Štěpán Taurinus
Štěpán Taurinus či Stephanus Taurinus (asi 1485, Svitavy – 11. 6. 1519, Sibiu, Uherské království), vlastním jménem Stephan Stieröxel, někdy s přízviskem Olomoucký,[1] uváděn též maďarsky jako István Taurinus,[2] byl humanistický vzdělanec, teolog,[3] vratislavský a olomoucký kanovník počátku 16. století.[4][5] Několik let působil ve službách ostřihomského arcibiskupa Tamáse Bakócze. V roce 1519 vydal knihu Stauromachia, popis Dóžova povstání (1514), doplněný zeměpisnou částí, jež obsahovala první seznam olomouckých humanistů[6] a popis města Olomouce, včetně prvního popisu olomouckého orloje.[7]
Štěpán Taurinus | |
---|---|
Narození | 1485 Svitavy |
Úmrtí | 11. června 1519 (ve věku 33–34 let) Sibiu |
Povolání | historik a kanovník |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Život
editovatŠtěpán Stieröxel se narodil kolem roku 1485, podle jiných odhadů v roce 1480[2] či v roce 1488,[3] ve Svitavách, přestože se podepisoval jako „Olomoucký“ (Olmützer, Olomuncesis). Ze svých příbuzných Taurinus uvádí pouze Martina Göschla, s nímž byl sešvagřen.[8] Na počátku 16. století pobýval v Olomouci, byl odchovancem městské školy u svatého Mořice,[6] později se přesunul na univerzitu do Vídně, aby zde studoval svobodná umění a právo. V letním semestru 1502 je v univerzitní matrice zapsán v rámci uherského národa společně se svým potenciálním příbuzným Martinem Rosembergerem, rovněž ze Svitav. Ve druhé polovině roku 1506 byl již uváděn jako držitel magisterského titulu.[9] Stal se rovněž doktorem práv.[3]
Ve Vídni Taurinus studoval u Conrada Celtise společně s pozdějšími významnými olomouckými humanisty – Janem ze Zvole, Wolfgangem Langem, Řehořem Nitschem a Jiřím Žabkou; podobně jako oni pak šířil Celtisovy myšlenky na Moravě.[10] K jeho dalším významným učitelům patřili Thomas Resch, scholastik Johann Heckmann, Rupert Hedel, Wolfgang Heytel, Martin Edlinger, Christoph Kulber a známý lékař a astronom Georg Tannstetter. Není zcela jasné, zda Štěpán Taurinus svá studia dokončil ve Vídni, nebo zda pobýval i na některé z italských univerzit, jak bylo v tomto období zvykem. O jeho pohybech po dostudování není mnoho známo, lze předpokládat, že cestoval. Ze zmínky v Stauromachii vyplývá, že navštívil Panonii, Srbsko, Bulharsko a Sedmihradsko.[11]
Před rokem 1512 vstoupil Taurinus do služeb ostřihomského arcibiskupa Tamáse Bakócze, přičemž pobýval v Ostřihomi i jinde v Maďarsku, v Římě či ve Vídni. V roce 1515 je doložena jeho přítomnost v Zábrdovickém klášteře u Brna, kde vystupuje jako svědek při uzavření smlouvy.[12] Byl vážen pro svou veselost a vtip. V roce 1516 se ještě v Ostřihomi zasloužil o vydání Compendinaria, jejímž autorem byl Johannes Borgbirius (Borgbier z Nisy), dvorní matematik, astrolog a astronom. Taurinus knihu uvedl básní v jedenáctislabičném verši.[13]
V roce 1517 se Taurinus přesunul do transylvánského města Alba Iulia, kde se stal generálním vikářem. Po devíti měsících však vážně onemocněl a lékař mu nedoporučil další intelektuální činnost. V roce 1518 se zabýval především prací na svém básnickém eposu Stauromachia. Ten vydal v roce 1519 ve Vídni. Je psán v hexametru, vychází z antických vzorů a zachycuje Dóžova povstání (1514).[14] Podle Alberta Pražáka byla tato rozsáhlá báseň o dvou tisících veršů napsána pod dojmem zážitků z tureckých útoků, rolnického povstání a rozhovorů s Janem Turzem a Václavem z Vilhartic; je málo dějová, jde především o oslavu šlechty a duchovenstva, zatímco kriticky nahlíží na nižší vrstvy a na husity.[15] Knihu uvedli svým doporučením Ulrich Fabri a Franciscus Siculus.[16]
K dílu byly v indexu připojeny zeměpisné poznámky a mezi nimi také popis Olomouce a první seznam olomouckých humanistů.[6] Humanisté jsou zde chváleni jakožto „početný sbor učenců“.[17] Z textu je zjevné, že se jednalo o jeho kolegy ze Sodalitas Maeierhofiana.[16] Taurinus zachycuje olomoucké měšťany jako vlídné a pořádkumilovné, duchovenstvo pak jako počestné, mravné a pohostinné, lepší než mnozí mniši žijící v klášterech. Podává také první popis olomouckého orloje, jenž je podle něj „mistrně zhotoven“ a může se pochlubit „některými podivuhodnými pohyblivými znameními“.[7]
Reference
editovat- ↑ VOPRAVIL, Jaroslav Stanislav. Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. 1540 s. S. 227.
- ↑ a b KLANICZAY, Tibor; NEMESKÜRTY, István. Histoire de la littérature hongroise des origines à nos jours. Budapest: Corvina Klado, 1980. 585 s. ISBN 978-9631335040. S. 43. (francouzsky)
- ↑ a b c d KILLY, Walther. Taurinus, Stephanus, eigentl. Stephan Stieröxel. In: VIERHAUS, Robert. Deutsche Biographische Enzyklopädie, Band 9: Schlumberger–Thiersch. 2. vyd. Műnchen: De Gruyter Saur, 2008. ISBN 978-3-598-25039-2. S. 876. (německy)
- ↑ BALETKA, Tomáš; ELBEL, Petr. Biskupská kurie a kapitula. In: ŠMERAL, Jiří. Dějiny Olomouce I. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. ISBN 978-80-244-2368-5. S. 242.
- ↑ LOUCKÝ, Florián Josef. Popis královského hlavního města Olomouce. Příprava vydání Libuše Spáčilová, Vladimír Spáčil. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci, 1991. 249 s. ISBN 80-900056-8-3. S. 155.
- ↑ a b c HLOBIL, Ivo; PETRŮ, Eduard. Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha: Academia, 1992. 274 s. ISBN 80-200-0385-1. S. 125.
- ↑ a b PETRŮ, Eduard. Humanisté o Olomouci. Praha: Památník národního písemnictví pro Spolek českých bibliofilů, 1977. 76 s. S. 21–22.
- ↑ BABINGER, Franz. Der mährische Humanist Stephan Taurinus und sein Kreis. Südost-Forschungen. Leden 1954, roč. 13, čís. 1, s. 64–65. (německy)
- ↑ Babinger (1954), s. 67.
- ↑ Hlobil, Petrů (1992), s. 154.
- ↑ Babinger (1954), s. 68–70.
- ↑ Babinger (1954), s. 70–73.
- ↑ Babinger (1954), s. 80.
- ↑ Babinger (1954), s. 81.
- ↑ PRAŽÁK, Albert. Dějiny slovenské literatury 1. Od nejstarších časů do nové doby. Praha: Melantrich, 1950. 376 s. S. 120–121.
- ↑ a b Babinger (1954), s. 91.
- ↑ Hlobil, Petrů (1992), s. 33.