Wikipedie

Svatá Starosta

křesťanská světice

Svatá Starosta nebo svatá Wilgefortis (latinsky zkomoleno ze slov „Virgo“ – panna, „fortis“ – silná, tedy pevná ve víře; španělsky a portugalsky Liberata – osvobozená; německy Kümmernis) byla podle legendy křesťanská světice. Samotná legenda však mohla vzniknout nesprávnou interpretací historických zobrazení Ježíše Krista.[1]. Světice bývá zpodobována jako korunovaná ukřižovaná dívka s plnovousem.

Svatá Starosta
Desková malba v muzeu ve Švábském Gmündu
Desková malba v muzeu ve Švábském Gmündu
NarozeníGallaecia
Úmrtí139
Gallaecia
RodičeLucius Castelius Severus
PříbuzníMarina, Victoria, Germana, Euphemia, Marciana, Genibera, Basilia a Quiteria (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ postavy sv. Starosty

editovat
 
Krucifix „Volto Santo“ s houslistou a střevícem (Matteo da Gualdo, 1474)

Postava vousaté ukřižované korunované ženy vznikla nepochopením byzantského způsobu zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista v dlouhém šatě a s královskou korunou v období pozdního středověku, kdy v západním křesťanství již zcela převládlo konvenční zobrazení Ukřižovaného pouze v bederní roušce, prostovlasého nebo s trnovou korunou. Vzorem sv. Starosty se stalo tzv. Volto Santo (svatá Tvář), dřevěný krucifix z katedrály sv. Martina v Lucce, o kterém se věřilo, že je zobrazením skutečné podoby Krista vytvořené Nikodémem.[2] K Volto Santo se váže legenda o chudém hudebníkovi (houslistovi), který se modlil ke krucifixu a dostal vzácný střevíc, který zázračně sklouzl z nohy sochy. Tato legenda se pak přenesla i na svatou Starostu.

Legenda

editovat

Podle legendy šlo o dívku křesťanského vyznání z období posledních pohanských císařů Římské říše nebo období stěhování národů, popřípadě až za maurské expanze na Pyrenejský poloostrov v 8. století. Jejím otcem měl být buďto římský místodržitel města Bragy nebo vládce Galicie, který ji hodlal proti její vůli provdat za krutého pohanského nebo muslimského vládce. Aby tomuto politickému sňatku s nemilovaným mužem, který navíc nebyl křesťanem, zabránila, přestala Starosta jíst a modlila se o pomoc k Bohu, který jí nechal porůst tělo hustými chloupky a na obličeji nechal narůst plnovous. Pohanský vládce byl vzhledem své nevěsty natolik znechucen, že se s ní neoženil, ale nechal ji ze vzteku ukřižovat, podle jiné verze ji dal ukřižovat její vlastní otec. Svatá Wilgefortis, jak je tato původem portugalská světice také nazývána, je v lidových legendách přímluvkyní dívek proti nechtěnému sňatku vynucenému rodiči, ale také neprávem odsouzených vězňů, jimž dává na obrazech či sochách svou přízeň najevo pomocí střevíce, který jí po ukřižování sklouzne z nohy.

Úcta v Evropě

editovat

Úcta ke Starostě se rozšířila od konce 14. století, podle některých názorů z Nizozemí, podle jiných z Portugalska a Španělska do Německa a Itálie. Střediskem kultu se stalo toskánské město Lucca. Zde byla Starosta adorována současně s románským krucifixem „Volto santo“ v katedrále sv. Martina. Z téže doby pochází nástěnná malba ukřižované Starosty (podobné Voltu santu) ve Weissenburgu v Bavorsku a v dómu v Mohuči. V roce 1509 se objevuje grafický list. Později byla v Německu vyobrazena například v kostelech v Rankweilu nebo v Neufahrn u Freisingu. V Rakousku je uctívána v kostele Sv. Jiří v Gerlamoos nedaleko Steinfeldu. Přestože nelze doložit její svatořečení, objevuje se Starosta jako světice v římském martyrologiu z let 1583–89.

Ve výtvarném umění

editovat

V kostelech, klášterech, galeriích i v přírodě se můžeme setkat se zpodobením ukřižované dívky s plnovousem a korunou, oblečené do dlouhých slavnostních šatů a střevíců. Zobrazení svaté Starosty není v Českých zemích mnoho, všechna pocházejí z barokní doby. Nejstarší z nich je dřevěná socha v životní velikosti (opatřená skutečnými vlasy, vousy a skutečným oděvem), umístěná na oltáři rohové kaple v jižním ambitu pražské Lorety na Hradčanech, kam ji přinesli španělští kapucíni v 17. století. Dalšími místy její úcty jsou brněnský kostel sv. Tomáše nebo Vesec u Sobotky v Českém ráji, kde je vytesána na morovém Trojičním sloupu. Starosta patří k poutním sochám také například ve slezských Vambeřicích.

Kromě chrámů a klášterů se Starosta objevuje také jako socha na veřejných prostranstvích. Například poblíž zaniklé vesničky Mnichov u Zahrádek na Českolipsku, nedaleko kostela svaté Barbory je barokní kamenná socha této světice. Dal ji roku 1705 postavit tehdejší majitel zahrádeckého panství Jan Vilém Kounic (viz Kounicové).[3]

Dodnes není vyřešena otázka, zda zobrazená postava nebyla mužem.[3] Podle některých teorií mohla být hermafrodit.

V literatuře

editovat
  • Legendu o sv. Starostě roku 1816 zpracoval básník Justinus Kerner ve své baladě Houslista v Gmündu.
  • Také v pohádkách bratří Grimmů našla svatá Kummernis své ztvárnění
  • Podobně sv. Starosta vystupuje ve Staropražských bájích a pověstech.
  • Socha v kapli ambitu pražské Lorety inspirovala Jakuba Arbesa k napsání romaneta Ukřižovaná (1876).
  • Legendou o svaté Starostě je inspirován jeden z příběhů v knize současné polské autorky Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům (1998).
  • Zmiňuje ji i Ivan Martin Jirous v jednom verši Magorových labutích písní („Pán Bůh nás nenechá věčně plakat / Nad sochou svaté Starosty rozkvétá bíle akát.“)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ http://www.jesen.cz/clanek3.html
  2. ↑ Wilgefortis na Catholic Encyclopedia (anglicky)
  3. ↑ a b DANIEL, Bohumil. Zahrádky u České Lípy. Zahrádky: Obec Zahrádky, 2006. ISBN 80-239-7579-X. Kapitola Podivná barokní světice Svatá Starosta, s. 94. 

Literatura

editovat
  • Jan DIVIŠ: Pražská Loreta. Praha 1964.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatá_Starosta&oldid=24066932“