ČSL 		19
US 		63
ODS
Volby 2002 41
KSČM 		70
ČSSD 		23
KDU-ČSL 		8
US-DEU 		58
ODS
Volby 2006 26
KSČM 		74
ČSSD 		6
SZ 		13
KDU-ČSL 		81
ODS
Volby 2010 26
KSČM 		56
ČSSD 		24
VV 		41
TOP 09 		53
ODS
Volby 2013 33
KSČM 		50
ČSSD 		47
ANO 		14
KDU-ČSL 		26
TOP 09 		16
ODS 		14
ÚSVIT
Volby 2017 15
KSČM 		15
ČSSD 		78
ANO 		22
PIRÁTI 		6
STAN 		10
KDU-ČSL 		7
TOP 09 		25
ODS 		22
SPD
Volby 2021 72
ANO 		4
PIRÁTI 		33
STAN 		23
KDU-ČSL 		14
TOP 09 		34
ODS 		20
SPD

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Čl. 16 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
  2. ↑ Čl. 18 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.
  3. ↑ Čl. 19 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.
  4. ↑ Čl. 63 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.
  5. ↑ § 1 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů.
  6. ↑ a b § 39 zákona č. 247/1995 Sb.
  7. ↑ § 1 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb.
  8. ↑ § 1 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb.
  9. ↑ § 1 odst. 7 zákona č. 247/1995 Sb.
  10. ↑ § 2 zákona č. 247/1995 Sb.
  11. ↑ § 6a zákona č. 247/1995 Sb.
  12. ↑ Příloha č. 2 k zákonu č. 247/1995 Sb.
  13. ↑ a b NAVARA, Luděk; LIPOLD, Jan. Havel vyhrál spor o volební zákon. iDNES.cz [online]. 2001-01-25 [cit. 2018-08-11]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c d e f g h i 20 let svobodných voleb do zákonodárných orgánů ČR [online]. Praha: Český statistický úřad, 2016-05-31 [cit. 2018-08-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-05-14. 
  15. ↑ § 8 odst. 2 písm. i) zákona č. 247/1995 Sb.
  16. ↑ § 3 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.
  17. ↑ Výsledky hlasování za územní celky – zvláštní volební okrsky | Volby.cz [online]. Český statistický úřad [cit. 2018-08-11]. Dostupné online. 
  18. ↑ BRABEC, Martina. Volby 2021: Jak volit mimo domov? Jak volit v zahraničí?. tn.nova.cz [online]. 2021-07-18 [cit. 2021-10-07]. Dostupné online. 
  19. ↑ VOKŘÁL, Jiří. Jak volit ze zahraničí ve volbách do Poslanecké sněmovny. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2021-09-03 [cit. 2021-10-01]. Dostupné online. 
  20. ↑ § 46 zákona č. 247/1995 Sb.
  21. ↑ § 48 zákona č. 247/1995 Sb.
  22. ↑ a b 247/1995 Sb. Zákon o volbách do Parlamentu České republiky. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  23. ↑ § 49 zákona č. 247/1995 Sb.
  24. ↑ a b § 50 zákona č. 247/1995 Sb.
  25. ↑ §51 zákona č. 247/1995, o volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
  26. ↑ Ústavní zákon č. 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny.
  27. ↑ Ústavní zákon č. 319/2009 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.
  28. ↑ Povinná volební účast? Recept na štěstí to není, Evropa od ní ustupuje. iDNES [online]. 2014-1019 [cit. 2017-10-01]. Dostupné online. 
  29. ↑ Mimořádný zájem. K volbám v pátek a sobotu přišlo nejvíce lidí od roku 1998. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2018-07-08]. Dostupné online. 
  30. ↑ https://www.volby.cz/

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Volby_do_Poslanecké_sněmovny_Parlamentu_České_republiky&oldid=24362116“