Eucharistický svatostánek

Eucharistický svatostánek (označovaný v různých obdobích a podle různého umístění jako sanktuárium či sanktuář, pastoforium nebo tabernákl odvozeno z latinského tabernaculum) je nejposvátnější místo v katolických kostelích určené pro ukládání liturgických nádob s eucharistií. Do sanktuária má přístup pouze kněz nebo člověk knězem pověřený, nesmí do něj nic vkládat, brát nebo s ním jakkoli jinak manipulovat nikdo jiný (ministranti, kostelník, návštěvníci kostela atd.).

Vývoj

Ve středověku mělo sanktuarium formu ozdobného výklenku ve zdi presbytáře (na evangelijní straně), zpravidla výrazně výtvarně zpracovaného, opatřeného dvířky či kovovou mřížkou.

V pozdní gotice získal (zřejmě i vlivem utrakvistické teologie) formu velmi zdobné, samostatně stojící věžovité konstrukce zvané pastoforium (z řec. Pastoforion, tj. svatostánek). Byla vyhloubena ve zdi, nebo přístěnná, pevně zabudována. V předreformačních kostelech bývala umístěna zpravidla vedle hlavního oltáře, nejčastěji v severní části svatyně. Pastoforium vzniklo v souvislosti s kultem Božího těla, které zavedl papež Urban IV. v roce 1264. Po druhém lyonském koncilu se rozšířilo po celé římskokatolické Evropě. Papež Jan XXII. nařídil v roce 1316 pořádat na svátek Božího těla slavnostní procesí s nesením svátosti oltářní v přenosných schránkách – monstrance.

Pastofória jsou dvou základních typů, pocházejících od období rané gotiky po renesanci. Nejprostší varianta staršího typu je jednoduchý výklenek ve zdi, opatřený kovovou mřížkou, nejčastěji z tepaného železa. Výpravnější varianty tohoto typu mívají profilované kamenné ostění s gotickou nebo renesanční stavební ornamentikou v zdrobnělém měřítku: jednotlivé části vyplněné eucharistickým motivem (nejčastěji Vir dolorum), fiálové věžičky s kružbami, kraby apod. V chudších venkovských kostelech se plastická výzdoba nahrazovala malovaným napodobením reliéfního rámování. Ve farních kostelech společensky významnějších center se setkáváme s honosnějším typem samostatně stojícího, architektonicky řešeného pastoforia v podobě čtyřhranných nebo polygonálních goticky členěných věží, vyrůstajících z podnoží zabudovaného v podlaze. Ve spleti fiál vrchní části bývají umístěny i volné plastiky (nejčastěji světců), podobně jako v nástavcích křídlových oltářů.

Tabernákulum v St. Raphael's Cathedral v Dubuque, Iowa

Nejkrásnější pastoforia tohoto typu na Slovensku se zachovaly v chrámu sv. Egídia v Bardejově (z r. 1464) a v dómu sv. Alžběty v Košicích (z r. 1477), obě od stavitele Štěpána z Košic, v chrámu sv. Jakuba v Levoči (z 2. poloviny 14. století) a v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Rožňavě od Petra de Colo (z r. 1507).

Po tridentském koncilu se svatostánek stal středem hlavního oltáře a nazýval se slovem tabernákl. (V gotické architektuře ovšem označuje termín „tabernákl“ také převýšený baldachýn, zpravidla obsahující sochu, jako je tomu třeba na exteriéru katedrály v Remeši, a v přeneseném významu slova se tohoto označení používá i pro barokní skříň, často prádelník, která svým tvarem poněkud připomíná barokní oltářní menzu s tabernáklem.) Obdobné místo mohl podle některých historických dokladů zaujímat svatostánek také na oltářích utrakvistických kostelů. V takovém případě se ovšem nazýval slovem archa s odvoláním na starozákonní archu úmluvy. Je přitom možné, že zde byly kalich a patena s hostiemi vystaveny viditelně.

Druhý vatikánský koncil v souvislosti s obrácením oltáře směrem k lidu užívání samostatného sanktuaria, obvykle jako skříňky na zdi, opět povolil.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pastofórium na slovenské Wikipedii.

Eucharistický svatostánek

Obsah

Vývoj

Odkazy

Reference

Literatura

Související články

Externí odkazy