Srbsko-řecký církevní spor (1346–1375)
Srbsko-řecký církevní spor v letech 1346–1375 byl církevním sporem mezi srbským Pećským patriarchátem a řeckým Konstantinopolským patriarchátem. Začal krátce poté, co byla na jaře roku 1346 Pećské arcidiecézi udělen status patriarchátu. Příčinou sporu byly neshody ohledně patriaršího titulu a rozsahu patriarší moci v jižních oblastech, které byly připojeny k Srbskému carství za vlády Štěpána Dušana. Tyto neshody brzy přerostly v otevřený konflikt poté, co konstantinopolský patriarcha Kallistos I. odsoudil srbskou církevní hierarchii, což vedlo k církevnímu rozkolu. První pokusy o vyřešení sporných otázek proběhly v letech 1363 a 1368, avšak k definitivnímu a úplnému usmíření obou církví došlo až v roce 1375 díky úsilí srbského knížete Lazara Hrebeljanoviće a konstantinopolského patriarchy Filothea.[1][2][3]
Pozadí sporu (1346)
editovat
Za vlády Štěpána Dušana (1331–1355) se srbský stát výrazně rozšířil na jih Balkánského poloostrova dobytím byzantských území. Vzhledem k tomu, že dobyté země se převážně nacházely pod církevní jurisdikcí Konstantinopolského patriarchátu, změna státní moci s sebou nesla nutnost reorganizace církevní správy na připojených územích. Na jaře roku 1346 byl na státním sněmu ve Skopji srbský arcibiskup prohlášen patriarchou a srbský panovník byl korunován carem. Tímto bylo vyhlášeno založení Srbského carství a Srbského patriarchátu. Tento krok, učiněný bez souhlasu byzantského císaře a konstantinopolského patriarchy, se stal počátkem srbsko-řeckého konfliktu ohledně oprávněnosti carského a patriaršího titulu.[4]
Otevřený konflikt (1350–1353)
editovat
Po roce 1346 rozšířil Srbský patriarchát svou moc na nová jižní území a začlenil do své jurisdikce eparchie v dobytých oblastech – Makedonii, Thesálie a Epiru. V reakci na to nový konstantinopolský patriarcha Kallistos I. (1350–1353) rozhodl o oficiálním odsouzení. Tento krok byl v souladu s politikou byzantského císaře Jana VI. Kantakuzena, která směřovala k oslabení nově ustavené srbské moci na bývalých byzantských územích. Patriarcha vydal akt o exkomunikaci srbského panovníka a nejvyšších srbských církevních hodnostářů za uzurpaci carského titulu a patriaršího úřadu, konkrétně za převzetí kontroly nad eparchiemi Konstantinopolského patriarchátu v nedávno dobytých oblastech.[1]
Protože se text tohoto aktu nedochoval, historikové dodnes vedou spory o formě a stupni exkomunikace. Existují dva hlavní názory:
- Podle prvního se jednalo o exkomunikaci z eucharistického společenství (zbavení práva společného sloužení liturgie), tedy o přerušení církevního společenství mezi oběma církvemi.
- Podle druhého bylo uplatněno úplné vyloučení z Církve, což zahrnovalo i anathéma – nejvyšší církevní trest, prokletí.
Analýza historických pramenů ukazuje, že nikde není zmínka o anatému uvaleném na srbského cara a patriarchu. Uvádí se, že anatéma se obvykle používala za nejtěžší zločiny proti víře, jako je hereze nebo odpadlictví. Pozdější dokumenty o usmíření (1368, 1371, 1375) naznačují, že srbsko-řecký konflikt měl eklesiologický (týkající se učení o Církvi), a nikoli dogmatický (týkající se základů věrouky) charakter. V dokumentu konstantinopolského patriarchy Filothea z roku 1371 je původní odsouzení, vynesené patriarchou Kallistem, přímo označováno jako epitimie a exkomunikace (řecky ἀφορισμός), nikoli anatéma. V kontextu tohoto dokumentu o usmíření to znamená, že trestem bylo pouze zbavení práva koncelebrace (přerušení eucharistického společenství).[1][2]
Nicméně názor o uvalení „anatémy“ se dodnes objevuje v některých vědeckých pracích[5][6] a zejména mezi publicisty, kteří tvrdí, že anatéma byla uvalena nejen na srbského cara a nejvyšší duchovenstvo, ale i na veškeré srbské duchovenstvo a celý srbský národ.
První kroky ke smíření (1363–1371)
editovatVzhledem k narůstající turecké hrozbě se byzantský císař Jan V. Palaiologos v roce 1363 rozhodl zahájit jednání se Srbskem, což zahrnovalo i hledání cest k vyřešení církevních sporů. Při této příležitosti patriarcha Kallistos I. osobně dorazil do města Seres, kde ho uvítala srbská carevna Elena, která spravovala Serskou oblast jako vdova po caru Štěpánu Dušanovi a matka tehdejšího srbského cara Štěpána Uroše V. (1355–1371). Navzdory slavnostnímu přijetí nebyla jednání dokončena kvůli náhlé Kallistově smrti. Srbsko-řecká jednání byla obnovena v roce 1368, kdy despot Jovan Uglješa dosáhl částečné dohody s Konstantinopolským patriarchátem. Oficiální potvrzení toho bylo vydáno v roce 1371, kdy byla uznána jurisdikce konstantinopolského patriarchy nad eparchiemi Serské oblasti.[7][8][9][10]
Konečné smíření (1375)
editovatSrbsko-řecký církevní spor byl ukončen v roce 1375 díky úsilí knížete Lazara Hrebeljanoviće, vládce Moravského Srbska, který vyslal delegaci do Konstantinopole k jednání s konstantinopolským patriarchou Filotheem. Jednání byla úspěšně završena, z velké části díky svatohorskému mnichu Izajášovi. Srbská strana se vzdala dalších nároků na jižní eparchie a řecká strana zrušila dříve vynesené odsouzení a uznala patriarchální hodnost Srbské pravoslavné církve. Zástupci Konstantinopolského patriarchátu poté dorazili do Srbska a navštívili i Prizren, kde nad hrobkou cara Štěpána Dušana v klášteře Svatých Archandělů byla přečtena charta konstantinopolského patriarchy Filothea, která rušila dřívější odsouzení. Tímto aktem byl ukončen srbsko-řecký církevní spor.[11]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c Богдановић 1975, s. 81—91.
- ↑ a b Баришић 1982, s. 159—182.
- ↑ Мешановић 1991, s. 221—232.
- ↑ Ћирковић, Михаљчић 1981, s. 541—556.
- ↑ Мешановић 1991, s. 221—227.
- ↑ Радић 1993.
- ↑ Петровић 1979, s. 29—51.
- ↑ Баришић 1982, s. 174.
- ↑ Острогорски 1965.
- ↑ Бабић 2020, s. 126—139.
- ↑ Богдановић 1982, s. 7—20.
Literatura
editovat- БАБИЋ, Борис Ж., 2020. Осам вијекова светосавља у Херцеговини: Зборник радова. Гацко: Просвјета. Kapitola Анатема или савез - однос Византиског царства према Српској цркви у свјетлости једног извора из 1367. године, s. 126—139.
- БАРИШИЋ, Фрањо, 1982. О измирењу српске и византијске цркве 1375. Зборник радова Византолошког института. S. 159—182.
- БОГДАНОВИЋ, Димитрије, 1975. О кнезу Лазару. Крушевац: Народни музеј. Kapitola Измирење српске и византијске цркве, s. 81—91.
- БОГДАНОВИЋ, Димитрије, 1982. Историја српског народа. Београд: Српска књижевна задруга. Kapitola Оживљавање немањићких традиција, s. 7—20.
- KRŠLJANIN, Nina. Zbornik radova 1700 godina Milanskog edikta. Niš: Pravni fakultet, 2013. Kapitola О проклєти христіанскомь: Analiza člana 5. Dušanovog zakonika, s. 309—322.
- МЕШАНОВИЋ, Сања, 1991. Још једном о Калистовој анатеми. Зборник радова Византолошког института. S. 221—232.
- ОСТРОГОРСКИ, Георгије, 1965. Серска област после Душанове смрти. Београд: Научно дело.
- ПЕТРОВИЋ, Миодраг М., 1979. Повеља-писмо деспота Јована Угљеше из 1368. године о измирењу српске и цариградске цркве у светлости номоканонских прописа. Историјски часопис. S. 29—51.
- ПОПОВИЋ, Радомир В. Црквенополитичке прилике у Србији пред Косовску битку 1389. године. Богословље: Орган Православног богословског факултета у Београду. 1989, s. 10—21. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-02.
- ПУЗОВИЋ, Предраг. Кратка историја Српске православне цркве (1219—2000). Крагујевац: Каленић, 2000.[nedostupný zdroj]
- ПУЗОВИЋ, Предраг. Српска патријаршија: Историја Српске православне цркве. Нови Сад: Православна реч, 2010.
- РАДИЋ, Радивој, 1993. Време Јована V Палеолога (1332—1391). Београд: Византолошки институт.
- СЛИЈЕПЧЕВИЋ, Ђоко М. Историја Српске православне цркве. Минхен: Искра, 1962.
- СОЛОВЈЕВ, Александар; МОШИН, Владимир. Грчке повеље српских владара. Београд: Српска краљевска академија, 1936.
- ЋИРКОВИЋ, Сима; МИХАЉЧИЋ, Раде, 1981. Историја српског народа. Београд: Српска књижевна задруга. Kapitola Освајања и одолевања: Душанова политика 1346—1355, s. 541—556.