Shovívaví

politické uskupení za Velké francouzské revoluce

Shovívaví (francouzsky Indulgents) je označení pro politickou skupinu, jejíž poslanci v Konventu byli součástí tzv. hory během Velké francouzské revoluce, ale nesouhlasili s pokračováním teroru. Oddělila se od původních kordeliérů, k hlavním představitelům patřili Georges Danton a Camille Desmoulins. Záměrně hanlivý termín vymyslel Maximilien Robespierre, vůči němuž stáli v opozici. Sami se nazývali dantonisté podle svého vůdce.

Shovívaví
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat

Dantonisté v Konventu zpočátku podporovali zavedení revolučních opatření jako zřízení Revolučního tribunálu (které navrhl Danton) a přispěli i k pádu girondistů (Desmoulins svým pamfletem). V létě 1793 se však část kordeliérů domnívala, že revoluce nepostupuje dostatečně rychle, což vedlo k rozštěpení klubu na mírnější tzv. shovívavé a radikální hébertisty pod vedením Jacquese Reného Héberta.

Poprava girondistických vůdců dantonisty otřásla. Desmoulins začal 5. prosince 1793 vydávat časopis Le Vieux Cordelier (Starý kordeliér), s jehož pomocí se dantonisté snažili ovlivňovat veřejné mínění. Nejprve útočili na hébertisty, později ji i na Výbor veřejného blaha a na skupinu kolem Robespierra. Po vojenských úspěších revoluční armády a potlačení povstání v departementech nepovažovali pokračování jakobínského teroru za nezbytné. Desmoulins volal po zřízení „výboru milosti“.[1]

Výbor veřejného blaha se již na jaře 1794 vypořádal s oběma frakcemi. Po odsouzení a popravě Héberta a jeho stoupenců (24. března) volali radikální členové výboru po zatčení Dantona, Desmoulinse a dalších shovívavých, s tím však Robespierre nejprve váhal. K zatčení došlo v noci z 30. na 31. března, ráno přednesl Saint-Just v Konventu obžalovací řeč a Konvent schválil soudní proces.[2] O tři dny později začalo čtení obžaloby státním žalobcem Fouquier-Tinvillem před revolučním tribunálem. Obžalováni byli zejména z tajných kontaktů s generálem Dumouriezem, který přeběhl k nepřátelským silám koalice. Danton se vášnivě hájil, až měl žalobce obavy, že přesvědčí porotu. Saint-Just si proto vyžádal v Konventu schválení nařízení, že „každý obviněný, který se vzepře národní spravedlnosti či ji pohaní, se nebude smět hájit“.[3] Dne 5. dubna (16. germinalu podle revolučního kalendáře) tribunál vynesl trest smrti pro všechny souzené. Rozsudek byl týž den vykonán gilotinou.

Vedle Dantona a Desmoulinse byli popraveni Fabre d'Églantine, François Chabot, Marie-Jean Hérault de Séchelles, Claude Basire, Joseph Delaunay, Pierre Philippeaux, Marc René Marie de Sahuguet d'Amarzit d'Espagnac, generál Westermann, bratři Junius a Emmanuel Freyové (českého původu) a další.

O týden později byla popravena vdova po Desmoulinsovi Lucile (údajně za přípravu povstání ve vězení) spolu s dalšími, mimo jiné se zbývajícími hébertisty.

Robespierre sám přežil odstranění svých odpůrců jen o pár měsíců, když byl 28. července popraven po thermidorském převratu.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indulgenten na německé Wikipedii.

  1. TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. ISBN 978--80-7387-211-3. S. 65. 
  2. Tinková, s. 139
  3. HIBBERT, Christopher; PUCHALSKÁ, Barbora. Francouzská revoluce. Ostrava: Domino, 1999. ISBN 80-86128-57-1. S. 224–225. 

Literatura

editovat
  • HIBBERT, Christopher; PUCHALSKÁ, Barbora. Francouzská revoluce. Ostrava: Domino, 1999. 322 s. ISBN 80-86128-57-1. Kapitola Dny teroru.