Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách
Protihabsburská stavovská povstání je označení pro sérii ozbrojených vystoupení sedmihradských a uherských stavů, vedených sedmihradskými knížaty nebo uherskými magnáty proti Habsburkům v letech 1604 (začátek Bočkajova povstání) až 1711 (Satmárský mír). Odehrávaly se většinou na území dnešního Slovenska, které tehdy jako jádro Uherského království tvořilo většinu území, které zůstalo z Uherska po turecké invazi v 16. století. Měly těžké následky pro hospodářský a společenský život země.
| protihabsburské stavovské povstání v Uhrách | |||
|---|---|---|---|
 Potyčka mezi kuruci a habsburskými vojáky | |||
| Trvání | 1604–1711 | ||
| Místo | Královské Uhersko (Horní Uhry) | ||
| Strany | |||
| |||
| Lídři | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Příčiny
editovatPovstání zapříčinily omezování stavovských privilegií, násilná protireformace a prosazování habsburského absolutismu. Byly i součástí větších válečných konfliktů – patnáctileté války (1593–1606) a třicetileté války (1618–1648), v nichž Sedmihradsko a uherští povstalci vystupovali jako spojenci habsburských nepřátel – Osmanské říše nebo protihabsburských koalic ve střední a západní Evropě.
Bočkajovo povstání (1604–1606)
editovat
V čele prvního stavovského povstání stál východouherský magnát Štěpán Bočkaj. Povstalci porazili císařská vojska v Sedmihradsku, obsadili Košice a zmocnili se velké části východního Slovenska. Hlavním cílem povstání bylo zrušit císařské nařízení o zabírání majetků šlechty a svobodné vyznávání protestantismu. V roce 1605 vyvrcholily Bočkajovy úspěchy. Jeho vojska, posílená tureckými oddíly, se zmocnila téměř celého Slovenska a podnikala vpády na Moravu, do Slezska a Rakouska.[1] Bočkajovci vypálili Hodonín, Zlín, Kyjov, Strážnici a další moravská města.[2] Dne 23. června 1606 uzavřeli Vídeňský mír, který zaručoval uherské šlechtě větší zastoupení v centrálních úřadech, ve velitelském sboru a obsazení úřadu palatina. Stavům se zaručovala náboženská svoboda. Turci využili Bočkajova povstání, aby se zmocnili uherské Ostřihomi.[3]
Betlenovo povstání (1619–1622)
editovatDruhé stavovské povstání vedené sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem mělo v podstatě stejný cíl jako první, protože ze strany Habsburků nebyly dodržovány podmínky Vídeňského míru. V srpnu 1619 vpadl na východní Slovensko, obsadil Košice a nechal se svými přívrženci prohlásit za hlavu Uherska a ochránce protestantů. Jeho vojska, posílená tureckými oddíly, pronikla až na západní Slovensko, kde se zmocnila Nových Zámků, Trnavy a na krátký čas i Bratislavy.
Na sněmu v Bratislavě (leden 1620) byla schválena „konfederace“ s českými stavy a na dalším sněmu v Banské Bystrici (srpen 1620) zvolily stavy Gabriela Bethlena za uherského krále. Po porážce českého povstání na Bílé hoře (8. listopad 1620) nastal obrat i v Betlenovom povstání. Během ofenzívy roku 1621 se císařským vojskům podařilo dobýt Bratislavu, Nitru a další města. Gabriel Bethlen proto uzavřel 31. prosince 1621 s císařem mír v Mikulově. Vzdal se dobytého území a titulu uherského krále. Uherským stavům potvrdil Ferdinand II. práva a privilegia slíbená Vídeňským mírem.
V dalších protihabsburských akcích vystupoval Gabriel Bethlen jako člen několika koalic – s německými protestanty, Nizozemskem a Francií. Vojenské akce v roce 1623 trvaly krátce a znovu selhala spolupráce s protestantskými spojenci. Nová tzv. Haagská koalice v důsledku dánské porážky v Německu také nemohla splnit původní předsevzetí. Gabriel Bethlen začal vojenské akce poměrně pozdě (září 1626). Až v polovině října se v Ponitří spojil s Peterem Mansfeldem a se sasko-výmarským vévodou Janem Arnoštem. Kvůli nevhodnému ročnímu období však na Bethlenův návrh nepokračovali ve vojenských akcích. Koncem roku 1626 uzavřel Gabriel Bethlen v Bratislavě mír, který už do konce života neporušil.
Povstání Jiřího I. Rákociho (1643–1645)
editovat
Dalším povstáním bylo vystoupení Jiřího I. Rákociho. Jako spojenec Švédska a Francie využil Rákoci nepříznivou situaci pro Habsburky, aby se prohlásil za ochránce nespokojených uherských protestantů. Ze Sedmihradska pronikl na východní Slovensko a dále na západ (1644). Roku 1645 pronikly Rákociho oddíly znovu na západní Slovensko a spěchaly na pomoc švédskému generálovi Torstensonovi, který obléhal Brno. Na zásah Vysoké porty přerušil Jiří I. Rákoci I. vojenské akce a vrátil se do Sedmihradska. Na základě Lineckého míru (16. prosince 1645) získal Jiří I. Rákoci do doživotní držby sedm stolic na severovýchodě Uherska, z toho Satmárskom a Sabolčskú natrvalo. Linecký mír rozšířil svobodné vyznávání náboženství i na poddané, ale jinak jeho ustanovení bránily pouze privilegia šlechty, upevňovaly moc a rozšiřovaly majetek Rákociovy rodiny.
Povstání Jiřího II. Rákociho (1648–1660)
editovatToto povstání se jako jediné neodehrávalo na Slovensku. Sedmihradský kníže Jiří II. Rákoci, syn Jiřího I. Rákociho se zde neprozřetelně vrhl do bojů o polský trůn (1656 spolu se Švédy obsadil Varšavu), čímž vyvolal konflikt Sedmihradska s Turky. To mělo za následek úpadek moci Sedmihradska a jeho plnou závislost na Vysoké portě.
Habsburkové podpořili nově zvoleného sedmihradského knížete Jana Keményie, který se postavil Turkům na odpor, ale Turci Kéményie porazili a zabili a na sedmihradský stolec dosadili svého kandidáta Michala Apáffyho, který až do roku 1687 podporoval Turky a uherské povstalce. Spor o Sedmihradsko posloužil Turkům jako záminka k rozpoutání nové rakousko-turecké války roku 1663.[4]
Tökölyho povstání (1678–1686)
editovatVšeobecná nespokojenost propukla roku 1678 do otevřeného povstání, na čelo kterého se postavil Imrich Tököly, bohatý kežmarský magnát z území Slovenska. Z východního Slovenska pronikl do oblasti báňských měst a na Horní Nitru. Kurucké hnutí (jak se lidoví protihabsburského povstalci – převážně Slováci a Rusíni – asi od 70. let 17. století nazývali) se tímto osamostatnilo od Sedmihradska a jeho základnou se staly stolice na severovýchodě Uherského království. Pod dojmem kuruckých úspěchů svolal císař Leopold I. do Šoproni sněm (1681). Již dříve odvolal absolutistickou formu vlády a na sněmu obnovil uherskou ústavu. Jelikož se strany nedohodly v otázkách náboženství, Imrich Tököly se znovu chopil zbraně. Roku 1682 se Tököly stal králem Horních Uher (tedy východního Slovenska) jako vazal Osmanské říše (podobně jako Sedmihradsko). V letech 1678–1683 podnikali Tökölyho kuruci vpády na Moravu, při kterých vypálili Uherský Brod, Frenštát pod Radhoštěm a další města.[5] Během výpravy osmanské armády proti Vídni (1683) Imrich Tököli rozšířil svůj stát směrem na východ skoro na celé Slovensko, ale porážka Turků v bitvě u Vídně znamenala i rychlý konec jeho moci. Tököly byl v této souvislosti Osmany protokolárně nazývaný Král středního Uherska
Povstání Františka II. Rákociho (1703–1711)
editovat
Upevnění postavení Habsburků po vyhnání Turků během velké turecké války a prosazování centralistických opatření Vídní vyvolalo znovu velkou nespokojenost v Uhersku. Povstání Františka II. Rákociho začalo rolnickými vzpourami v severovýchodním Uhersku a mělo na začátku čistě sociální povahu. Zapojením se šlechty se stalo stavovským, ačkoli poddaní představovali nadále významnou sílu. Roku 1703 dobyly Rákociho oddíly horní města a v následujících letech ovládli celé Slovensko. V Sedmihradsku roce 1704 Rákociho zvolili za sedmihradské kníže. V Onoda zbavily stavy Habsburků uherského trůnu (1707) a povstání dosáhlo svého vrcholu. Rákociho povstání podporoval francouzský král Ludvík XIV. Pro vojenské a správní účely povstalecké konfederace byla vytvořena zvláštní poštovní síť.[6]
Dlouhotrvající boje, zpustošená krajina, mor a rozpory v povstaleckém táboře vedly povstání k pomalému úpadku. Navzdory prozíravé zahraniční politice, díky které dostalo povstání významnou podporu ze zahraničí, nedokázalo po skončení války o španělské dědictví odporovat soustředěným silám rakouské monarchie. Roku 1708 prohráli povstalci bitvu u Trenčína a po dalších porážkách povstání ztrácelo své přívržence a upadalo. V srpnu 1711 kapitulovaly zbytky kurucké armády u Satu Mare, kde byl také podepsán Satmárský mír, který zajistil Habsburkům vládu nad Uherskem.
V letech 1703–1709 byla východní Morava pustošena opakovanými nájezdy povstaleckých kuruců,[7][8] kteří vypálili okolo 100 moravských vesnic a pozabíjeli tisíce poddaných.[1][9]
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Protihabsburské stavovské povstania na slovenské Wikipedii.
- ↑ a b Historie loupeživých nájezdů na Moravu přes Kopanický průsmyk (16.-18. stol.). Masarykova univerzita.
- ↑ Řádění Bočkajovců na Moravě. promoravia.blog.cz [online]. [cit. 2018-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-04-14.
- ↑ Revolta proti Habsburkům: Jak Štěpán Bočkaj vyrazil do boje po boku s Osmany. 100+1 zahraniční zajímavost. 6. září 2017.
- ↑ Pověst o Kobylím žlebu v horách u Jankovic. Deník.cz. 13. července 2008.
- ↑ 1683 – Začátek konce osmanské expanze do Evropy. Vojenský historický ústav Praha.
- ↑ VARGA, Alexander. Poštová organizácia počas Rákocziho povstania v Uhorsku. PTT REVUE. Roč. 1981, čís. 3. ISSN 0322-8207.
- ↑ Uherské vpády na Moravu. promoravia.blog.cz [online]. [cit. 2018-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-04-14.
- ↑ Kuruci povraždili osmdesát lidí. Tvrdoničtí odhalili pomník tragédii. Deník.cz. 18. června 2016.
- ↑ Kuruci na Moravě v letech 1703 - 1709. promoravia.blog.cz [online]. [cit. 2018-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-04-14.
