Samuel Hazai

maďarský důstojník, politik

Samuel svobodný pán Hazai (rodné jméno Samuel Kohn) (26. prosince 1851 Rimavská Sobota13. února 1942 Budapešť)[1] byl rakousko-uherský generál židovského původu narozený na Slovensku. Od mládí sloužil v rakousko-uherské armádě, uplatnil se především jako pedagog a vojenský teoretik. V letech 1910–1917 byl uherským ministrem zeměbrany a v roce 1912 získal titul barona. Za první světové války byl pověřen vrchním velením záloh a organizací zásobování, v roce 1917 byl povýšen na generálplukovníka. Po roce 1918 žil v soukromí v Budapešti.

Baron Samuel Hazai
Baron Samuel Hazai, generál pěchoty a uherský ministr zeměbrany (1914)
Baron Samuel Hazai, generál pěchoty a uherský ministr zeměbrany (1914)
Uherský ministr zeměbrany
Ve funkci:
17. ledna 1910 – 19. února 1917
PředchůdceLajos Jekelfalussy
NástupceSándor Szurmay
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerálplukovník (1914), generál pěchoty (1912), polní podmaršál (1910), generálmajor (1907)

Rodné jménoKohn Sámuel
Narození26. prosince 1851
Rimavská Sobota
Úmrtí13. března 1942 (ve věku 90 let)
Budapešť
Místo pohřbeníHřbitov Farkasréti
Titulbaron (1912)
Alma materVojenská akademie Ludoviceum (do 1876)
Profesepolitik, důstojník a voják
OceněníŘád Albrechtův (1916)
velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1916)
Vojenský záslužný kříž 1. třídy
CommonsSamu Hazai
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Polní podmaršál Samuel Hazai (1910)

Patřil k židovské komunitě v Rimavské Sobotě, jeho původní příjmení bylo Kohn, byl jedním ze tří synů obchodníka s chlastem Adolfa Kohna. Po konverzi rodiny ke křesťanství přijal jméno Hazai.[2] Studoval nejprve na Maďarské královské vojenské akademii Ludovica, jako kadet vstoupil do armády a v roce 1876 byl povýšen na poručíka. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni, kde patřil k nejlepším studentům a v roce 1883 byl v hodnosti nadporučíka zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.

Aktivní službou u vojenských jednotek strávil jen krátkou dobu a od roku 1886 působil na uherském ministerstvu zeměbrany. Uplatnil se jako vojenský teoretik a pedagog, byl instruktorem na akademii Ludovica, později vedl také kurzy pro štábní důstojníky. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1888, major 1895, podplukovník 1897, plukovník 1900).[3] V letech 1902–1904 byl ředitelem budapešťské vojenské akademie Ludovica,[4] v roce 1904 opustil vojenské školství a stal se sekčním šéfem I. odboru na uherském ministerstvu zeměbrany.[5] Své úsilí zaměřil na zvýšení akceschopnosti uherské zeměbrany, se svými plány ale narážel na odpor Vídně, která v zesílení samostatného uherského vojska spatřovala možnost hrozby maďarských separatistických tendencí. V roce 1907 dosáhl hodnosti generálmajora.[6]

V lednu 1910 byl v Khuen-Héderváryho vládě jmenován ministrem zeměbrany,[7] K datu 15. listopadu 1910 byl zároveň povýšen do hodnosti polního podmaršála[8] Jako člen vlády byl také poslancem uherského zemského sněmu.[9] V uherské vládě se dostával do konfliktu se svými kolegy především v otázce financování armády, měl ale trvalou podporu Istvána Tiszy a později také nového císaře Karla I. V roce 1917 rezignoval na funkci ministra a převzal zodpovědnost za zásobování celé armády, v této souvislosti byl povýšen do druhé nejvyšší hodnosti generálplukovníka (srpen 1917).[10][11] Po skončení války a rozpadu monarchie byl penzionován (k datu 1. prosince 1918)[12] a od té doby žil zcela v soukromí v Budapešti.

Jeho manželkou byla Mária Juhászová (1866–1945), sestra vlivného politika meziválečné éry v Maďarsku Andora Juhásze (1864–1941). Z manželství se narodily tři děti, starší syn Béla (1893–1918) padl v závěru první světové války.[13]

Tituly a ocenění

editovat

Jako ministr uherské vlády obdržel v roce 1910 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[14] V roce 1912 získal titul barona platný pro Uherské království.[15] Po úmrtí předchozího ministra uherské zeměbrany Gézy Fejérváryho se v roce 1914 stal čestným majitelem pěšího pluku č. 46.[16] Během své vojenské kariéry se stal nositelem řady vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[17][18] V roce 1927 byl jmenován členem Horní sněmovny Maďarského království.

Rakousko-Uhersko

editovat

Zahraničí

editovat

Reference

editovat
  1. Samuel Hazai in: Magyar Életrajzi Lexikon dostupné online
  2. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 307 ISBN 80-86781-08-9
  3. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1902; Vídeň, 1901; s. 169 dostupné online
  4. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für das Jahr 1902; Vídeň, 1902; s. 167 dostupné online
  5. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1906; Vídeň, 1905; s. 170 dostupné online
  6. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1908; Vídeň, 1907; s. 168 dostupné online
  7. Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 597
  8. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für das Jahr 1911, Vídeň, 1911; s. 175 dostupné online
  9. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1914; Vídeň, 1913; s. 1221 dostupné online
  10. Generálplukovníci rakousko-uherské armády na webu weltkriege dostupné online
  11. Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  12. Služební postup Samuela Hazaie in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 67 dostupné online
  13. Rodina Samuela Hazaie na webu geni.com dostupné online
  14. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1910; s. 242 dostupné online
  15. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 101 ISBN 80-86781-08-9
  16. Generale und Obersten (k.u.k. Heer) 1917; Vídeň, 1917; s. 4 dostupné online
  17. Samuel Hazai na webu austro-hungarian army dostupné online
  18. Generale und Obersten (k.u.k. Heer 1918); Vídeň, 1918; s. 5 dostupné online

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat