Wikipedie

Via Maris

starověká římská silnice spojující severní Afriku se zeměmi Levanty

Via Maris (hebrejsky דרך הים,[1] česky Mořská cesta) byla strategicky významná starověká římská silnice spojující severní Afriku se zeměmi Levanty, která byla jednou z hlavních obchodních cest do starověké Palestiny.[2] Název Via Maris se používal již v dobách římských,[1] ovšem v pramenech se spolu s cestou neobjevoval.[2] Název Via Maris byl s cestou spojen až ve 20. století.[3][4][5] Ve starověku byla tato cesta označována také jako Pobřežní cesta nebo Cesta Pelištejců.[2] Současná identifikace cesty a její přesné trasy je obtížná.

Pravděpodobná podoba cesty Via Maris (znázorněna purpurově)

Název

editovat

Termín דרך הים se objevuje v Tanachu v Knize Izajáš (8,23).[2][6] Latinský název Via Maris je přímým přenesením hebrejského termínu.[1] Vulgata (Izajáš 9,1) obsahuje překlad: Primo tempore adleviata est terra Zabulon et terra Nepthalim et novissimo adgravata est via maris trans Iordanem Galileae gentium.[7] Tento termín se objevuje také v knize Evangelium podle Matouše jako „cesta přes moře“.[8][2] Termín se také objevuje v Knize Ezechiel (41,12),[6] kde ovšem neoznačuje cestu, ale směr (západ).[1] Cesta byla označována také jako Pobřežní cesta nebo Cesta Pelištejců.[2]

Podle Barryho J. Beitzela, amerického biblisty, biblického kartografa a biblického geografa, odkazoval název cesty s největší pravděpodobností na „moře“ (Galilejské jezero) v Galileji. Trasa vedla podél západního břehu jezera.[3] Název Via Maris se používal již v dobách římských.[1]

Jochanan Aharoni, archeolog a autor mnoha publikací o archeologii na Blízkém východě, upozornil, že v egyptském „Papyru Anastasi I“ (podle Giovanniho Anastasi) byla cesta nazvána „Horovy cesty“. Termín „Horovy cesty“ se objevuje v „Povídce o Sinuhetovi“ z 12. dynastie (období Střední říše).[9]

Via Maris v pramenech

editovat

Egyptské prameny uvádějí, že cesta začínala v Egyptě, 2 km od města Alcantara. Egyptská část cesty byla přísně střežená a silně opevněná.[9]

Různí autoři poukazují na to, že jednotlivé vesnice propojené touto cestou existovaly již od doby bronzové.[10][11][12][13]

Dochované nizozemské, španělské, německé, italské, portugalské, francouzské a britské mapy z let 1474 až 1800 ukazují významnou cestu do Damašku přes Gazu, Megido, Kunejtru a Tel Chacor. Pro cestu používaly různé názvy, ale nikdy ne Via Maris.[3] Francesco Quaresmi, italský františkánský mnich, katolický kněz a teolog, vydal v první polovině 17. století několik knih o Palestině a uvedl, že Via Maris byla cesta spojující Sýrii se Středozemním mořem, překračující Jordán a směřující do Dolní Galilei do Akry (dnes již Akko). Quaresmi spojuje název Via Maris s latinským biblickým textem.[6]

Teprve na počátku 20. století Richard Hartmann[4][5][3] a George Adam Smith[14] popsali cestu přes Gazu, Megido, Kunejtru a Tel Chacor a označili ji za starověkou cestu známou jako Via Maris.[3][5][4] Kritici však poukazují na nedostatek písemných pramenů, které by toto tvrzení podporovaly.[3]

Trasa cesty

editovat
 
Dálnice v Jizre'elské, údolí, která vede podél historické cesty Via Maris

Cesta, která začínala v Egyptě, vedla přes Gazu,[3][15] Aškelon, Javne,[15] Jaffu,[9] Caesarii Maritimu[15] a na Izraelské pobřežní planině se cesta rozdvojovala.[2] Jedna cesta vedla přes Ptolemaidu na sever[15] a přes Tel Afek.[16] Naproti tomu se druhá část rozdvojené cesty stáčela v Šaronské planině do Jizre'elského údolí směrem k Megidu,[2][9] kde se podle některých pramenů opět rozdvojovala. Východní cesta směřovala do Bejt Še'anu (bývalá Skythopole), zatímco hlavní trasa procházela Galileou a vedla podél západního břehu Galilejského jezera[17] přes Kunejtru,[3] Kafarnaum,[18] Betsaidu,[19] Tel Dan,[2] Tel Chacor[3] a dále do Damašku a Mezopotámie.[2][3]

Bargil Pixner, italský benediktinský mnich, biblista a archeolog, se domníval, že od pobřeží Středozemního moře vedla cesta do Bejt Še'anu, kde se rozdvojovala a vedla dvěma cestami do Damašku: jedna cesta vedla k Galilejskému jezeru a jeho pobřeží přes Tiberias a Kafarnaum, poté přes Jordán a následně přes Golanské výšiny do Damašku. Druhá cesta vedle z Bejt Še'anu přes jihovýchodní část jezera, kde poté vedla do Golanských výšin kolem Hipposu a přes Bášan do Damašku.[20] Tato cesta není jasně definována.

 
Pozůstatky římského milníku objeveného několik set metrů severně od města Kafarnaum

Některé místa cesty jsou nepřímo potvrzeny nalezenými artefakty a prameny.[3][9] Asi 500 m severozápadně od centra Kafarnaum objevili archeologové římský milník s latinským nápisem Imp(erator)/Caesar Divi/ [Traia]ni Par(thici)/F(ilius) [Divi Nervae N]ep(os) Trai[anus/Ha]drianus Aug(ustus),[21] který nepřímo potvrzuje, že tudy za vlády císaře Hadriana (117-138 př. n. l.) procházela významná cesta.[20] V blízkosti Kafarnaum objevili archeologové mauzoleum, které se nacházelo (stejně jako na Via Appia) na bývalé římské silnici. V mauzoleu se našlo pět velkých sarkofágů. Datum výstavby tohoto mauzolea se odhaduje na 1. až 2. století př. n. l.[20]

Funkce

editovat

O kontrolu nad cestou Via Maris se přetahoval Egypt a tehdejší severní mocnosti. Pokusy o udržení kontroly nad touto cestou vedly k častým válkám a bitvám.[22] V severní části Sinajského poloostrova byly obchodní cesty již kolem roku 3000 př. n. l. Egypťané tehdy hledali kovové výrobky v jižní části Palestiny.[23] Snažili se udržet kontrolu nad trasou mezi Egyptem a Gazou. V roce 1973 byly v severní části Sinajského poloostrova objeveny ruiny pevnosti z 14. století př. n. l.

Podle Waltera Dietricha mohly probíhající konflikty mezi Izraelity a Pelištejci v 10. století př. n. l. souviset s touhou ovládnout cestu Via Maris.[24] Král David zajistil Izraeli vládu nad touto cestou (částečně díky svému tažení proti Amónvcům). To přispělo k rostoucímu významu a bohatství Izraele za vlády krále Šalamouna.[24]

V listopadu roku 333 př. n. l. se Alexandr Veliký vydal na pochod na jih přes Sidón, Týr a Gazu do Egypta.[25]

Ve 3. století př. n. l. si Nabatejci udrželi kontrolu nad obchodem na jižním konci Via Maris. Obchodovali s vínem, textilem, kořením, kovovými výrobky a hašišem.[23]

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Via Maris na polské Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e Z. Meshel. Was There a „Via Maris”? [online]. Telavivská univerzita, 1973 [cit. 2021-11-12]. S. 162–166. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j Ancient Jewish History: Via Maris [online]. [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k Barry J. Beitzel. The Via Maris in Literary and Cartographic Sources [online]. The University of Chicago Press [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c HARTMANN, Richard. Zur Geschichte der Via maris [online]. Deutscher Verein zur Erforschung Palästinas [cit. 2021-11-12]. S. 53–56. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c Richard Hartmann. Die Strasse von Damaskus nach Kairo. „Zeitschrift der Deutschen Morgenldndischen Gesellschaft”. 64, s. 665-702, 1910
  6. ↑ a b c Harry M. Orlinsky. Israel Exploration Journal Reader. [s.l.]: KTAV Publishing House, Inc. 1464 s. ISBN 978-0-87068-267-4. 
  7. ↑ Isaias - Chapter 9 [online]. [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ Ewangelia wg św. Mateusza [online]. [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e AHARONI, Jochanan. The Land of the Bible: A Historical Geography [online]. Westminster John Knox Press [cit. 2021-11-12]. S. 481. Dostupné online. ISBN 978-0-664-24266-4. 
  10. ↑ MITCHELL, Alen. Ashqelon, Regional Survey [online]. Hadashot Arkheologiyot: Excavations and Surveys in Israel [cit. 2021-11-12]. S. 110–111. Dostupné online. 
  11. ↑ GOLDWASSER, Orly. On the Date of Seth from Qubeibeh [online]. Israel Exploration Journal [cit. 2021-11-12]. S. 47–51. Dostupné online. 
  12. ↑ ACCOS, Iris. Tel Afek [online]. Israel Antiquities Authority [cit. 2021-11-12]. S. 55–56. Dostupné online. 
  13. ↑ Mario A.S. Martin. Egyptian-type Eighteenth Dynasty Pots at Megiddo [online]. Austrian Academy of Sciences Press [cit. 2021-11-12]. S. 211–218. Dostupné online. 
  14. ↑ George Adam Smith. George Adam Smith [online]. Londýn: [cit. 2021-11-12]. S. 428. Dostupné online. 
  15. ↑ a b c d GAĆ, Jan. Ziemia Święta. Kulturowy przewodnik śladami Jezusa [online]. Krakov: WAM [cit. 2021-11-13]. S. 290. Dostupné online. 
  16. ↑ ACCOS, Iris. Tel Afek [online]. Israel Antiquities Authority [cit. 2021-11-13]. S. 55–56. Dostupné online. 
  17. ↑ Łanoszka M. Światło dla Galilei i świata (Iz 8,23-9,1) [online]. Studium Biblijne [cit. 2021-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-07. 
  18. ↑ Jerome Murphy-O’Connor. Przewodnik po Ziemi Świętej (tłum. Marek Burdajewicz) [online]. Varšava: Oficyna Wydawnicza „Vocatio” [cit. 2021-11-13]. ISBN 978-83-7492-107-7. 
  19. ↑ Wykład 25: Postać św. Jana Ewangelisty [online]. Biblicum Śląskie [cit. 2021-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-11-13. (polsky) 
  20. ↑ a b c PIXNER, Bargil. Paths of the Messiah and Sites of the Early Church from Galilee to Jerusalem: Jesus and Jewish Christianity in Light of Archaeological Discoveries [online]. Ignacius Press [cit. 2021-11-13]. S. 502. Dostupné online. ISBN 978-0-89870-865-3. 
  21. ↑ Stefano De Luca. s.v. "Capernaum", in: The Oxford Encyclopedia of the Bible and Archaeology, vol 1: 168-180. [online]. New York: Oxford University Press [cit. 2021-11-13]. S. 168–180. Dostupné online. ISBN 978-0199846535. 
  22. ↑ LINSENBARTH, Adam. GEOPRZESTRZEÑ WYDARZEÑ BIBLIJNYCH1 [online]. Polskie Towarzystwo Informacji Przestrzennej [cit. 2021-11-12]. S. 57–66. Dostupné online. 
  23. ↑ a b Science News. Ancient City Found in Sinai [online]. Society for Science & the Public [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b DIETRICH, Walter. The Early Monarchy in Israel: The Tenth Century B.C.E. [online]. Atlanta: Society of Biblical Literature [cit. 2021-11-12]. Dostupné online. 
  25. ↑ Peter Green: Aleksander Wielki. Varšava: PIW, 1978, s. 220.

Externí odkazy

editovat
  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Via Maris na Wikimedia Commons
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Via_Maris&oldid=23787474“