Samuel Hood
Samuel Hood, 1. vikomt Hood (Samuel Hood, 1st Viscount Hood, 1st Baron Hood of Catherington, 1st Baronet Hood of Catherington) (12. prosince 1724, Thornecombe, Anglie – 27. ledna 1816, Bath, Anglie) byl britský admirál.[3] Od šestnácti let sloužil u britského královského námořnictva, vyznamenal se ve válkách v Evropě i v zámoří. V letech 1789–1795 zastával funkci prvního námořního lorda, v roce 1794 dosáhl hodnosti admirála. Byl také poslancem Dolní sněmovny, v roce 1796 s titulem vikomta vstoupil do Sněmovny lordů.
| Samuel Hood | |
|---|---|
 Samuel Hood | |
| První námořní lord | |
| Ve funkci: 12. srpna 1789 – 7. března 1795 | |
| Předchůdce | John Leveson-Gower |
| Nástupce | Charles Middleton |
| Vojenská služba | |
| Služba | .svg){kind=small} Spojené království Velké Británie a Irska |
| Složka |  Royal Navy |
| Hodnost | Admirál |
| Bitvy/války | Bitva v zátoce Chesapeake Obléhání Toulonu |
| Narození | 12. prosince 1724 Butleigh |
| Úmrtí | 27. ledna 1816 (ve věku 91 let) Bath |
| Choť | Susannah Linzee, Baroness Hood of Catherington (od 1749) |
| Rodiče | Samuel Hood a Mary Hoskins |
| Děti | Henry Hood, 2nd Viscount Hood |
| Příbuzní | Alexander Hood[1] (sourozenec) Francis Wheler Hood[2][1] a Samuel Hood, 2nd Baron Bridport[2][1] (vnoučata) |
| Profese | politik |
| Ocenění | velkokříž Řádu lázně |
| Commons | Samuel Hood, 1st Viscount Hood |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat
Byl nejstarším synem reverenda Samuela Hooda (1692–1777), do námořnictva vstoupil v roce 1741 spolu se svým mladším bratrem Alexandrem z popudu admirála Thomase Smitha. Za války o rakouské dědictví sloužil v Severním moři a dosáhl hodnosti poručíka (1746). Poté sloužil u břehů severní Ameriky a v roce 1756 byl povýšen na kapitána. Za sedmileté války se vyznamenal u břehů Francie a v letech 1767–1770 velel v Americe. Po návratu do Anglie byl komisařem loděnic v Portsmouthu a ředitelem Royal Naval Academy. V roce 1778 získal titul baroneta a během války proti USA byl v roce 1780 znovu povolán do aktivní služby v hodnosti kontradmirála. Operoval v Karibiku pod velením admirála Georga Rodneye a po dobu jeho nepřítomnosti byl také faktickým velitelem na Závětrných ostrovech (1781–1782). V této době byl přímým nadřízeným později slavného admirála Nelsona. V roce 1782 získal titul barona (s platností pouze pro Irsko). Po Pařížském míru a návratu do Anglie podpořil Nelsonovu kariéru, když jej v červenci 1783 vzal s sebou k oficiální audienci u krále Jiřího III.[4] V letech 1784–1788 a 1789–1796 byl Samuel Hood poslancem Dolní sněmovny, kde zastupoval prestižní volební obvod Westminster.[pozn. 1] Mezitím byl povýšen do hodnosti viceadmirála (1787) a v letech 1788–1795 byl druhým lordem admirality (respektive prvním námořním lordem).[5] Za války proti revoluční Francii byl znovu povolán do aktivní služby, vynikl jako vrchní velitel ve Středozemním moři (1793–1795) a v roce 1793 proslul dobytím Toulonu, i když krátce poté musel tuto lokalitu vyklidit.[6] V roce 1794 byl povýšen na admirála, kvůli stížnostem na zásobování loďstva ale o rok později musel opustit post velitele ve Středomoří. V roce 1796 byl s titulem vikomta povolán do Sněmovny lordů, v letech 1796–1816 zastával čestnou funkci guvernéra špitálu v Greenwichi. Krátce před smrtí obdržel velkokříž Řádu lázně (1815).
V roce 1749 se oženil se Susannah Linzee (1726–1806), dcerou Edwarda Linzee, lékárníka a starosty v Portsmouthu. Jejich jediný syn Henry (1753–1835) byl dědicem titulu vikomta a členem Sněmovny lordů.
Samuelův mladší bratr Alexander Hood (1726–1814) byl též významným námořním vojevůdcem, dosáhl hodnosti admirála (1795) a titulu vikomta (1800). Z dalších generací rodu vynikl v námořnictvu Samuel Hood (1762–1814) a později Arthur William Hood (1824–1901), první námořní lord (1885–1886 a 1886–1889).
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Do Dolní sněmovny vstoupil poprvé v roce 1784 ve věku téměř 60 let. Kandidoval za prestižní volební obvod Westminster, kde byl postaven jako toryovský kandidát proti populárnímu whigovi Ch. J. Foxovi (třetím kandidátem zde byl Sir Cecil Wray, taktéž whig). Vládě záleželo na získání alespoň jednoho mandátu za Westminster, který byl se svou nejpočetnější voličskou základnou velmi prestižní záležitostí. Po debaklu toryovského kandidáta v předchozích volbách v roce 1780 (Thomas Pelham, 3. vévoda z Newcastle) toryové vsadili na razantní finanční podporu Hoodovy kandidatury, která se vyšplhala na 9.000 liber. Hood nakonec získal 35,4% hlasů, Fox 32,9% a Wray 31,7%. Hood sice mandát získal, nicméně z výsledků je zřetelné, že jednoznačnou převahu nad whigy neměl. V roce 1788 byl jmenován lordem admirality a v rámci zažitých tradic při převzetí vládního úřadu musel znovu přijmout účast v doplňovacích volbách. Za stranu whigů se mu tehdy postavil lord John Townshend, který obdržel 53,4% hlasů, zatímco Hood se svými 46,5% hlasů o své poslanecké křeslo přišel. Hood pak jako člen vlády musel kanidovat v nových doplňovacích volbách v roce 1789 za Reigate. V nových všeobecných volbách 1790 pak kandidoval znovu za Westminster a tehdy uspěl (získal tehdy 38,2%, zatímco stále populární Ch. J. Fox obdržel bezmála 42%, třetí kandidát, whig J. H. Tooke se svými 19% hlasů neprošel). Ve volbách 1796 pak Hood již nekandidoval, protože krátce před nimi byl s titulem vikomta povolán do Sněmovny lordů.
Reference
editovat- ↑ a b c Kindred Britain.
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Ottův slovník naučný, díl XI., Praha, 1897 (reprint 1998); s. 546 (heslo Hood) ISBN 80-7185-057-8
- ↑ TRUCHANOVSKIJ, Vladimir: Osud admirála Nelsona; Praha, 1992; s. 49–51 ISBN 80-204-0126-1
- ↑ Personální obsazení funkce lordů admirality na webu British History Online dostupné online
- ↑ TRUCHANOVSKIJ, Vladimir: Osud admirála Nelsona; Praha, 1992; s. 80–89 ISBN 80-204-0126-1
Literatura
editovat- KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Nakladatelství Epocha, Praha, 2018; 198 s. ISBN 978-80-7557-145-8
- ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Nakladatelství Epocha, Praha, 2017; 504 s. ISBN 978-80-7557-041-3
