Wikipedie

Nosorožcovití

čeleď lichokopytníků
(přesměrováno z Rhinocerotidae)

Nosorožcovití (Rhinocerotidae) jsou jednou z recentních (žijících) čeledí řádu lichokopytníků. V současnosti známe 5–6 recentních druhů ve čtyřech rodech. Všechny druhy nosorožců jsou ohrožené.

Jak číst taxoboxNosorožcovití
alternativní popis obrázku chybí
Z levého horního rohu ve směru ručiček: nosorožec tuponosý, sumaterský, indický, dvourohý
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádlichokopytníci (Perissodactyla)
NadčeleďRhinocerotoidea
Čeleďnosorožcovití (Rhinocerotidae)
Gray, 1821
Mapa rozšíření recentních druhů
Mapa rozšíření recentních druhů
Mapa rozšíření recentních druhů
Rody
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Za formální autoritu nosorožcovitých se považuje anglický zoolog John Edward Gray, který čeleď Rhinocerotidae vytyčil v roce 1821.[1][2]

Evoluce

editovat

Evoluční počátky nosorožců, resp. skupiny Rhinocerotoidea, sahají do spodního eocénu do doby před cirka 50 miliony lety, kdy se první prapředci nosorožců vydělili od svých nejbližších příbuzných – tapírů.[3][4] Nosorožci se brzy stali jednou z nejúspěšnějších a druhově nejrozmanitějších skupin velkých savců, která se dokázala adaptovat na takřka veškeré typy suchozemských biotopů. Během evoluční historie této skupiny tak nezbytně došlo k mnoha anatomickým i behaviorálním změnám a adaptacím.[5][6] Nosorožci v době před 35–20 miliony lety představovali vůbec největší zvířata severních kontinentů,[6] dokud na severní polokouli nepronikli mastodonti, jejichž evoluční počátky sahají do Afriky.[5]

Tapíři a nosorožci utváří klad Ceratomorpha, jehož bazálním představitelem je Homogalax,[7] který je patrně předkem tapírů i nosorožců.[5] Hyrachyus, který žil asi před 50 miliony lety, představuje sesterský taxon k nosorožcům i tapírům[8] nebo již prvního zástupce nosorožců.[9] Jednalo se o malé, asi 36 kg vážící zvíře, které bylo přizpůsobené k běhu (kursoriální). Hyrachyus podobně jako další rané formy nosorožců ještě postrádal roh.[8] V rámci nosorožcovitých je známo nejméně 26 rodů, z nichž je hned 22 fosilních. Raní zástupci povětšinou vyhynuli v raném oligocénu.[6]

Popis

editovat

Nosorožci mají tělo pokryté kožovitými pláty jako pancířem, také mají více žeber než ostatní lichokopytníci. Mohou dosahovat hmotnosti až 3,6 tuny, patří tedy k největším současným suchozemským živočichům (po slonech).

Čich a sluch mají velmi citlivý, ale špatně vidí, jsou krátkozrací.

Roh

editovat

Roh nosorožce není vyplněn kostí, je tvořen pouze rohovinou, keratinem.

Lov pro rohy

editovat

Nosorožci jsou pro své rohy v mnoha zemích ilegálně loveni:

  • Rozdrcený roh čili prášek z rohu nosorožce tvoří totiž součást některých lidových léčiv a afrodisiak, například v tradiční čínské medicíně. Nicméně Čína již přistoupila, alespoň oficiálně, k ochraně přírody podle CITES.
  • V jiných zemích se z rohů zase vyřezávají rukojeti tradičních nožů a dýk.

Systém nosorožcovitých a míra ohrožení jednotlivých druhů

editovat

Rod: Ceratotherium

Tradičně chápán jako monotypický rod zastoupený jediným druhem nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) se dvěma poddruhy. V současné době některé výzkumy[10] potvrzují, že se jedná o dva samostatné druhy (část vědecké obce či IUCN však toto rozdělení dosud nepřijímají):

Rod: Diceros

Rod: Dicerorhinus

Rod: Rhinoceros

Vyhynulé druhy

editovat

Rod: Coelodonta

Rod: Elasmotherium

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Rhinocerotidae. Mammal Species of the World [online]. Bucknell Univesity, 2005 [cit. 2024-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ GRAY, John Edward. On the Natural Arrangement of Vertebrose Animals. S. 296–310. London Medical Repository [online]. 1821 [cit. 2024-04-16]. Roč. 15, s. 296–310. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ XU, X.; JANKE, A.; ARNASON, U. The complete mitochondrial DNA sequence of the greater Indian rhinoceros, Rhinoceros unicornis, and the Phylogenetic relationship among Carnivora, Perissodactyla, and Artiodactyla (+ Cetacea). Molecular Biology and Evolution. 1996-11-01, roč. 13, čís. 9, s. 1167–1173. Dostupné online [cit. 2024-03-11]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/oxfordjournals.molbev.a025681. 
  4. ↑ BENTON, Michael J. The evolution of perissodactyls. Trends in Ecology & Evolution. 1990-10, roč. 5, čís. 10, s. 347. Dostupné online [cit. 2024-03-14]. ISSN 0169-5347. DOI 10.1016/0169-5347(90)90187-i. 
  5. ↑ a b c PROTHERO, Donald R. Rhinoceros biology and conservation: Proceedings of an international conference, San Diego. Příprava vydání OA Ryder. San Diego: USA Zoological Society, 1993. Kapitola Fifty million years of rhinoceros evolution, s. 82–91. (anglicky) 
  6. ↑ a b c LACOMBAT, F. Save the rhinos: EAZA Rhino Campaign 2005/6. London: European Association of Zoos and Aquaria, 2005. Dostupné online. Kapitola The evolution of the rhinoceros, s. 46–49. 
  7. ↑ ROSE, Kenneth D. Skeleton of early Eocene Homogalax and the origin of Perissodactyla. PalaeoVertebrata. 1996-12-16. Dostupné online [cit. 2024-03-14]. ISSN 2274-0333. (En) 
  8. ↑ a b STILSON, Kelsey T.; HOPKINS, Samantha S. B.; DAVIS, Edward Byrd. Osteopathology in Rhinocerotidae from 50 Million Years to the Present. PLOS ONE. 3. 2. 2016, roč. 11, čís. 2, s. e0146221. Dostupné online [cit. 2024-03-12]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0146221. PMID 26840633. (anglicky) 
  9. ↑ DOMNING, Daryl P.; EMRY, Robert J.; PORTELL, Roger W. Oldest West Indian land mammal: rhinocerotoid ungulate from the Eocene of Jamaica. Journal of Vertebrate Paleontology. 1997-12-15, roč. 17, čís. 4, s. 638–641. Dostupné online [cit. 2024-03-12]. ISSN 0272-4634. DOI 10.1080/02724634.1997.10011013. (anglicky) 
  10. ↑ a b Jak to, že je ve 21. století možné objevit šestého nosorožce světa?. Ekolist.cz [online]. [cit. 2021-02-17]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nosorožcovití&oldid=24381881“