De iure

latinské rčení označující situaci „podle zákona“ či „podle práva“

De iure [de júre] je latinský výraz znamenající „podle práva“, čili v souladu s právem (i v případech, kdy se skutečnost nebo praxe odlišuje od právních předpisů a jiných regulací, případně reálně něco vůbec neexistuje), na rozdíl od výrazu de facto, který znamená „ve skutečnosti“ nebo „v praxi“. Příklad: „de iure měl být král vládcem celé země, de facto měl tehdy pod kontrolou sotva hlavní město“.

Skutečné příklady

editovat

Technické standardy

editovat

Některé technické standardy (normy) jsou povinné, resp. závazné (minimálně pro určité subjekty), což je nástroji státu vynucováno (zejména v situacích, kde je to důležité z hlediska zdraví nebo bezpečnosti). Jiné standardy, byť vydány jako oficiální normy (ČSN, dnes často ČSN ISO, jde tedy o českou verzi mezinárodní normy), jsou dobrovolné, např. firma se rozhodne, zde bude implementovat systém řízení jakosti podle norem z řady ISO 9000, a po jejich úspěšné implementace může požádat o získání certifikátu).

De facto technické standardy jsou takové, které jsou jako standardy fakticky uznávány, přestože nemusely být formálně schváleny jako závazné normy. Důvodů pro jejich (všeobecnou) akceptaci může být více: tradice, tržní dominance, přijetí významnými společnosti nebo určitou komunitou. Velmi dobrým příkladem de facto technických standardů je série dokumentů Request for Comments (RFC), které specifikují všechny základní protokoly používané na Internetu.[1]

Úřední jazyk země

editovat

Existuje poměrně hodně států, které mají de iure úřední jazyk (je stanovený v některém závazném právním předpisu) a k tomu navíc mají další de facto úřední jazyk nebo jazyky. V Libanonu a Maroku je oficiálním úředním jazykem arabština, ale druhým de facto úředním jazykem je francouzština. Na Novém Zélandu jsou dva oficiální úřední jazyky (maorština a novozélandský znakový jazyk), ale angličtina je de facto třetím úředním jazykem.[2][3]

Další skupina států (např. Austrálie, Japonsko, Mexiko nebo USA), nemají stanoven žádný de iure úřední jazyk, přestože de facto úřední jazyk (nazývaný též státní jazyk) pochopitelně existuje.[4] V případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je od roku 2011 de iure úřední jazyk stanoven pouze pro území Walesu (velština), kromě toho pro celé území Spojeného království je de facto úředním jazykem angličtina (ve Walesu tedy existuje jeden de iure a jeden de facto úřední jazyk).[5][6]

Ruština byla de facto úředním jazykem nejen centrální vlády, ale ve velké míře i všech svazových republik bývalého Sovětského svazu, ale nebylo to nikde oficiálně deklarováno. To se stalo až po přijetí zákona v roce 1990, ruština se tak na krátkou dobu (do rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991) stala jediným de iure úředním jazykem Sovětského svazu.[7]Rusku byl v roce 2020 přijat dodatek ústavy, který stanovuje ruštinu jako úřední jazyk pro celé území.[8]

Švédština je stanovena de iure úředním jazykem ve Finsku (vedle finštiny). Švédsky mluví asi 5,5 % finské populace, cca 290 tisíc osob.[9] Od školní reformy v 70. letech 20. století je švédština též povinný školní předmět ve Finsku. Naproti tomu v samotném Švédsku, kde jí hovoří naprostá většina obyvatel, není její status v žádném zákonu oficiálně stanoven.[10]

Státní/národní hymna

editovat

Hymna Japonska (Kimigajo) byla japonskou státní hymnou de facto již od období Meidži (slova jsou mnohem starší, z básnické sbírky neznámého autora z 10. stoleltí, původní melodie vznikla roku 1869, současná melodie byla vybrána v roce 1880), ale oficiálně (de iure) byla uznána japonským parlamentem až v roce 1999.[11]

Existují dvě de facto národní hymny Asyřanů. První se jmenuje Roomrama, její text napsal syrský básník Yosip Bet Yosip, hudbu Nebu Juel Issabey. Druhá se jmenuje Salma d'Shoobakhan, její text napsal Baba Bet-Lachin, hudbu složil Shoora Mikhalean.[12]

Hlavní město

editovat

Bern je nejen hlavní město stejnojmenného kantonu, ale také de facto hlavní město celého Švýcarska: sídlí zde vláda a parlament, ale de iure není nikde v legislativě uvedeno (když bylo v roce 1848 třeba určit politicko-správní centrum nového spolkového státu, upustili tvůrci ústavy od určení hlavního města Švýcarska).[13][14]

Obdobně Tokio je de facto hlavní město Japonska, ale de iure to žádný z japonských zákonu nestanovuje.[15] Původně hlavním městem Japonska bylo Kjóto, roku 1603 se Tokio (tehdy se ještě jmenovalo Edo) stalo sídlem vlády, tedy de facto hlavním městem. Císařovo sídlo a formálně hlavní město zůstávalo ještě Kjóto. Roku 1868 bylo Edo oficiálně přejmenováno na Tokio a v roce 1869 se do Tokia přesunul i císařský dvůr.

Hlavním městem Nizozemska je de iure (podle článku 32 ústavy) Amsterdam, ale sídlem panovníka, vlády, parlamentu a diplomatického sboru je Haag (nizozemsky Den Haag), proto bývá označován jako de facto hlavní město.[16] V Haagu má také sídlo přes 150 mezinárodních institucí, mezi nejvýznamnější patří Mezinárodní soudní dvůr (hlavní soudní orgán OSN), Mezinárodní trestní soud, Stálý rozhodčí soud nebo Europol.

Zpravidla se uvádí, že de facto nejvýše položeným hlavním městem na světě je La Paz (nadmořská výška jednotlivých čtvrtí je cca 3250 až 4100 metrů).[17] Je zde sídlo vlády, prezidentská rezidence (1853–2018 a část období 2019–2020 v Palacio Quemado, od 2018 s přerušením Casa Grande del Pueblo) a sídlí zde i většina ministerstev a vládních úřadů. Aglomerace má přibližně 2,2 miliónu obyvatel. De iure však hlavním městem Bolívie zůstává mnohem menší Sucre, kde je také sídlo Nejvyššího soudu.

Brades (též Brades Estate) je od roku 1998 de facto hlavní město Montserratu (ostrov v Karibském moři, zámořské území Velké Británie). Tato vesnice má jen přibližně 1000 obyvatel a jde tak o nejmenší hlavní město na světě. Tato situace vznikla v důsledku toho, že předchozí a stále de iure hlavní město Plymouth na jihu ostrova bylo zničeno při erupci sopky Soufrière Hills. Protože činnost vulkánu v různé intenzitě pokračovala i v dalších letech, byly prozatímní vládní budovy postaveny v Brades.[14]

Sídlo papeže Františka

editovat

Od roku 1871 je oficiální rezidencí papeže Apoštolský palác[18][19] (nazývaný též Papežský palác nebo Vatikánský palác), předtím to byl Kvirinálský palác. De iure zůstává i sídlem papeže Františka, ten ale od svého nástupu do úřadu de facto jako své sídlo používá Dům svaté Marty (Domus Sanctae Marthae). Oznámení o novém faktickém sídle papeže bylo zveřejněno již 26. března 2013, pouhý týden po uvedení do úřadu.[20][21]

Hlava státu

editovat

De iure je hlavou všech zemí patřících do Společenství národů (do roku 1947 Britské společenství národů) britský panovník, tedy v současně době král Karel III.[22] V případě Kanady a Austrálie ho zastupuje generální guvernér, v této souvislosti se proto někdy používá termín de facto hlava státu.

Stát, území státu

editovat
 
Mapky ostrova Kypr, srovnávající stav „de iure“ a „de facto“; s tzv. Zelenou linií pod správou OSN.

Na území ostrova Kypr existuje Kyperská republika, která vznikla v roce 1960, v roce 1961 se stala součástí Commonwealthu. De iuresvrchovanost nad územím celého ostrova. De facto je pod správou Kyperské republiky jen kolem 59 % rozlohy ostrova, protože poté, co v roce 1974 řečtí nacionalisté plánovali připojit Kypr k Řecku,[23] Turecko reagovalo vojenskou invazí na severní Kypr[24][25] a v roce 1983 turečtí Kypřané vyhlásili jednostranně samostatný stát (tzv. Severní Kypr). Jediný, kdo ho kdy uznal, však bylo právě Turecko.[26] Obě části ostrova odděluje Nárazníková zóna OSN na Kypru (tzv. Zelená linie nebo též Attilova linie), což je úzký pás území, který spravuje Organizace spojených národů. V průběhu desetiletí proběhla řada mírových rozhovorů, ale všechny ztroskotaly.[27]

Golanské výšiny jsou de iure součástí Sýrie, ale od Šestidenní války v roce 1967 dvě třetiny území Golanských výšin ovládá Izrael, který toto území obsadil. Navíc v roce 1981 schválil zákon o Golanských výšinách a de facto je tak anektoval, i když rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 497 tento zákon označila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek.[28]

Antarktida je terra nullius (latinsky doslova „země nikoho“) de factode iure a toto nadnárodní území, které nepatří žádnému státu, spravuje sekretariát Antarktické smlouvy na základě smlouvy, která byla uzavřena 1. prosince 1959 a vstoupila v platnost 23. června 1961.[29] Naproti tomu Západní Sahara je terra nullius pouze de iure, de facto je část tohoto území ovládána Marokem, které toto teritorium považuje za součást svého území.[30]

Vichistická Francie nebo též Vichistický režim (oficiálně Francouzský stát): de iure to v období druhé světové války (od roku 1940 do roku 1944) byla prezidentská republika (hlavou státu byl Philippe Pétain), de facto však šlo loutkovou vládu a autoritářský kolaborantský režim aktivně spolupracující s nacistickým Německem, které okupovalo zbytek území předválečné Francie.[31][32]

Válečný stav

editovat

Termín de facto válečný stav se používá pro různé konflikty zejména ve dvacátém století, kdy dva nebo více států jsou de facto v ozbrojeném konfliktu, ale de iure válečný stav nebyl vyhlášen. Ve 21. století k tomu navíc přibyla skutečnost, že na konfliktu se někdy výrazně podílí subjekty, které nejsou státy, a tudíž oficiálně (de iure) ani válku jinému státu vyhlásit nemohou.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku De jure na anglické Wikipedii. V tomto článku byl použit překlad textu z článku De facto na anglické Wikipedii.

  1. RFC index [online]. Internet Engineering Task Force (IETF), 2022-04-23 [cit. 2022-04-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. New Zealand Sign Language Act 2006. New Zealand Legislation. Retrieved 24 July 2013.
  3. NZ Sign Language to be third official language. Ruth Dyson. 2 April 2006. Retrieved 24 July 2013.
  4. 2021 Australia, Census All persons QuickStats | Australian Bureau of Statistics [online]. Dostupné online. 
  5. English language – Government, citizens and rights Directgov [online]. [cit. 2011-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-15. 
  6. Commonwealth Secretariat – UK [online]. Commonwealth Secretariat [cit. 2011-08-23]. Dostupné online. 
  7. USSR: Law On the Languages of the Peoples of USSR [online]. April 24, 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-06-18. (rusky) 
  8. Language of “state forming people”.Putin signing amendments into law
  9. Väestö [online]. Helsinki: Tilastokeskus, 2007, rev. 2007-03-07 [cit. 2007-12-07]. Dostupné online. (anglicky, finsky, francouzsky, německy, švédsky) 
  10. Basic Education Act (628/1998, amendments up to 1136/2004) [online]. Helsinki: Ministry of Justice, Finland [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Elementary schools face new mandate: Patriotism, 'Kimigayo'. The Japan Times Online. Kyodo News, 2008-03-29. Dostupné online [cit. 2011-08-20]. 
  12. Assyrian National Anthem [online]. Assyrian Information Management, 2000-06-02, rev. 2021-08-15 [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  13. HOLENSTEIN, André. Die Hauptstadt existiert nicht.Chybí název periodika! Berne: University of Berne, 2012, s. 16–19. DOI 10.7892/boris.41280. S2CID 178237847. (německy) 
  14. a b JONNARD, M. Jonnard Claude M.; JONNARD, Claude M. Islands in the Wind: The Political Economy of the English East Caribbean. [s.l.]: iUniverse, November 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-4401-9426-9. 
  15. ÓŠIMA, Tadamori. 衆議院議員逢坂誠二君提出日本の首都に関する質問に対する答弁書 [online]. The House of Representatives, Japan, 2018-02-23 [cit. 2021-08-27]. There is no law or regulation that expressly defines Tokyo as the capital. However, we are of the opinion that Tokyo is generally accepted in society to be the capital of Japan.. Dostupné online. (japonsky) 
  16. KAUFMANN, David. Varieties of capital cities: the competitiveness challenge for secondary capitals. Cheltenham, UK: [s.n.], 2018. Dostupné online. ISBN 978-1-78811-643-5. OCLC 1049802517 
  17. The Editors of Encyclopaedia Britannica. La Paz: national administrative capital, Bolivia [online]. Encyclopaedia Britannica, rev. 2023-01-19 [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. Vatican Press Office guide – buildings of the Vatican. www.vatican.va [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-05-29. 
  19. MORTON, H.V. A Traveller in Rome. Reprint. vyd. [s.l.]: Da Capo Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-306-81131-6. 
  20. WOODEN, Cindy. Pope Francis to live in Vatican guesthouse, not papal apartments [online]. 26 March 2013 [cit. 2014-01-24]. Dostupné online. 
  21. The Pastoral Geopolitics of the Domus Sanctae Marthae. Inside the Vatican. January 2014. Dostupné online [cit. 18 April 2017]. 
  22. Prince Charles to succeed Queen as head of the Commonwealth [online]. Deutsche Welle, 2018-04-20 [cit. 2022-04-22]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. KOURA, Jan. Rozdělený ostrov: studená válka a kyperská otázka v letech 1960–1974. 1. vyd. Praha: Epocha 324 s. (Studená válka – nové dějiny; sv. 1). Dostupné online. ISBN 978-80-7557-199-1, ISBN 80-7557-199-1. OCLC 1140084040 S. 236. 
  24. Taki Theodoracopulos. The Greek Upheaval: Kings, Demagogues, and Bayonets. [s.l.]: Caratzas Bros., 1 January 1978. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 September 2015. ISBN 978-0-89241-080-4. S. 66. 
  25. Eric Solsten. Cyprus, a country study. [s.l.]: Federal Research Division, Library of Congress, 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 September 2015. ISBN 978-0-8444-0752-4. S. 219. 
  26. bru. Turecko má Kypru zaplatit rekordní odškodné. Za invazi před 40 lety [online]. E15.cz, 2014-05-12 18:50 [cit. 2022-04-23]. Dostupné online. 
  27. DOLEJŠÍ, Irena. Pyla. Jediná vesnice, kde spolu pod kontrolou OSN žijí kyperští Turci a Řekové [online]. Česká televize, 2017-09-03 [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. 
  28. TUCKER, Spencer C. The Encyclopedia of the Arab-Israeli Conflict: A Political, Social, and Military History. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2008. 1553 s. Dostupné online. ISBN 978-1851098415. S. 513. (anglicky) 
  29. kar. Antarktida je jediný kontinent, kde plně vládne konsenzus mezi státy. Už 60 let [online]. Česká televize, 2021-06-23 [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. 
  30. TURÁNYI, Samuel. Medzinárodneprávne postavenie Západnej Sahary. Praha, 2014 [cit. 2023-03-10]. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. Vedoucí práce Jan Kochan. Dostupné online.
  31. PINK, Michal. Vichy – podoba francouzského autoritativního režimu v letech 1940–1944. S. 94–107. Středoevropské politické studie [online]. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity [cit. 2023-03-11]. Roč. VIII, čís. 1, s. 94–107. Dostupné online. ISSN 1212-7817. 
  32. KOVÁŘOVÁ, Eva. Politický režim Vichy (1940–1944). Brno, 2012 [cit. 2023-03-11]. 44 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně – Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Nolč. Dostupné online.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
  •   Slovníkové heslo de iure ve Wikislovníku