Wikipedie

Vladimír Reiský

Narozen 31.12.1923 ve Vilémově, zemřel v listopadu 2001. V r. 1948 emigroval, vrátil se v r. 1990. Vysokoškolský pedagog v oboru politických věd, zakladatel Nadace pro mezinárodní studie.

Vladimír Reiský, také Vladimír Reisky de Dubnic,[1] případně Reisky z Dubnic[2] nebo dokonce Rajský z Dubnice[3] (31. prosince 1923 Vilémov – 4. listopadu 2001 Vilémov)[2] byl česko-americký šlechtic, vysokoškolský profesor, čestný rytíř Maltézského řádu[2] a restituent zámku Vilémov u Golčova Jeníkova.

PhDr. Vladimír Reiský
Narození31. prosince 1923
Vilémov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí4. listopadu 2001 (ve věku 77 let)
Vilémov
ČeskoČesko Česko
TitulHodnostní korunka náležící titulu svobodný pán baron (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1958–?) Marie Louise Kemp (* 1935)
Děti1. Catherine, provd. Haigney (* 1959)
2. John (* 1961)
3. Diana, provd. Farinholt, podruhé Michaud (* 1963)
4. Stanislaus (* 1966)
5. Mary Elizabeth (1971–1999)
RodičeAlfréd Reiský (1888–1962) a Marie, rozená Reiská z Dubnic (1896–1986)
RodRajští z Dubnice
Příbuzníděd: Czesław Reiský z Dubnic (1851–1942)
babička: Thekla Grabowská (1858–1945)
děd: František Xaver Reiský z Dubnic (1866–1942)
babička: Marie Skorupka erbu Ślewopron (1868–1936)
vnuk: Marcus Elliot Reisky de Dubnic (* 2004)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

editovat
 
Zámek Vilémov

Pocházel z původně baronské rodiny. Narodil se jako jediný syn Alfréda Reiského (1888–1962), pozdějšího majitele statku Vilémov, a jeho manželky Marie Reiské (1896–1986), dcery rakouského důstojníka. Vladimírovi prarodiče Czesław Reiský z Dubnic (1851–1942) odešel na konci 30. let 20. století na přání své manželky Thekly, roz. Grabowské (1858–1945) do jejího rodného Polska.[4][pozn. 1] Přestože Reiští nepodepsali národnostní prohlášení české šlechty v roce 1939, byla na jejich majetek za války uvalena vnucená správa. Otec pak bydlel v pražském bytě. Vladimír byl na konci války odveden na nucené práce do Kopidlna.[4] V květnu 1945 se přidal k partyzánům a v Rožďalovicích s nimi bojoval proti posádce wehrmachtu.[4] V roce 1948 byl jeho rodičům znárodněn majetek, který jim byl po válce v roce 1945 navrácen. Po zestátnění byl zámek ve Vilémově využíván jako chlapecká internátní škola. Rodiče zůstali i v době totality v Československu. Otec pracoval jako pomocný dělník a sanitář v nemocnici.[6]

Vladimír navštěvoval obecnou školu ve Vilémově,[7] studoval na Vyšší hospodářské škole v Čáslavi a na Vysoké škole zemědělské v Praze.[4] Po komunistickém puči se pokusil emigrovat letadlem se svými sousedy Dobrzenskými, avšak pilot byl den před odletem zatčen, a tak plán přistání ve Vídni místo v Praze selhal.[5] Uprchnout se mu podařilo až na druhý pokus. V roce 1948 odcestoval vlakem do Františkových Lázní a v okolí Schirdingu překročil hranice do Bavorska. Několik měsíců zůstal v táboře pro uprchlíky ve Frankfurtu nad Mohanem v americké okupační zóně, kde se opět setkal s Dobrzenskými.[8] Přes Francii se dostal do Londýna, ke své tetě. Pracoval tam jako nezávislý korespondent pro BBC a později se pohyboval v obchodní sféře.[9] Na podzim 1949 se přestěhoval do Spojených států amerických.[9] Rodiče se rozvedli, Vladimírova matka odjela za synem do Ameriky, otec zůstal v Československu.[5] Na univerzitě v Chicagu získal Vladimír Masarykovo stipendium.[9] Pak studoval na Harvardově univerzitě a ve Washingtonu.[10] Jeho disertační práce se jmenovala Metody komunistické propagandy v Československu.[10]

Pracoval jako profesor politologie,[pozn. 2] na univerzitě státu Virginia působil do roku 1991 po dobu 27 let.[10] Jeden rok zastával pozici hostujícího profesora v Mnichově a jeden rok v Rio de Janeriu.[10]

Osobně poznal francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d'Estaing, Helmuta Schmidta a byl poradcem dvou amerických prezidentů, Jimmyho Cartera a George Bushe.[6][11]

Do Československa se vrátil v roce 1990,[12] ale navštívil ho už krátce před Sametovou revolucí.[13] Češtinu nezapomněl.[7] Do Vilémova se přestěhovaly i děti Stanislav, který se však do USA vrátil, a Marie Elizabeta.[14] Spolu se zchátralým zámkem Vilémov restituoval 557 hektarů lesů[1] a 45 hektarů polí.[15] V zámeckém parku zřídil kroketové hřiště a poblíž oboru s daňky.[14][16] Na zámku pořádalmezinárodní konference.[16]

Rodina

editovat

V Baltimoru se 29. března 1958 oženil s Mary Louise Kemp (* 18. 1. 1935 Baltimore),[2] Američankou se skotskými předky. Seznámili se ve Washingtonu. Říkal jí sputnik, protože se zasnoubili 4. října 1957, kdy Sověti vypustili družici Sputnik 1 do vesmíru.[10] Manželství se však rozpadlo a pár se rozvedl.[14] Narodilo se jim pět dětí:[2]

  • 1. Catherine (Kateřina; * 6. 5. 1959 Baltimore)
  • 2. John (Jan; * 16. 1. 1961 Rio de Janeiro)
    • ⚭ (4. 7.1998 Praha) Johanna Kinell (* 30. 11. 1973 Falkonberg)
  • 3. Diana (* 6. 8. 1963 Rio de Janeiro)
    • ⚭ I. (29. 2. 1984 Richmond, rozvedeni 1995) Richard Louis Farinholt (* 12. 10. 1960 Richmond)
    • ⚭ II. (24. 12. 1997 Las Vegas) John Michaud (* 24. 5. 1963 Portland)
  • 4. Stanislaus (Stanislav; * 18. 4. 1966 Charlottesville), jeho kmotrem byl Zbigniew Brzezinski,[6][11] pracoval v Mnichově,[13] později v USA jako finanční ředitel společnosti pro počítačové hry[17]
    • ⚭ (12. 9. 1998 Charlottesville) Noel Ginoux (* 27. 1. 1964 Charlottesville)
  • 5. Mary Elizabeth, zv. Molly (Marie Elizabeta; 16. 7. 1971 Mnichov – 12. 8. 1999 Vilémov), studovala ve Vídni, jejím hobby byly koně, zemřela tragicky jako dvacetiosmiletá, její tělo bylo nalezeno v zahradním jezírku (kádi).[17] Podezřelé úmrtí se stalo inspirací pro epizodu televizního seriálu Kriminálka Anděl (12. díl druhé řady – Baronka, 2011, režie Ivan Pokorný). Janek Kroupa informoval o okolnostech případu v pořadu Na vlastní oči (září 2003).[18]

Děti zdědily majetek, který je vložený do společnosti Vilémov Castle s. r. o. (byla založena v roce 2003). Každé z dětí má čtvrtinový podíl.[19][pozn. 3]

Protože Vladimírovy děti žijí ve Spojených státech, majetek spravuje Vladimíra Rubinsteinová (* 25. 10. 1956), Vladimírova partnerka.[1]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Babička Thekla Grabowská byla přímým potomkem polského krále Stanislava Augusta Poniatowského (1732–1798, vládl 1764–1795).[5]
  2. ↑ Jeho kolegy na Harvardu byli Henry Kissinger (1923–2023) a Zbigniew Brzezinski (1928–2017).[11]
  3. ↑ Podle obchodního rejstříku John má bydliště ve Švédsku, ostatní ve Spojených státech amerických. V rejstříku jsou oficiálně zapsána tato jména:[19]
    • 1. Stanislav August Reisky de Dubnic
    • 2. Catherine Reisky Haigney
    • 3. Diana Marie Christina Reisky de Dubnic
    • 4. John Stephan Reisky de Dubnic

Reference

editovat
  1. ↑ a b c Vladimíra Rubinsteinová: Zamilovala jsem se do muže. A pak do jeho lesů [online]. Kouzlo lesa, 2019-12-05 [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 318. 
  3. ↑ Zámek Vilémov: Historie [online]. Zámek Vilémov [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 375. Dále jen Návraty české šlechty. 
  5. ↑ a b c DOČEKAL, Boris. Osudy českých šlechticů. Jihlava: Listen, 2002. 144 s. ISBN 80-86526-00-3. S. 43. Dále jen Osudy českých šlechticů. 
  6. ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 385
  7. ↑ a b Osudy českých šlechticů, s 46
  8. ↑ Návraty české šlechty, s. 382
  9. ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 383
  10. ↑ a b c d e Návraty české šlechty, s. 384
  11. ↑ a b c Osudy českých šlechticů, s 44
  12. ↑ Návraty české šlechty, s. 373
  13. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 387
  14. ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 388
  15. ↑ Návraty české šlechty, s. 372
  16. ↑ a b Osudy českých šlechticů, s 45
  17. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 389
  18. ↑ MARTÍNEK, Roman. Smrt baronky ve Vilémově je záhadou i po dvanácti letech [online]. Deník.cz, 2011-04-27 [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b Úplný výpis z obchodního rejstříku: Vilémov Castle s.r.o., C 19207 vedená u Krajského soudu v Hradci Králové [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • DOČEKAL, Boris. Osudy českých šlechticů. Jihlava: Listen, 2002. 144 s. ISBN 80-86526-00-3. Kapitola Potomek krále i poradce prezidentů. Baron Vladimír Reiský z Dubnice. 
  • VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 16. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Reiský&oldid=23933912“