Wikipedie

Simone de Beauvoir

francouzská spisovatelka a filozofka
(přesměrováno z Simone Beauvoirová)

Simone de Beauvoir [výslovnost si:ˈmɔn də bo:ˈvwa:ʀ], celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová[3] nebo Simone Beauvoirová[4] (9. ledna 1908 Paříž, Francie – 14. dubna 1986 Paříž), byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života.

Simone de Beauvoirová
Francouzská filozofka a spisovatelka Simone de Beauvoirová
Francouzská filozofka a spisovatelka Simone de Beauvoirová
Rodné jménoSimone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir
Narození9. ledna 1908
Paříž, Francie
Úmrtí14. dubna 1986 (ve věku 78 let)
Paříž, Francie
Příčina úmrtízápal plic
Místo pohřbeníHřbitov Montparnasse
BydlištěMarseille (1931–1932)
Rouen (1932–1937)
Paříž
Alma materPařížská univerzita
Fénelonovo lyceum
Povolánípolitický filozof, novinářka, romanopiskyně, autorka autobiografie, esejistka, politická aktivistka, autorka deníků, pisatelka dopisů, filozofka, literární kritička, spisovatelka, autorka, feministka a učitel filozofie
OceněníGoncourtova cena (1954)
Cena Jeruzaléma (1975)
Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1978)
honorary doctorate of Concordia University
Nábož. vyznáníateismus
Partner(ka)Jean-Paul Sartre
Claude Lanzmann[1]
Nelson Algren[1]
RodBertrand de Beauvoir
PříbuzníHélène de Beauvoir[2] (sourozenec)
PodpisSimone de Beauvoirová – podpis
Citát
Cit je tehdy svobodný, nezávisí-li na žádném cizím přinucení, je-li prožíván v upřímnosti a beze strachu.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ukázka písma IPA Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA.
Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.

Život

editovat

Simone de Beauvoir (celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir) se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu (komunismus odmítala) a po zbytek života zastávala ateistické názory.

Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž de Beauvoirovou nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný otevřený svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931–1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské činnosti. V 70. letech 20. století se připojila k hnutí za emancipaci žen. Zemřela ve věku 78 let na zápal plic a byla pohřbena vedle svého dlouholetého druha Jean-Paula Sartra na hřbitově Montparnasse v Paříži.

Simone de Beauvoir a odklon od náboženství

editovat

Kritikové a biografové vidí kořeny svobodomyslného a na svou dobu odvážného společenského života Simone de Beauvoir v rodinném nastavení, kdy byla spisovatelka a filozofka chycena v pasti mezi otcovými pohanskými hodnotami a matčinými rigidními katolickými standardy. Odloučení od Boha bylo v případě Beauvoirové doprovázeno vědomím, že život je smrtelný a jedinec by si měl užít všechny radosti, které mu pozemský život nabízí. Sama se tímto životním stylem inspirovaným přírodou a levicovými názory řídila, což také determinovalo její spisovatelskou a filozofickou tvorbu.

Vztah s Jeanem-Paulem Sartrem a emancipační snahy

editovat

Vzdělání a silné osobní přesvědčení, stejně jako výše zmíněný odklon od náboženství, významným způsobem ovlivnily životní styl Simone de Beauvoir. Sama sebe vnímala jako nezávislou, silnou osobnost, které je submisivita a konvenčnost cizí, což se projevilo i na jejím vztahu s Jean-Paulem Sartrem. Přes hlubokou úctu jednoho k druhému vytvořily tyto dvě významné osobnosti francouzského intelektuálního světa ve 30. letech otevřený svazek, který jim dovoloval milostné vztahy s jinými lidmi. De Beauvoir nechtěla vztah institucionalizovat, proto také odmítla Sartrovu nabídku k sňatku, přestože proti manželskému svazku nikdy otevřeně nebrojila.

 
Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre a Che Guevara na Kubě, 1960

Právě svým upřímným a na svou dobu velmi moderně pojatým a pokrokovým vztahem s Jean-Paulem Sartrem (krátce dokonce utvořili milostný trojúhelník s mladičkou studentkou Olgou) bourala Simone de Beauvoir tehdejší společenská tabu a narušovala tradiční stereotypy ohledně ženské role ve společnosti. Za svůj životní styl sklízela jak kritiku, tak obdiv mnoha žen, což ji v 70. letech přimělo k veřejnému prosazování emancipace. Simone de Beauvoir se stala významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Brojila proti způsobu, jakým je společností nahlíženo na chudé nevdané matky, a kritizovala způsob, jakým náboženská morálka svazuje svobodu jedince, tedy ženy. Své postřehy o životě a roli žen ve společnosti zpracovala v knize Le deuxième sexe (Druhé pohlaví, 1949). V knize poukazuje na tehdy mnoha ženami sdílený názor, že jsou mužskou částí společnosti považovány za „ty druhé“ a jsou k této roli ve společnosti utvářeny. Myšlenku široce rozvedla a zasadila ji do historického kontextu. Kniha je považována za jednu z nejucelenějších deklarací nezávislosti žen na mužích.

Význam Simone de Beauvoir pro existencialismus a feministickou teorii

editovat
 
Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre u Balzacova pomníku, někdy kolem roku 1930

Beauvoirová v průběhu svého života stala vyznavačkou moderního směru existencialismu, v jehož rámci formulovala hned několik důležitých myšlenek. Existencialistický směr obecně vychází z předpokladu, že jedinou daností je samotná existence člověka. Jedinec se podle existencialistů stává tím, co sám se sebou dělá, k čemu se sám rozhoduje, jak se chová, co si přeje a jak formuje svůj život vlastní aktivitou. Člověk je tedy sám odpovědný za svá rozhodnutí a podobu svého života. Simone de Beauvoir přispěla k existencialismu ženskými tématy a (sebe)reflexí ženy, což shrnula ve svém nejslavnějším esejistickém díle Druhé pohlaví. Toto dílo bylo vydáno v roce 1949 a svým poselstvím šokovalo tehdejší veřejnost. Publikace kritizuje mužské představy o roli žen, podle kterých jsou jejich osobní úspěchy v rozporu s jejich ženstvím, protože „pravá žena“ je objektem mužského plánu, je druhořadým stvořením, které je povinno přispívat k uspokojování mužských potřeb a k uskutečňování jejich životních plánů. Simone de Beauvoir s takovým rozšířeným stereotypem společenského „utváření žen“ na základě předsudků, konvencí a očekávání mužského světa nesouhlasila a brojila proti němu nejen svou esejistickou tvorbou, ale i vlastními životními rozhodnutími.

Zajímavé je, že přestože jako filozofka přispěla k několika tezím existencialistického smýšlení, sama se za existencialistu nepovažovala. Vnímala sebe samu spíše jako bojovnici za sociálně spravedlivější svět, což dokazovala i svým působením v redakci časopisu Les Temps Modernes. Veřejně kritizovala zvláště válku v Alžírsku, bojovala za bezpečnost práce v továrnách a současně obhajovala práva starých občanů a marxisticky orientované socialistické smýšlení.

Kritické vnímání a zajímavosti

editovat

Literární tvorba

editovat

Literární tvorba Simone de Beauvoir je silně ovlivněna filozofickým základem, stejně jako existencialistickými impulzy, studiem postavení žen ve francouzské společnosti a vlastními zážitky. Autorka do svých děl, která bývají charakterizována jako tzv. angažovaná literatura (žánr na pomezí filozofie a beletrie), často projektovala vlastní životní zkušenosti, názory a postoje, což dohromady s jejím racionálním uvažováním a objektivním realistickým nazíráním na svět vytvořilo unikátní kombinaci obsahu děl. Hlavním tématem jejích prací esejistických, filozofických či beletristických je morálka společnosti vzhledem k postavení žen, všeobecná emancipace a sociální spravedlnost.

Přehled děl

editovat
  • 1943, L'Invitée, Paris: Gallimard. Pozvaná – první román v duchu existencialismu hovořící o beletrizovaném trojúhelníkovém vztahu mezi autorkou, Sartrem a studentkou Olgou. V knize odhaluje autorka nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, ve kterém vyrůstala, a touhu po partnerské harmonii. Dochází ale k závěru, že naprosté sjednocení dvou jedinců je nemožné – existují chvíle, kdy je každý z nás osamocen.
  • 1944, Pyrrhus et Cinéas, Paris: Gallimard. Pyrrhus rozmlouvá s Kineou – dílem začalo období, které sama autorka nazývá jako „morální fáze života“.
  • 1945, “La Phénoménologie de la perception de Maurice Merleau-Ponty”, Les Temps modernes, 1:363-67.
  • 1945, Le Sang des autres, Paris: Gallimard. Krev těch druhých – román.
  • 1945, Les Bouches inutiles, Paris: Gallimard.
  • 1946, “Littérature et métaphysique”, Les Temps modernes, 1: 1153–63.
  • 1946, Tous les homes sont mortels, Paris: Gallimard.
  • 1947, Pour une morale de l'ambigüité, Paris: Gallimard. Etika dvojznačnosti – filozofická práce představující vrchol jejího moralistického období.
  • 1948, L'Amerique au jour le jour, Paris: Editions Paul Marihein.
  • 1948, L'Existentialisme et la sagesse des nations, Paris: Nagel.
  • 1949, Le Deuxième sexe, Paris: Gallimard. Druhé pohlaví – esejistická kniha, její nejvýznamnější a světově nejproslulejší dílo, zabývá se v ní (z hlediska existencialistické filosofie) problémem postavení žen ve společnosti. Publikace kritizuje fakt, že v minulosti byly ženy považovány za něco nenormálního, zatímco muž byl ideálem. Autorka se snaží dokázat, že takové myšlení je špatné, neboť implikuje, že ženy jsou nějakou odchylkou od normálu a normalitu by se měly snažit napodobovat. Kniha sehrála významnou roli při utváření emancipačního hnutí v západní Evropě na přelomu 60. a 70. let.
  • 1951, “Faut-il brûler Sade?”, Les Temps modernes, 74: 1002–33.
  • 1952, “Faut-il brûler Sade?”, Les Temps modernes, 75: 1197–230.
  • 1954, Les Mandarins, Paris: Gallimard. Mandaríni – románová kronika levicové inteligence ve Francii po druhé světové válce
  • 1955, “Merleau-Ponty et le pseudo-sartrisme”, Les Temps modernes, 10: 2072–122.
  • 1955, Privilèges, Paris: Gallimard.
  • 1957, La Longue marche, essai sur la Chine, Paris: Gallimard.
  • 1958, Mémoires d'une jeune fille rangée, Paris: Gallimard. Paměti spořádané dívky.
  • 1960, La Force de l'âge, Paris: Gallimard. V nejlepších letech – román inspirovaný vztahem se Sartrem, kde autorka rozlišuje vztahové myšlení typu „já“ a „my“.
  • 1962, “Preface”, in Djamila Boupacha, S. de Beauvoir and G. Halimi, Paris: Gallimard.
  • 1963, La Force des choses, Paris: Gallimard. Síla okolností – román, v němž líčí svůj a Sartrův myšlenkový vývoj.
  • 1964, “Preface”, in La Bâtarde, V. Leduc, Paris: Gallimard.
  • 1964, Une Mort très douce, Paris: Gallimard. Velice lehká smrt – román popisující poslední dny její matky.
  • 1965, “Que peut la littérature?”, Le Monde, 249: 73–92.
  • 1966, “Preface”, in Tréblinka, J. Steiner, Paris: Fayard.
  • 1966, Les Belles images, Paris: Gallimard.
  • 1967, La Femme rompue, Paris: Gallimard.
  • 1970, La Vieillesse, Paris: Gallimard.
  • 1972, Tout compte fait, Paris: Gallimard. Zúčtování – román, v němž podává bilanci svého spisovatelského života.
  • 1979, Quand prime le spirituel, Paris: Gallimard.
  • 1979, “Mon expérience d'écrivain (September 1966)”, in Les Écrits de Simone de Beauvoir, C. Francis and F. Gontier, Paris: Gallimard.
  • 1981, La Cérémonie des adieux, suivi de Entretiens avec Jean-Paul Sartre, Août-Septembre 1974, Paris: Gallimard. Obřad odloučení – román, který je jakousi beletristickou vzpomínkou na Sartra.
  • 1985, “Préface”, in Shoah, C. Lanzmann, Paris: Fayard.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Dostupné online.
  2. ↑ Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2022-07-27].
  3. ↑ MUDRA, Josef. Simone de Beauvoirová: Ženská tvář kultury smrti [online]. Res Claritatis, 2010-06-04 [cit. 2013-11-06]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  4. ↑ J. Šimandl: Jak zacházet s francouzskými jmény
  5. ↑ „One of the last authors to be added to the Index was Simone de Beauvoir, whose The Mandarins and The Second Sex were prohibited by the Vatican in 1956." → The Book: A Global History. Edited by Michael F. Suarez, S.J. and H. R. Woudhuysen. Oxford University Press, 2013. 672 Pages. ISBN 978-0-19-967941-6. [Viz str. 173.]

Literatura

editovat
  • Ascher Carol (1987): Simone de Beauvoir. Mother of Us All. Social Text, No. 17, JSTOR, s. 107–109.
  • Fischera Virginia M. (1986): Simone de Beauvoir and "The Woman Question": Les Bouches inutiles. Yale French Studies, No. 72, JSTOR, s. 51–64.
  • Houston Mona T. (1963): The Sartre of Madame de Beauvoir. Yale French Studies, No. 30, JSTOR, s. 23–29.
  • KURAS, Benjamin. Soumrak bílého muže. Praha: Věra Nosková - Klika, 2022. ISBN 978-80-87373-91-0. Kapitoly: Decimace nenásilná a Vzestup bílé ženy, s. 60-67. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Simone_de_Beauvoir&oldid=24123178“