Salmové (Pustinná a porýnská hrabata)

Salmové (Pustinná a porýnská hrabata)
Země	České království Svatá říše římská; Rýnská Falc; Habsburská monarchie; Rakouské Nizozemí; Francouzské království; První Francouzské císařství; Knížectví Salm; Pruské království; Rakousko-Uhersko
Tituly	Říšská Hrabata; Knížata (1763; 1816); Říšská knížata (1623; 1739; 1743); Vévodové (1740, 1811);
Zakladatelé	Wolfram ze Steinu; Filip ze Salmu, Dhaunu a Kyrburgu (pod současným jménem);
Rok založení	1157; 1459 (pod současným názvem);
Současná hlava	Karel Filip ze Salm-Salmu
Větve rodu	Salm-Kyrburg (Salm-Kyrburg-Tronecken a Salm-Kyrburg-Mörchingen), vymřela po meči roku 1688.; Salm-Dhaun (roku 1748 vymřela po meči), z ní pak větve Salm-Rheingrafenstein, Salm-Grumbach a Salm-Altsalm). V roce 1697 se z ní ještě vydělila větev Salm-Püttlingen, která však roku 1750 vymírá po meči.; Salm-Altsalm (roku 1598 se rozdělila na větve Salm a Salm-Neufviller);
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Salmové z rodu tak zvaných „Pustinných a porýnských hrabat“ (německy Wild- und Rheingrafen zu Salm) jsou starý šlechtický rod původem ze středního Porýní, kde se připomínají od počátku 12. století jako hrabata ze Steinu.

Postupem času získali příslušníci rodu Salmů majetky, erby a tituly rozličných tzv. Wildgrafen (pustinných hrabat) a Rheingrafen (porýnských hrabat)^[1] a také hrabat z Horního Salmu. Postupem času se zařadili mezi nejvýznamnější, nejurozenější a nejbohatší aristokratické rody Evropy. Rod se zapsal také do českých dějin a patřil k předním rodům Habsburské monarchie. Je znám především svými poněkud zvláštními tituly „Wild- und Rheingraf“, které mnohá česká historická literatura označuje jako prakticky nepřeložitelné,^[2] a také neobvykle vysokým množstvím výhodných sňatků, jež umožnily společenský vzestup rodiny. Knížecí větve Salm-Salm a Salm-Horstmar existují dodnes a Salmové z rodu Pustinných a porýnských hrabat tak jsou prokazatelně žijícím rodem.

Původ rodu

Hrabství Horní Salm ve Vogézách (dnešní Francie). Centrem bylo město Senones.

Knížectví a kondominium Salm v Rýnském spolku v roce 1808 (modře, vlevo nahoře). Zaujímalo plochu zhruba 1760 km² a žilo v něm 59 086 obyvatel (1810). Hlavním městem byl Borken (1803-1805) a následně Bocholt (1805-1810)

Nejstarším známým a s jistotou doloženým předkem rodu je Wolfram, hrabě na Steinu, roku 1157 připomínán pod řeckým predikátem „Wolframus de Petra“ (petra = řecky skála, kámen, německy Stein). Jeho syn Siegfried, psaný naopak latinsky „Sifridus de Lapide“ (lapis = latinsky kámen, skála) se kolem roku 1160 oženil s Luccardou, dcerou posledního z rodu „porýnských hrabat“ (německy Rheingraf, latinsky comes Rheni), po kterém roku 1194 zdědil erb, movitý majetek a jméno, zatímco statky na pravém břehu Rýna připadly mohučským arcibiskupům. Nadále se psal jako Rheingraf von Stein a na Steinské hrabství přešel název „Porýnské hrabství“ (německy Rheingrafschaft), který se během raného novověku promítl přímo do názvu městečka a hradu – Rheingrafenstein, hradu, ve kterém byly za krále Rudolfa I. dokonce přechovávány říšské korunovační klenoty. Siegfriedův pra-pra-pravnuk, Jan I. ze Steinu († 1333), se roku 1310 oženil s Hedvikou († 1361), dcerou posledního „pustinného hraběte“ (Wildgraf),^[3] Konráda z Dhaunu, a s ní zdědil opět nové statky: hrabství Dhaun, erb a jméno. Janův syn, Jan II., jako první z rodu užíval spojené jméno „Wild- und Rheingraf zu Dhaun und Stein“. V další generaci se rodu znovu podařilo se obohatit sňatkovou politikou. Jan III. († 1428) vyženil spolu s Adelheid, dcerou Pustinného hraběte Gerharda III. a příbuznou své babičky Hedviky, říšské „pustinné hrabství“ (Wildgrafschaft) Kyrburg a rovněž hrad s panstvím v Grumbachu, léno brabantských vévodů, které se během středověku vymanilo z lenní závislosti a přešel na něj, stejně jako na Stein, titul „Porýnského hrabství“. Hrabata ze Steinu tak během tří generací získala celý majetek obou větví vyhaslých „Wildgrafen“. Nejdůležitější krok na cestě ke společenskému vzestupu rodu však učinil Janův vnuk, Jan V. (1436-1495), opět pomocí osvědčené sňatkové metody. V roce 1459 pojal za ženu hraběnku Johannu ze Salmu († 1496), dědičku významného říšského hrabství Horní Salm (německy Grafschaft Obersalm, francouzsky comté de Hâute Salm) ve Vogézách a jako první z rodu tedy získal pozemkový majetek mimo tradiční oblast středního Porýní a Falce. Tím, že jeho rod spolu s hrabstvím přijal jméno a erb Salmů z rodu Wigerichovců, zařadil se mezi tři dědické, vzájemně nepříbuzné rody, nesoucí jméno tohoto starobylého rodu, který je vedlejší linií hrabat z Lucemburku.

Dělení rodu

Salm (1459-1513)
1. Salm-Kyrburg (I) (1513-1607)
  1. Salm-Kyrburg-Thronecken (1607-1637)
  2. Salm-Kyrburg-Mörchingen (1607-1688)
2. Salm-Dhaun (1513-1748)
  1. Salm-Grumbach-Rheingrafentein (1574-1668)
    1. Salm-Grumbach/Salm-Horstmar (1668-)
    2. Salm-Rheingrafenstein (1668-1797)
  2. Salm-Altsalm (1574-1598)
    1. Salm (Salm-Anholt) (1598-1738)
    2. Salm-Neufviller (1598-1696)
      1. Salm-Leuze/Salm-Kyrburg (II) (1696-1905)
      2. Salm-Hoogstraeten/Salm-Salm (1696-)
        Salm-Dahlberg (1912-)
  3. Salm-Püttlingen (1697-1750)

Historie

Nejstarší období

Zatímco v období středověku sledoval rod Salmů přísně politiku primogenitury, kdy vládu dědil jen nejstarší syn a zvětšující se pozemkové statky se zásadně nedělily, na prahu novověku se rodina od této praxe odchýlila. Poprvé si majetky mezi sebou rozdělili synové Jana V. (též někdy uváděn jako Jan VI.), bratři Filip (8. září 1492 – 27. srpna 1521), zakladatel větve Salm-Dhaun, a Jan VI., někdy číslován také jako Jan VII. (1493-1531), zakladatel větve Salm-Kyrburg. Zatímco Janovi potomci z mladší větve znovu rod rozdělili roku 1607 na větve Salm-Kyrburg-Thronecken a Salm-Kyrburg-Mörchingen, které obě vymřely během 17. století, hlavní linie rodu byla nadále ta Filipova, jenž se ovšem dále dělila. Filipovi se navíc sňatkem s hraběnkou Antoinnetou z Neufchâtelu (1495-1544) podařilo vyženit lotrinské panství Neufviller (dnešní Neuville-sur-Moselle, německy Neuweiler), čímž částečně nahradil ztráty vzniklé bratrským dělením. Již Filipovi synové Filip František (4. srpna 1518 – 28. ledna 1561) a Jan Filip (21. března 1520-1566) uzavřeli mezi sebou dědickou dohodu, kterou si otcův majetek znovu rozdělili rovným dílem. Jan Filip, který se oženil s Francouzskou Diane de Donmartin se kterou vyženil panství Vinstingen (dnes Fénétrange v Lotrinsku). Původní dědickou dohodu navíc nahradila nová dohoda z roku 1545, která v linii Salm-Dhaun umožňovala jen dělbu dědictví rovným dílem, čímž byla středověká praxe definitivně popřena. Jan Filip ovšem zemřel bez dědiců a nezaložil tak vlastní trvalou větev. Starší bratrů Filip František však měl tři syny, kteří se rozdělili o otcův a strýcův majetek. Roku 1574 tak Jan Kryštof (20. října 1555 – 3. srpna 1585) založil linii Salm-Grumbach-Rheingrafenstein, Adolf Jindřich (20. února 1557 – 24. dubna 1606) pokračoval v linii Salm-Dhaun a nejstarší Fridrich (3. února 1547 – 26. října 1608) založil linii Salm-Altsalm. Fridrich si jako nejstarší pojistil vládu nad Horním Salmem, který začínal v rámci rodových držav hrát přední úlohu, a také nad panstvím Neufviller, zatímco mladší bratři zdědili kromě rodových hrabství, po nichž se psali, navíc napůl hrabství v Dhaunu. Fridrich zplodil šest dcer a sedm synů. Proto také nedodržel zvyk dělit svůj majetek mezi všechny syny rovným dílem, ale jen dvěma, resp. třem z nich umožnil založit vlastní rodovou linii. Otcovy majetky zdědili pouze nejstarší syn Filip Otto (22. května 1576 – 23. listopadu 1634), dědic Hornosalmského hrabství a druhorozený syn Jan Jiří (1580 – 13. září 1650), dědic nesuverénního panství Neufviller v Lotrinsku. Ostatní synové byli určeni pro duchovní dráhu. Jan Jiří však zemřel bez potomků a Neufviller tak zdědil nejmladší ze sedmi bratrů Fridrich Magnus (29. června 1606 – 27. ledna 1673).

Starší linie knížat ze Salmu (Salm-Anholt)

Erb knížat ze Salmu

Kníže Karel Theodor Otto ze Salmu, zřejmě nejvýznamnější osobnost rodu

Filip Otto z linie Salm (22. května 1576 – 23. listopadu 1634) byl 8. ledna 1623 císařem Ferdinandem II. povýšen jako první z rodu do stavu knížat Svaté říše římské. Knížecí titul obdržel pro sebe, svého prvorozeného syna a všechny potomky tohoto syna.^[4] Mladší syn Filipa Otty i jeho případní další potomci byli tedy z knížecího stavu teoreticky vyloučeni, protože však nejstarší Filipův syn a druhý kníže Ludwig padl r. 1636 v bitvě u St. Omer, zbyl nakonec jen jediný dědic knížecího titulu. Zajímavé je, že na základě privilegia z 22. března 1623 si první kníže Filip Otto mohl vybrat, k jakému rodovému území se titul knížete bude vztahovat.^[4] Vybral si Salm, což bylo do budoucna určující. Sám se ale podepisoval převážně jako Rheingraf a knížecí titul kladl až za hraběcí. Dvacet let se Filip Otto věnoval vojenské kariéře, v l. 1616-1624 byl francouzským generálporučíkem, poté přestoupil do císařské armády, stal se polním maršálem, dvorským válečným radou a zemřel na následky zranění z bitvy u Nördlingenu. Leopold Filip Karel, třetí kníže Salm (1620 – 15. prosince 1663), se 22. října 1641 oženil s Mariannou, hraběnkou von Bronckhorst-Batenburg, dědičkou svobodného panství Anholt v německém dolním Porýní. S držbou panství se pojil hlas ve Dolnorýnsko-vestfálském hraběcím kolegiu říšského sněmu a hlas v krajském sněmu Dolnorýnsko-vestfálského kraje. Po tomto panství bývá tahle větev někdy označována jako Salm-Anholt. Během zasedání říšského sněmu v Řezně 1653/54 byl Leopold Filip dne 28. ledna 1654 slavnostně uveden na sněmovní lavici knížat Svaté říše římské. Virilní hlas v knížecí radě obdržel kníže dědičně vždy pro nejstaršího syna. Vedle hlasu v radě říšských knížat (za Horní Salm) a v Kolegiu dolnorýnsko-vestfálských hrabat (za Anholt), náležely rodu také virilní hlasy na krajských sněmech Hornorýnského kraje (Salm) a Dolnorýnsko-vestfálského kraje (Anholt).

Vodní zámek Anholt

Leopoldův syn, čtvrtý kníže Karel Theodor Otto (27. května 1645 – 10. listopadu 1710), se stal ve Vídni vychovatelem budoucího císaře Josefa I. a zasloužil se o následníkův sňatek se svou neteří, Amálií Vilemínou Brunšvicko-Callenberskou.^[5] Byl také předsedou Tajné státní konference, císařovy osobní rady. Na panství Anholt nechal přestavět starý hrad na reprezentativní barokní sídlo, dodnes jednu z nejpůsobivějších aristokratických rezidencí dnešní země Severní Porýní-Vestfálska. Sem přenesl své sídlo ze zámku v Senones, tehdy hlavním městě okněžněného hrabství Horní Salm. Zámek Anholt se napříště stal hlavním rodovým sídlem knížat ze Salmu i pozdějších knížat ze Salm-Salmu. 25. listopadu 1697 udělil císař Leopold I. Karlu Theodorovi predikát „Jasnost“.^[4] Druhou manželkou Karla Theodora se stala Ludovika Marie Falcko-Simmernská (23. července 1647 – 11. března 1679), v katolické víře vychovaná vnučka kurfiřta a českého vzdorokrále Fridricha V. Falckého. Skrze tento sňatek se Karel Theodor pokusil získat anglický trůn, jelikož po odstavení Jakobitů to byli právě Wittelsbachové z Kurfiřtské Falce, potomci princezny Alžběty Stuartovny, kdo byl určen za dědice anglické koruny po smrti královny Anny. Protože však byli oba salmští manželé katolíky, přešlo nástupnictví na Ludovičinu kalvínskou tetu Žofii Falcko-Simmernskou a na jejího manžela, kurfiřta Arnošta Augusta Hannoverského. Ludovika však Karlu Theodorovi přinesla také dědické nároky na severoitalské vévodství Montferrat, neboť její matkou byla princezna Anna Gonzaga de Nevers et de Rethél. Salmovské nástupnictví bylo dokonce 22. ledna 1695 potvrzeno císařem Leopoldem I., když však v roce 1708 zemřel poslední vládnoucí mantovský a montferratský vévoda, Karel IV., dostal se Montferrat vlivem událostí války o dědictví španělské do rukou rodu Savojských. Salmové tak Monterrat sice nikdy nezdědili, ale jejich nástupnická pretendence se odrazila v rodovém erbu, doplněném o znak vévodství a erb jeho bývalých vládců, markrabat z byzantského císařského rodu Palaiologovců, od kterých v 16. století přešlo Montferratské markrabství na mantovské vévody z rodu Gonzagů.^[6] Pátým knížetem, Ludvíkem Ottou (24. října 1674 – 23. listopadu 1738), který studoval u pražských jezuitů v Klementinu,^[7] větev Salm po meči vymírá.

Přehled knížat

1623-1634 Filip Otto, 1. kníže Salm (1576-1634)
1634-1636 Ludvík, 2. kníže Salm (1618-1636), syn
1636-1663 Leopold Filip Karel 3. kníže Salm (1620-1663), bratr
1663-1710 Karel Theodor Otto 4. kníže Salm (1645-1710), syn
1710-1738 Ludvík Otto 5. kníže Salm (1674-1738), syn

Linie Salm-Hoogstraeten/Salm-Salm

Erb rodu Salm-Salm

Větev Salm-Neufviller se mezitím roku 1696 rozdělila na „falcko-lotrinskou“ větev Salm-Leuze a „belgickou“ větev Salm-Hoogstraeten, založenou hrabětem Karlem Florentinem (14. ledna 1638 – 4. září 1676), který byl ženatý s brabantskou šlechtičnou z významného rodu, Marií Gabrielle de Lalaing (1648 – 8. února 1709), dědičkou hrabství Hoogstraeten. Jejich mladší syn a pokračovatel rodu, Vilém Florentin (12. května 1670 – 5. června 1707) v roce 1707 převzal po matce Hoogstraetenské hrabství v Rakouském Nizozemí, 14. ledna 1740 povýšené Karlem VI. na vévodství.

Reenactment historické salmské gardy v Senones v bývalém Horním Salmsku

Opravdový vzestup hoogstraetenské větve Salmů zajistil ale až Vilémův syn Mikuláš Leopold (25. ledna 1701 – 4. února 1770), vzešlý ze sňatku s hraběnkou Marií Annou z Mansfeldu, který byl 14. ledna 1739 Karlem VI. ve Vídni povýšen spolu s celým rodem do stavu panujících říšských knížat jako kníže Salm. Knížecí titul byl na tento rod přenesen z vymřelé větve Salm, jejímž dědicem a nejbližším mužským příbuzným Mikuláš Leopold byl. Když byla roku 1742 do knížecího stavu povýšena také větev Salm-Kyrburg (přesněji mladší z obou větví toho jména), obdržel Mikuláš 16. října 1743 od císaře Karla VII. knížecí titul znovu, tentokrát s rodovým jménem „Salm-Salm“, aby napříště nedošlo k záměně. Mikuláš však po příbuzných nezdědil jen titul, ale také okněžněné hrabství Horní Salm ve Vogézách, říšské panství se zámkem v Anholtu, kam z dosavadního sídla rodu, paláce v Antverpách, přesídlil, a další rozsáhlý majetek. Spolu s majetkem na Mikuláše přešly pochopitelně i hlasy na říšském sněmu a sněmech krajských, ovšem virilní hlas v radě říšských knížat byl od r. 1743 sdílen s rodem Salm-Kyrburg. Okněžněné hrabství Horní Salm, součást Svaté říše římské, avšak po roce 1766 již zcela obklopené územím francouzského království, obdrželo roku 1751 uznání svrchovanosti ze strany krále Ludvíka XV. jako tzv. Knížectví Salm-Salm. Tento název byl pak občas užíván také v říši. Mladší ze synů Mikuláše Leopolda, princ Maxmilián Bedřich, vstoupil roku 1755 do habsburské armády, kde v červenci 1757 v bitvě u Kolína v hodnosti majora prokázal velkou statečnost při dobývání pruských dělostřeleckých postavení a jen během tohoto jediného útoku byl čtyřikrát zraněn. Následujícího roku obdržel rytířský, nejvyšší stupeň Řádu Marie Terezie a během osvobozování Těšína byl zajat Prusy. Po sedmileté válce, roku 1772, byl povýšen na polního podmaršálka a následně se stal císařským guvernérem v Antverpách a rytířem rakouského Řádu zlatého rouna. Jeden z jeho bratrů, princ Vilém Florentin, se koncem 18. století stal knížetem-arcibiskupem pražským. V době jeho úřadování pražská arcidiecéze utrpěla velké škody v důsledku válečných kontribucí a rabování, ale zásluhou Viléma Florentina se podařilo zachránit stříbrný náhrobek svatého Jana Nepomuckého v Katedrále svatého Víta na Pražském hradě. V letech 1794-1795 ztrácí knížecí rod Salm-Salm všechny své bezprostřední statky s výjimkou Anholtu (který jediný ležel na pravém břehu Rýna) a dočasně také belgické vévodství Hoogstraeten.

Princ Felix ze Salm-Salmu v uniformě Americké unie, Fotografie: Mathew B. Brady

Závěrečný reces říšské deputace z roku 1803 přiznal Salm-Salmům jako odškodné ideální dvě třetiny z okresů Ahaus a Bocholt, patřících původně k Münsterskému knížecímu biskupství, které od východu sousedily s Anholtským panstvím. Zbylá ideální třetina obou okresů byla jako kompenzace za ztracené državy přiřknuta příbuznému rodu Salm-Kyrburg a z obou okresů bylo utvořeno společné Knížectví Salm, kterému měly vládnout hlavy obou rodů jako spoluknížata. Ke knížectví nově patřily dva virilní hlasy v knížecí radě říšského sněmu, takže rody Salm-Salm i Salm-Kyrburg mohly konečně hlasovat plně samostatně. Anholt byl z tohoto dělení vyjmut a nadále patřil jen Salm-Salmům. 12. července 1806 se Salmské knížectví, které zároveň mediatizovalo panství Gehmen, patřící rodu Boyneburg-Bömelberg, stalo jedním ze zakládajících členů Rýnského spolku a byla mu garantována svrchovanost. Když však Napoleon Bonaparte roku 1810 změnil své plány s Německem a obsadil řadu dříve svobodných státečků, bylo takto zabráno i Knížectví Salm s panstvím Anholt a připojeno k Francii. Oficiální datum ztráty suverenity a záboru je 28. únor 1811, fakticky k němu ale došlo již 13. prosince 1810. Konstantin, 3. kníže Salm-Salm (22. listopadu 1762 – 25. ledna 1828), dostal finanční rentu jako náhradu škody a 31. prosince 1811 byl také odškodněn francouzským vévodským titulem (francouzsky duc de l'Empire et de Salm) dědičným pro hlavu rodu. Vídeňský kongres vrátil Salmům jejich knížectví zpět, ovšem již jen ve formě mediatizovaného stavovského panství pod svrchovaností Pruska. Roku 1824 kníže Salm-Kyrburg prodal svůj podíl na společném knížectví rodině Salm-Salm. V roce 1825 obdržel rod rozhodnutím sněmu Německého spolku predikát „Jasnost“ dědičně pro hlavu rodu, což bylo v rámci Pruska roku 1833 rozšířeno na všechny členy rodu. 12. října 1854 získal rod dědičné virilní členství v panské sněmovně nově zřízeného pruského parlamentu.

Kníže Konstantin se přes svou protirevoluční orientaci stavěl poměrně vlažně ke katolické církvi. Ještě těsně před svým odchodem z Horního Salmu r. 1790 sekularizoval k nelibosti okolí opatství v Senones a zabavil jeho majetek. Když v roce 1826 přestoupil na protestantismus, byl Karlem X. vykázán z Francie, kde v té době žil, a celý skandál musel mírnit pruský král Bedřich Vilém III.^[8] Konstantin, ač byl „pán domu“ (Cheff des Hauses) nenutil ke konverzi své děti a příbuzné, kteří setrvali v katolické víře. I tak je ale Konstantinovo přestoupení v dějinách přísně katolické rodiny výjimečné. Konstantin byl znám i jako mecenáš malíře Franze Nadorpa z hnutí Nazarénů. Konstantinovou druhou manželkou byla česká hraběnka Marie Walburga ze Šternberka a Manderscheidtu a jejich svatba se konala 4. února 1788 na zámku ve Vinoři. V průběhu 19. století rodinu Salmů nejvíce proslavil princ Felix ze Salm-Salmu, který sloužil postupně v rakouské, pruské a americké unijní armádě, se kterou se jako unijní generál zúčastnil války Severu proti Jihu. Po uzavření míru v roce 1865 odešel do Mexika, kde vstoupil do služeb císaře Maxmiliána Habsbursko-Lotrinského, stal se jeho důvěrníkem a vytrval při něm až do císařovy popravy. Poté se vrátil do Evropy, opět vstoupil do pruské armády a účastnil se prusko-francouzské války, kde padl v bitvě u St. Privatu. Vilém Florentin (7. března 1786 – 2. srpna 1846), čtvrtý kníže Salm-Salm, se zase roku 1830 pokoušel získat nový belgický trůn a argumentoval při tom starými nároky svého hoogstraetenského vévodství, ovšem neuspěl. Alfred Ferdinand, sedmý kníže (13. března 1846 – 20. dubna 1923) se oženil s českou hraběnkou Rózou z Lützow, dcerou a jedinou dědičkou hraběte Františka Lützowa, známého českého vlastence a anglisty. Knížeti Alfredovi přinesla roku 1916 do manželství východočeská panství Žampach a Borohrádek. Rod Salmů se tak na krátko (1916-1945) dostává také do Čech, ačkoli obě tato panství, dědí roku 1927 po matce princezna Henrieta Františka Salm-Salm (20. června 1875 – 2. července 1961), od roku 1907 provdaná za Dona Carla, hraběte Lucchesi-Palli, 10. knížete z Campofranco, 7. vévody z Grazia, aristokrata sicilského původu. Hlavní větev Salmů, tak sice záhy o východočeská panství přišla, ovšem v Čechách déle zakotvil také Henrietin mladší bratr, princ František Emanuel Konstantin (30. srpna 1876 – 10. ledna 1964) se 16. listopadu 1912 v Praze oženil s baronkou Marií Antonií z Dalbergu (11. března 1891 – 22. února 1979), která po svém otci roku 1920 zdědila české velkostatky Dačice, Roztěž, Malešov a Suchdol u Kutné Hory i majetek v Porýní. Princ František Emanuel tak založil vlastní „českou“ větev rodu.

Salmovský palác v Praze na Hradčanech (v popředí), vpravo od něho je Schwarzenberský palác

Současnost

Nový zámek Dačice

Vedlejší větev rodu Salm-Salmů se tak na krátko (1920-1945) dostal také do Čech, ale již po druhé světové válce byl český majetek Salm-Salmů na základě Benešových dekretů zkonfiskován a Salmové byli jako příslušníci německé národnosti násilně vysídleni. Potomci Františka Emanuela si v Německu zaregistrovali rodové jméno princové von Salm-Dahlberg. Současným představitelem této větve je princ Michael Alfred (* 16. ledna 1953) a následníkem princ Constantin (* 9. června 1980). Příslušníci rodu Salm-Salmů v současnosti žijí převážně v Německu a ve Velké Británii.

Současnou hlavou rodu je kníže Karel Filip Salm-Salm (*19. května 1933), který sídlí na rodovém sídelním zámku Anholt a řídí rodinné záležitosti, přičemž část hospodářských rozhodnutí přesunul na svého syna, dědičného prince Emanuela Filipa (* 6. prosince 1961). Společně se věnují nejen správě rodinných a ekonomických záležitostí, ale také výzkumu a zpracovávání bohaté rodové historie.

Majetkové poměry

Říšsky bezprostřední statky a volná říšská léna (téměř říšsky bezprostřední) jsou podtržena

Před napoleonskými válkami:

okněžněné hrabství Horní Salm
panství se zámkem Anholt (asi 1600 obyv. v 40. letech 19. stol.)
¾ trhové vsi Windesheim (u Kreuznachu, z ¼ falcké léno, ze ¾ trevírské léno)^[9] – šlo o část dědictví po rodu Salm-Dhaun († 1748)^[10] (zbytek držel rod Salm-Kyrburg)
zhruba 1/12^[11] panství Fénétrange (Vinstingen) (1751/1753 prodáno Stanislawu Lesczczyńskému, vévodovi lotrinskému)^[12]
¼ „Pustinného hrabství“ Dhaun – z dědictví po hrabatech Salm-Dhaun
část dědictví po hrabatech Salm-Dhaun:^[13] ¾ okresů Rhaunen am Idar a Sonnwald (celkem 8 vsí, zbytek dědictví držel rod Salm-Kyrburg)^[10]
vévodství Hoogstraeten a vicehrabství Aalst v Rakouském Nizozemí^[14] (vévodství Hoogstraeten čítalo městečko se zámkem, s 18 vesnicemi a třemi venkovskými kláštery)
panství Loon op Zand v Nizozemí^[14]
městečko Badonviller (Badenweiler), vsi Bannsplaine, Semengotthe, Langenstein a Celle, panství Ogéviller a Pontigny v Lotrinsku, od r. 1766 ve Francii
říšské porýnské statky Flonheim, Dhronecken (Thronecken), Wildenburg Diemeringen (z každého ¼) a ⅛ Wörrstadtu spravované společně s rodem Salm-Kyrburg^[15] (z toho ⅛ Flonheimu, Dhroneckenu, Wildenburgu a Diemeringenu a 1/16 Wörstadtu)
trhové městečko Kirn – falcké léno spravované společně s rodem Salm-Kyrburgů (z toho ¼ Salm-Kyrburgů)^[16]
výnos z rýnského cla na říšsko-nizozemských hranicích (7. září 1816 prodáno Nizozemsku za věčnou rentu 22 000 zl. ročně, která byla roku 1817 změněna na jednorázové vyplacení)

Po napoleonských válkách:

⅔ bývalého bezprostředního Knížectví Salm, tj. ⅔ okresů Ahaus a Bocholt a panství Werth (⅓ patřila rodu Salm-Kyrburg, 1824 salm-kyrburská část odkoupena) (asi 68 000 obyv. v 40. letech 19. stol.)
panství se zámkem Anholt (asi 1650 obyv. v 40. letech 19. stol.)
vévodství Hoogstraeten (roku 1886 prodáno Belgii), vicehrabství Aalst a panství Loon op Zand v Nizozemí^[14]
alodní velkostatky Žampach a Borohrádek v Čechách (1916-1927) – získáno sňatkem s rodem hrabat Lützowů

Rozsáhlé změny v državách vyvolané napoleonskými válkami byly Salm-Salmům spíše k užitku. Zatímco těsně před francouzským záborem činily roční příjmy rodu asi 160 000 zl., ve 40. letech 19. století se blížily částce 600 000 zl., v čemž ovšem není započítána jistá míra inflace.^[14]

Česká větev Salm-Da(h)lberg

velkostatek Loburg ve Vestfálsku (nedaleko Coesfeldu) (1912-současnost)
velkostatek Wallhausen v Porýní-Falci (u Bad Kreuznachu) (1920-současnost) – získáno sňatkem jako dědictví po Dalbercích
alodní velkostatek Malešov se statky Roztěž a Suchdol, v Čechách (1920-1945)
alodní velkostatek Dačice na Moravě (1920-1945)

Titul

Plný titul současné hlavy rodu zní: Jeho Jasnost, Karel Filip Josef Petr Celestin Baltazar, 14. kníže na Salmu, 9. kníže na Salm-Salmu, 9. kníže na Salm-Kyrburgu, Pustinný a Porýnský hrabě, kníže na Ahausu a Bocholtu, vévoda z Hoogstraetenu, hrabě na Anholtu, pán na Vinstingenu a Werthu.