Jan V. Palaiologos

byzantský císař

Jan V. Palailogos (18. června 133216. února 1391 Konstantinopol) byl byzantský císař v letech 1341–1391.

Jan V. Palaiologos
Byzantský císař
Portrét
Jan V. Palaiologos
Doba vlády13411347
13541376
13791390
13901391
Narození18. červen 1332
Konstantinopol
Úmrtí16. únor 1391
Konstantinopol
PohřbenKlášter Krista Pantokratora
Předchůdce1.Andronikos III. Palaiologos
2.Jan VI. Kantakuzenos
3.Andronikos IV. Palaiologos
4. Jan VII. Palaiologos
Nástupce1.Jan VI. Kantakuzenos
2.Andronikos IV. Palaiologos
3. Jan VII. Palaiologos
4.Manuel II. Palaiologos
ManželkaHelena Kantakuzena
PotomciAndronikos
Irene
Manuel
Theodoros
Michael
Marie
RodPalaiologové
OtecAndronikos III. Palaiologos
MatkaAnna Savojská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Na byzantský trůn dosedl jako devítiletý chlapec po otcově smrti roku 1341. Do roku 1347 vládl nezletilý Jan s pomocí regentské rady, v jejímž čele byla matka Anna Savojská, společně s patriarchou Ioannem Kalekou a vrchním velitelem byzantského loďstva Alexiem Apokaukem. Nejvýznamnější místa v radě zaujímali Palaiologovci a Kantakuzenové. Došlo však ke sporu regentské rady s vrchním velitelem armády Janem Kantakuzenem, který se roku 1341 za podpory provinciální šlechty prohlásil ve městě Didymoteichos císařem. Proti tomu však vypuklo povstání v Konstantinopoli, při němž lid vyplenil domy bohatých aristokratů. Jan Kantakuzenos se v této občanské válce opřel o vlivné athoské mnišstvo.

Kantakuzenos nakonec zvítězil a v letech 1347–1354 se stal jako Jan VI. spoluvládcem Jana V. Největší odpor k uzurpátorovi trůnu se projevil v Soluni v povstání Zélotů (1342–1350), Zéloti bojovali za pravého císaře Jana V., vyhnali aristokracii se Soluně, a ozbrojili lid, Janu VI. nezbývalo nic jiného než vyčkávat až dojdou obleženému městu zásoby. Teprve na přelomu roku 1349 a 1350 se mu město podařilo dobýt. Říše však byla v absultním hospodářském i morálním úpadku, Thrákie byla vypleněna a vylidněna. Císař Jan VI. se snažil situaci řešit snížením cel, aby tak nalákal obchodníky, ani toto opatření říši nepomohlo. Navíc roku 1347 vypukla v Byzanci morová epidemie, která zahubila třetinu obyvatelstva říše.

 
Mince Jana V.

Roku 1354 konečně na trůn nastoupil právoplatný císař Jan V., skoncoval s vládou Jana VI., jenž se uchýlil do kláštera v Mystře. Roku 1361 Turci dobyli Adrianopol a trvale se usadili na evropském kontinentě, před tím dobyli roku 1354 významný přístav Gallipoli. Jan V. se pokoušel nalézt pomoc proti Turkům na západě, svého syna Manuela vyslal k jednání k papeži, avšak nebyl ochoten přijmout unii, protože věděl že jeho lid s ní nikdy nebude souhlasit. V roce 1366 se císař osobně vydal jednat o pomoc do Uher, byl však zajat a ze zajetí jej vysvobodil až bratranec Amadeus VI. Savojský. Počátkem léta 1369 cestoval spolu se svým švagrem, janovským patricijem Franceskem Gattilusim do Říma k papeži, kde 18. října 1369 podepsal závazek, že přijímá katolickou víru a podřizuje se „svaté římské církvi“ a papeži.

Počátkem května 1370 přibyl do Benátek, kde byly zastaveny již od roku 1343 byzantské korunovační klenoty. Benátčané nabídli jejich vrácení, poskytnutí šesti galér a další finanční sumy zato, že jim císař vydá ostrov Tenedos. To však v Konstantinopoli odmítl jeho syn a spolucísař, v té době regent Andronikos IV. Janu V. nyní zcela chyběly finanční prostředky a zůstal v Benátkách fakticky jako vězeň. Jeho propuštění zařídil druhý nejstarší syn Manuel, místodržící v Soluni, který přispěchal s penězi. Roku 1373 se císař stal sultánovým vazalem, uvázal se platit roční tribut a vojensky jej podporoval v Anatólii. Roku 1376 se trůnu zmocnil uzurpátor Andronikos IV., který byl s pomocí Turků a Benátčanů vyhnán roku 1379. Císař byl pak sesazen ještě jednou roku 1390 svým vnukem Janem VII. Zemřel v únoru 1391 a byl pohřben v konstantinopolském klášteře Krista Pantokratora.

Externí odkazy

editovat