Vídeňský slepičák

Vídeňský slepičák, též vídeňský slepičák straka[1] či pouze slepičák,[2] je plemeno holuba domácího rakouského původu. Je to velký, silný a pyšně vypadající pták s dlouhým, vzpřímeným krkem, širokou hrudí, krátkými rovnými zády, pozdviženým ocasem a velice dlouhýma nohama. Typickým znakem vídeňského slepičáka je klenutá, klabonosá, tzv. orlí hlava, a kresba opeření, která se u žádného jiného plemene holubů nevyskytuje: Jedná se o modifikovanou pštrosí kresbu, základní barva peří je bílá, barevná je hlava a velká náprsenka, která je od ohbí křídel oddělena jen úzkým bílým proužkem, barevné jsou i štíty křídel a ocas. Ruční letky jsou bílé. Od ozobí se přes hlavu až do záhlaví táhne úzká bílá pěšinka, která rozděluje jinak barevné opeření hlavy.

Vídeňský slepičák
Vídeňský slepičák černý
Vídeňský slepičák černý
Základní informace
Země původuRakouskoRakousko Rakousko
Využitíokrasný chov
Stupeň prošlechtěníušlechtilé plemeno
Směr užitkovostiokrasné plemeno
Tělesná charakteristika
Tělesný rámecvelký
Klasifikace a standard
Plemenná skupinaSlepičáci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah v kategorii na Commons

Chov vídeňského slepičáka má ve Střední Evropě tradici a chová se i v Česku, i když nikdy to nebylo masově rozšířené plemeno.[3] V seznamu plemen EE a v českém vzorníku plemen se řadí do plemenné skupiny slepičáků a to pod číslem 0202.

Historie

editovat

Plemeno vzniklo v Horním Rakousku křížením florentského slepičáka, norimberské bagdety a dnes již vyhynulých tureckých holubů, kteří se podobali dnešním indiánům.[3] První vyobrazení slepičáka pochází z konce 60. let 19. století a v té době už měl současnou podobu.[3]

Vídeňský slepičák je plemeno velkého tělesného rámce, který se tělesnými tvary podobá slepici. Postava je mohutná, kolíbkovitého tvaru, avšak poněkud delší ve srovnání s florentýnem či maltézským slepičákem. Společně s nimi představuje vertikální typ slepičáka, ptáci jsou velmi vysocí a dorůstají výšky až 45 cm.[3]

Hlava je výrazně klenutá a protáhlá a plynule přechází ve středně dlouhý, silný narůžovělý zobák. Profil holuba tvoří ničím nerušený, pravidelný oblouk. Zobák je na špici mírně zahnutý. Ozobí je dobře vyvinuté, velice široké, dlouhé a nízké. U starších ptáků je ozobí poněkud vrásčité. Oči jsou poměrně velké, s oranžovou až červenou duhovkou, obočnice je tvořená několika karmínově červenými pruhy, které dobře přiléhají k hlavě. Krk je dlouhý, štíhlý, vzpřímeně nesený a široce vystupuje z ramen ptáka. Hrdlo je dobře vykrojené. Tělo je silné, plné, zaoblené a v ramenou široké, záda jsou široká, krátká a vodorovná. Křídla jsou silná se širokými štíty a jejich ohbí mírně odstává od těla. Ocas je relativně krátký, dobře složený a zdvižený pod úhlem nejvýše 35°.[3] Postoj je pravidelný, poměrně široký a nohy jsou velmi dlouhé, štíhlé a vzpřímené.

Peří je tvrdé a dobře přilehlé. Jeho barva je sytá a čistá. Žádné jiné plemeno nemá stejnou kresbu opeření: základní barva je bílá, barevné jsou strany hlavy, obojek až k hrudní kosti, štíty křídel, ocas s podocasníkem, horní část hřbetu a vnitřní část ramen. Od zobáku prochází po celém temeni až do záhlaví bílá pěšinka, která je 3-5 mm široká. Mezi obojkem a ohbím křídel musí být asi 1 cm široký bílý pruh. Křídelní letky jsou též bílé a to v počtu 6-11. Chová se v rázu černém, hnědém, hnědém plavém kapratém a pruhovém, modrém kapratém a pruhovém, modrém bělopruhém, červeném, červeném plavém pruhovém a žlutém.

Reference

editovat
  1. BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII Plemena holubů, s. 204. 
  2. TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 52-54 s. Kapitola Slepičáci, s. 99. 
  3. a b c d e PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Vídeňský slepičák, s. 152. 

Literatura

editovat
  • PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. 
  • TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. 
  • BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. 

Externí odkazy

editovat