Saranče zlatozelená

Druh saranče, obývající vlhké i suché travnaté oblasti Evropy a Asie. Samci jsou menší než samice, mají zvukovou komunikaci, zatímco samice kvůli zkráceným křídlům zvuky nevydávají.

Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera) je druh sarančí z čeledi sarančovitých (Acrididae), rozšířený v Evropě a Asii.

Jak číst taxoboxSaranče zlatozelená
alternativní popis obrázku chybí
Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera), samice
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Třídahmyz (Insecta)
Řádrovnokřídlí (Orthoptera)
Podřádsaranče (Caelifera)
Čeleďsarančovití (Acrididae)
RodEuthystira
Binomické jméno
Euthystira brachyptera
(Ocskay, 1826)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Samci dosahují délky 13–17 mm, samice jsou větší, měří 18–26 mm. Obě pohlaví mají světle zelené tělo se zlatavým leskem. Některé jedince lze nalézt i v šedé, hnědé, zlaté nebo světle modré barvě. Samice mají zkrácená křídla růžové nebo vzácně žlutozelené barvy, která jsou na zádech oddělená. Křídla samců dosahují asi poloviny délky jejich zadečku. Existují také dlouhokřídlé formy.[1]

Rozšíření a stanoviště

editovat

Tento druh se vyskytuje v Evropě a Asii, od Pyrenejí přes střední Evropu až po Sibiř. Obývá nížiny i horské oblasti do výšky přes 1000 m n. m., v Alpách až do 2500 m n. m.[2] Saranče zlatozelená preferuje vlhká stanoviště, jako jsou rašeliniště a louky, ale vyskytuje se i na suchých stepích.

Biologie

editovat

Saranče zlatozelená se živí především různými druhy trav, například třtinou chloupkatou (Calamagrostis villosa). Samice kladou vajíčka do výšky 20–50 cm mezi listy trávy, které zalévají pěnovou sekrecí. Tato sekrece po zaschnutí chrání vajíčka před vysycháním nebo vlhkostí.[3] Larvy se líhnou od konce března do začátku května a dospělci se objevují od června do září.

Chování

editovat

Samci vydávají charakteristické zvuky, které jsou slyšitelné až na tři metry. Tyto zvuky slouží k lákání samic. Samice kvůli zkráceným křídlům zvuky nevydávají. Při páření musí samice aktivně spolupracovat, jinak se samec po krátkém pokusu o kopulaci vzdá.[4]

Reference

editovat
  1. Bellmann, H. Heuschrecken: beobachten, bestimmen. Naturbuch Verlag 1993. ISBN 3-89440-028-5.
  2. Detzel, P. Die Heuschrecken Baden-Württembergs. Stuttgart, 1998. ISBN 3-8001-3507-8.
  3. Ingrisch, S., Köhler, G. Die Heuschrecken Mitteleuropas. Westarp Wissenschaften, 1998. ISBN 3-89432-461-9.
  4. Szij, J. Die Springschrecken Europas. Die Neue Brehm-Bücherei Band 652, Westarp-Wissenschaften, 2004. ISBN 3-89432-910-6.

Externí odkazy

editovat