Valerian Pavlovič Pravduchin
Valerian Pavlovič Pravduchin (rusky Валериан Павлович Правдухин; 2. února 1892 stanice Tanalykskaja, Orenburská gubernie – 28. srpna 1938, polygon Kommunarka) byl ruský spisovatel a literární kritik, člen literární skupiny Pěreval.
| Valerian Pavlovič Pravduchin | |
|---|---|
 Lidija Sejfullová a Valerian Pravduchin před 16. srpnem 1937 | |
| Rodné jméno | Valerian Pavlovič Pravduchin |
| Narození | 21. lednajul./ 2. února 1892greg. Orsk Uyezd |
| Úmrtí | 28. srpna 1938 (ve věku 46 let) Moskva |
| Místo pohřbení | popraviště a hřbitov Kommunarka |
| Povolání | spisovatel, dramaturg, literární kritik |
| Manžel(ka) | Lidija Nikolajevna Sejfullová |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatNarodil se roku 1892 do rodiny psalomščika Pavla Ivanoviče Pravduchina a selky Anny Něstěrovny. Rodina byla početná, měl pět bratrů a sestru. Otec se stal knězem ve vsi Kaljonoje v Uralské gubernii, kde budoucí spisovatel prožil čtyři roky. Později napsal: „Tento úsek života se mi stále zdá být největší, nejvýznamnější. Vzpomínky na Kaljonoje mě naplňují až po okraj i teď. Vyvěrají na povrch jako voda z podzemního pramene.“ Vzpomínky na dětství se později staly základem druhé a třetí části románu Яик уходит в море.[1]
Vzdělával se v církevním semináři, avšak pro účast na prvomájové demonstraci z byl z něho vyloučen a ve studiu pokračoval na orenburském gymnáziu. Získal učitelský diplom a v letech 1911–1913 učil ve vsi Akbulak v Orenburská oblasti. Poté přesídlil do Moskvy, kde navštěvoval přednášky na historicko-filozofické fakultě Šaňavského univerzity (1914–1917). Mezi lety 1912 a 1918 byl politicky činný ve straně eserů.
Spolu s manželkou L. N. Sejfullovou žil v letech 1919–1920 v Čeljabinsku kde měl na starost místní školství. Tam také napsal první dílo – divadelní hru Nový učitel. Podílel se na dramatizaci povídky „Virineia“ své manželky. V roce 1921 spoluzaložil v Novosibirsku literární časopis Sibirskije ogni (Сибирские огни), ve kterém působil jako redaktor a publikoval řadu literárněkritických statí.
Roku 1923 odjel do Moskvy, kde se stal vedoucím oddělení literární kritiky časopisu Krasnaja niva (Красная нива). Rovněž spolupracoval s časopisem Krasnaja nov (Красная новь). Kvůli myšlenkové spřízněnosti s A. K. Voronským jej Ruské sdružení proletářských spisovatelů podrobilo kritice. V roce 1937 vystoupil na obranu Michaila Bulgakova.
Vězení a smrt
editovatByl uvězněn 16. srpna 1937, Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR jej obvinilo z příslušnosti k teroristické organizaci a 28. srpna 1938 odsoudilo k trestu smrti. Téhož dne byl popraven na polygonu Kommunarka. Rehabilitován byl 4. srpna 1956.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Правдухин, Валериан Павлович na ruské Wikipedii.
- ↑ ПАНОВ, Николай. В защиту писателя Правдухина [online]. proza.ru, 2015 [cit. 2022-11-08]. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Valerian Pavlovič Pravduchin na Wikimedia Commons - Životopis na www.yaik.ru (rusky)
