Pierre Abélard

Pierre Abélard, latinsky Petrus Abaelardus, (1079 Le Pallet u Nantes – 21. dubna 1142 klášter Saint-Marcel u Chalon-sur-Saône) byl francouzský raně scholastický logik, filozof a teolog, jeden ze zakladatelů středověkého scholastického myšlení, zejména zavedením dialektiky a metody disputace (přesné dialektické umění rozlišování). Jeho životní vztah s žačkou Heloisou se stal legendárním.

Pierre Abélard
Abélard s Héloisou, francouzský rukopis ze 14. stol.
Rodné jméno	Pierre Abélard
Narození	1079 Le Pallet
Úmrtí	21. dubna 1142 (ve věku 62–63 let) Chalon-sur-Saône
Místo pohřbení	Église Saint-Laurent de Nogent-sur-Seine (od 1792) Museum of French Monuments (od 1801) hrobka Heloisy a Abélárda (od 1817) Poustevna Ducha svatého opatství Saint-Marcel-lès-Chalon Hřbitov Père-Lachaise
Povolání	teolog, filozof, hudební skladatel, jazykovědec, básník, autor autobiografie, logik, spisovatel a duchovní
Alma mater	Pařížská katedrální škola
Témata	filozofie a scholastika
Významná díla	Sic et Non Dialectica
Manžel(ka)	Heloisa
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jako filosof a teolog vyzvedl význam rozumu a rozumového poznání dokonce i v teologii („Nelze věřit, co nebylo napřed pochopeno“) a stal se tak předchůdcem novověkého racionalismu. Obrátil také slavné Augustinovo a Anselmovo „Věřím, abych porozuměl“ a nahradil je zásadou Poznávám, abych věřil.

Při studiu logiky narazil také na tzv. problém univerzálií (Realismus a nominalismus), totiž na otázku, zda obecné pojmy představují něco jsoucího, anebo jsou to jen hromadné názvy pro množiny skutečných jsoucen. Při důkladném studiu Bible a spisů církevních otců (zejména Augustina) zjistil, že obsahují výroky, které si navzájem odporují. Přes 150 takových příkladů shromáždil ve spise Sic et non (Ano i ne) a patrně vykládal ve svých přednáškách. Tuto dialektickou metodu později rozvinul Tomáš Akvinský, který ve svých „sumách“ důsledné vychází z protikladných tvrzení autorit, podává k nim ale i racionální řešení.

Také v teologii bylo Abélardovo myšlení velmi odvážné, například v odpovědi na obtížnou otázku, proč Ježíš Kristus musel trpět a zemřít, kde Abélard odmítl Anselmovu hypotézu „výkupné oběti“. Byl také mezi prvními, kdo se zabývali dialogem se židovstvím a s islámem, i když při tom sledoval hlavně misijní zájem. Některé jeho teologické názory byly církví zavrženy.

Abélard byl také básník a hudební skladatel, zejména písní.

Život

Nejbohatším zdrojem pro poznání Abélardova života je jeho vlastní vylíčení konfliktů a „pohrom“ (Historia calamitatum mearum) a osobní korespondence s Héloisou. Obojí se ovšem zachovalo až v dosti pozdních a nepříliš pečlivých opisech, takže je řada badatelů ve 20. století zpochybnila. Bádání poslední doby však autentičnost obou textů spíše potvrdila.

Narodil se na rodovém hradě v Le Pallet, asi 20 km jihozápadně od Nantes. Jeho otec byl hradní pán a rytíř. ale Petr Abélard se nestal rytířem jako jeho bratři, ale pustil se - s otcovým souhlasem - do studia. Jeho prvním učitelem byl (nominalista) Roscelin z Compiègne, dále se učil v Laonu (jeho učitelem zde byl Anselm z Laonu) a v Chartres. V prestižní Paříži byl jeho učitelem realista Vilém z Champeaux, kterého však Abélard v disputaci dostal do úzkých. Od roku 1113 studoval teologii u Anselma z Laonu, kde se situace opakovala. Abélard byl zřejmě brilantní logik a v diskusi často přiváděl do úzkých i slavné učitele. To na jedné straně přitahovalo studenty i známé teology a biskupy zdaleka (v pozdějších letech byli mezi nimi například Ota z Freisingu nebo Jan ze Salisbury a tři z jeho posluchačů se stali papeži). Na druhé straně to pochopitelně dráždilo starší mistry, kteří mu možná záviděli a občas i bránili v samostatných přednáškách. Navíc si Abélard rád vybíral choulostivá a sporná témata a konečně měl patrně konfliktní povahu, takže žil v neustálých sporech a v žádném místě působení dlouho nevydržel ani s podřízenými. Také někteří jeho žáci a přívrženci se dostávali do konfliktu s církví, například Arnold z Brescie.

Abélard zjistil, že touží po mladší dívce, sličné a nadané Héloise, která bydlela v Paříži. Věděl, jak sám později napsal, že jakýkoliv tělesný kontakt mezi nimi by byl přímým protivenstvím křesťanské morálce a odporný Ježíši Kristu. Přesto nemohl si pomoct. Abélard se rozhodl přesvědčit dívčina strýce, aby z něj udělal jejího domácího učitele. Nejen, že se ti dva stali milenci, dokonce spolu zřejmě provozovali to, čemu dnes říkáme sadomasochismus.

„	Pod záminkou studia jsme spolu trávili hodiny v zamilovaném štěstí a učení nám poskytovalo tajné možnosti, po nichž dychtila naše vášeň.	“
—  Pierre Abélard, Příběh mých pohrom, kapitola VI.

Dívčin strýc a opatrovník, kanovník Fulbert, si toho všiml, až když byla Héloisa těhotná. Abélard ji poslal do Le Pellet ke své rodině, kde se jí narodil syn Astrolabius, a snažil se o smír s Fulbertem. Nabídl, že si Héloisu tajně vezme. Jenže dívka se tomu bránila, protože by to poškodilo Abélardovu pověst. Fulbert zdráhavě souhlasil, ale na dívku přesto naléhal, aby Abélarda opustila, a Abélard ji poslal do kláštera v Argenteuil. To Fulberta rozzlobilo, protože to pokládal za pokus vyhnout se otcovským povinnostem, a dal Abélarda přepadnout a vykastrovat. Svůj pohled na tuto tragédii Abélard později vylíčil ve spise „Příběh mých pohrom“.

Abélard se stal mnichem v Saint-Denis poblíž Paříže, zatímco Héloisa musela odejít do kláštera v Notre-Dame d'Argenteuil. Za svého pobytu v Saint-Denis pokračoval ve své učitelské činností. Pustil se též do psaní teologických děl, ale jeho kniha Theologia Summi Boni: De unitate et trinitate divina [Teologie nejvyššího dobra: O Boží jednotě a Trojici] byla odsouzena na církevní synodě v Soissons, která se konala v roce 1121 za předsednictví papežského legáta, a to pro bludy v učení o svaté Trojici. Abélard sám musil tento svůj spis hodit do ohně.

Posléze opustil Paříž a založil na odlehlém místě v Champagni Poustevnu svatého Ducha, kam ho ale řada studentů následovala, až roku 1128 se stal opatem starobylého kláštera Saint-Gildas v Bretani. Poustevnu v Champagni věnoval komunitě ženského kláštera v Argenteuil, kde se Héloise mezitím stala představenou, psal pro ni písně, modlitby a nakonec i vlastní řeholi. Mezitím si ale Abélard znepřátelil mnichy v Saint-Gildas natolik, že se ho pokusili zabít. Nakonec se musel řeholního života vzdát, roku 1133 se usadil na Vrchu svaté Jenovefy (Montagne Sainte-Geneviève) za hradbami Paříže a věnoval se učení.

V roce 1141 ho Bernard z Clairvaux obžaloval z hereze na církevní synodě v Sensu. V průběhu jednání Abélard synodu opustil a synoda pak jeho učení odsoudila, přičemž výrok nad jeho osobou ponechala papeži. Abélard se odvolal k Innocenci II., který však dal spálit jeho spisy a nařídil mu pobyt v klášteře. Abélard se uchýlil ke svému příteli, Petru Ctihodnému, opatu kláštera v Cluny, který zprostředkoval smíření s Bernardem z Clairvaux a přiměl Abélarda, aby odvolal své bludy.

V následujícím roce Abélard zemřel a na přání Héloisy byl pohřben v champagneské poustevně, kde byla 1164 pohřbena i Héloisa. Abélardovy kosti byly několikrát přemístěny a uloženy v chrámu svaté Jenovefy v Paříži. Když byl za francouzské revoluce chrám zrušen a proměněn na Panteon, byl Abélard konečně pohřben na hřbitově Père-Lachaise.

Filosofie

Pierre Abélard v představě 19. stol.

Abélard se zabýval předně logikou, která má podle něho vést poznání a filosofii vůbec. Psal jednak úvodní spisy pro studenty, jednak komentáře k logickým spisům svých předchůdců (Aristotelés, Porfyrios, Boëthius). Velkou novinkou byla kniha „Ano i ne“ (Sic et non), sbírka 158 párů textů z Bible, z Augustina a dalších církevních autorit, které si (aspoň na první pohled) protiřečí. Abélard nezpochybňoval jejich autoritu, ale ve svých přednáškách chtěl doložit nezbytnost hlubší interpretace textů tohoto druhu. Na Abélarda v tom později navázal Tomáš Akvinský, který v každé ze 617 „Otázek“ své Teologické summy postupuje právě tímto způsobem: uvede protikladné názory filosofických i církevních autorit a pak ukáže řešení zdánlivého sporu, nejčastěji tak, že rozebere dvojznačnost sporného pojmu.

Ve snaze o zpřesnění filosofické řeči narazili středověcí myslitelé na problém, zda obecné pojmy (např. člověk, pes atd.) označují nějakou zvláštní skutečnost, jsoucno, anebo zda jsou to jen slova, označení skupin podobných jsoucen. V tomto sporu o univerzálie se tak vyhranily dvě myšlenkové školy,

1. realismus, který považuje i obecná jsoucna (např. druhy, rody, třídy a pod.) za jsoucí, i když odlišná od jednotlivců a
2. nominalismus, který je pokládá za pouze řečové jevy, slova čili označení skupin podobných jsoucen.

Spor, který se v myšlení objevuje až dodnes - i když pod jinými názvy - má pro epistemologii a pro chápání vztahu mezi skutečnosti a jazykem dalekosáhlé důsledky (viz Realismus a nominalismus).

Abélard byl zpočátku patrně konfrontován s nominalismem svého prvního učitele, Roscelina z Compiègne, kdežto později v Paříži poslouchal přednášky slavného realisty Viléma ze Champeaux. Spor, který pro většinu jeho současníků znamenal buď - anebo, znamenal pro Abélarda (poučeného studiem Aristotela) výzvu, aby se pokusil najít nějaké „mezi“, které bývá blíže pravdě než obě krajnosti. Objevil patrně dvě:

1. Konceptualismus nebo sermonismus: obecniny, označované obecnými pojmy, reálně neexistují, ale nejsou ani pouhým zvukem slova (flatus vocis), nýbrž jakožto „jména“ (nomina) jsou především výrazem „řeči“ (sermo). Obecný je tedy vztah mezi znakem a tím, co označuje.
2. Universalia in rebus (univerzálie jsou ve věcech): obecnému pojmu odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná stejnost podstaty, bytnosti. Obecný pojem se vyskytuje jen v jednotlivých věcech, nikoli mimo ně. Univerzálie tak pro Abélarda nejsou ani „před věcmi“ (např. jako jejich příčiny), ale nejsou z nich ani odvozeny, a tedy nejsou „po věcech“.

Teologie

Také v teologii Abélard neohroženě experimentoval. Představitelé církve považovali za základní chybu v jeho učení poměr, ve kterém u něho stály věda a víra: církev jako učitelka a autorita neměla u něho žádného místa. Svatý Bernard z Clairvaux odsoudil jeho teologické učení slovy: Když rozpráví o Trojici, zapáchá Ariem; když o milosti, Pelagiem; když o osobě Kristově, Nestoriem.

Papež Benedikt XVI., který ve své katechezi dne 4. 11. 2009 projevil pro Abélardovy názory značné pochopení, konstatoval i jeho omyly: Opat z Clairvaux, jak jsme řekli, se stavěl proti příliš intelektualistické metodě Abelarda, který v jeho očích redukoval víru na pouhé mínění, oproštěné od zjevené pravdy. Bernardovy obavy nebyly neopodstatněné a sdíleli je ostatně také další velcí myslitelé té doby. Přehnané užívání filosofie vskutku činí Abelardovu nauku o trojici nebezpečně křehkou, a stejně tak i jeho pojetí Boha. Také v oblasti morálky jeho nauka nepostrádala dvojznačnost. Kladl důraz na zvažování subjektivního úmyslu jakožto jediného zdroje dobroty či špatnosti morálního jednání a opomíjel tak objektivní význam a morální hodnotu skutků, tedy nebezpečný subjektivismus.

Velký význam v dějinách myšlení má Abélardova obhajoba pochybnosti jako cesty k pravdě: Když totiž pochybujeme, vede nás to ke zkoumání a prostřednictvím zkoumání můžeme dospět k pravdě. Je ale také pochopitelné, že jeho současníci v tom viděli nebezpečné podvracení autority Písma. Konflikt se ostatně opakoval ve vztahu křesťanských církví k vědecké kritice Bible od poloviny 18. století, v některých případech až dodnes.

Jiný příklad Abélardova odvážného a prozíravého řešení velmi choulostivé otázky je jeho výklad smyslu Kristova vtělení, utrpení a smrti. Starší Abélardův současník Anselm z Canterbury (1034–1109) navrhl na základě různých zmínek v Novém zákoně výklad, že utrpením a smrtí musel Kristus „vykoupit“ člověka z moci ďábla, do níž upadl prvotním hříchem, aby ho tak vrátil Bohu. Sám Bůh tak podle něho vyžadoval Ježíšovo utrpení a smrt jako nutnou podmínku záchrany člověka. Výklad, který dodnes mnoho křesťanů přijímá, byl už pro Abélarda zcela nepřijatelný, ale výslovně ho odmítl až Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.

Hlavní díla

• Logica Ingredientibus (Logika pro začátečníky)
• Dialectica
• Theologia Summi Boni. De unitate et trinitate divina (Teologie nejvyššího dobra. O Boží jednotě a Trojici)
• Introductio ad theologiam (Úvod do teologie)
• Dialogus inter Philosophum, Judaeum et Christianum. (Dialog filosofa, žida a křesťana)
• Petri Abaelardi epitome theologiae christianae. (Souhrn křesťanské teologie)
• Expositio in epistolam ad Romanos (Výklad listu k Římanům)
• Sic et Non (Ano i ne)
• Ethica seu scito se ipsum (Etika čili poznej sám sebe)
• Historia calamitatum mearum (Příběh mých pohrom)
• Planctus. Consolatoria. Confessio fidei (Pláč. Útěcha. Vyznání víry.)

České překlady

• Abélard a Heloisa: Dopisy utrpení a lásky (orig. Historia Calamitatum. Epistulae ad Heloissam), přel. Jakub Pavel, 1. vyd. Praha: Odeon, 1976; 2. rev. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-619-0.
• Petr Abélard: Sic et non. Ano a ne, přel. Irena Zachová, Praha: Vyšehrad, 2008, ISBN 978-80-7021-791-7.
• Lang, Alois: Abaelard. Nový život, 6, 1901, č. 1, s. 11–13; Lang, Alois: Heloisa. Nový život, 8, 1903, č. 1, s. 7–12; č. 2, s. 36–38; č. 3, s. 70–75.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Peter Abelard na anglické Wikipedii a Petrus Abaelardus na německé Wikipedii.

Literatura

Primární texty v češtině

• Abélard, Pierre: Dopisy utrpení a lásky. Překlad Jakub Pavel. 2., rev. vyd., ve Vyšehradu 1. Praha, Vyšehrad 2003. 142 s.

Sekundární literatura

• Ottův slovník naučný, heslo Abélard. Sv. 1, str. 48.
• HEINZMANN, RICHARD. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. Přel. B. Horyna.
• LIBERA, ALAIN DE. Středověká filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přel. Martin Pokorný.
• TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A – Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. cnb000308871. [Heslo „Abélard“ je na str. 11–12; autoři: František Xaver Kryštůfek a Eugen Kadeřávek. Dostupné online.

Související články

• O quanta qualia
• Realismus a nominalismus
• Seznam francouzských spisovatelů
• Scholastika

Externí odkazy

• Osoba Pierre Abélard ve Wikicitátech
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pierre Abélard na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pierre Abélard
• Encyklopedické heslo Abélard v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Abelárdova etika
• (anglicky) Heloisa - životopis a korespondence
• Bibliografie primárních textů uspořádaná Lukášem Ličkou
• Encyclopedia Britannica 1911: Scholasticism
• Odkazy na spisy i na články ve filosofických encyklopediích
• Logica ingredientibus (lat.)

Autoritní data

Biblio: 95831447-9bec-4445-99cd-150908805cb6 NKC: jn20000700002 BIBSYS: 90056339 BNC: 000943361 BNE: XX1149497 BNF: cb11885557w (data) CANTIC: 981058521382206706 CiNii: DA01125748 GND: 11850004X ICCU: CFIV044517 ISNI: 0000 0001 2102 945X LCCN: n79142562 LNB: 000079780 MBA: 77551fb6-2d8a-41f5-ac31-5142bb413502 NDL: 00519419 NLA: 36472241 NLG: 124493 NLI: 987007257314105171 NLK: KAC201512955 NLP: a0000001178040 NSK: 000032554 NTA: 069165149 PLWABN: 9810599495205606 SELIBR: 174769 SNAC: w6mk6j3h SNK: 173210 SUDOC: 02664777X Trove: 1259137 ULAN: 500356788 VcBA: 495/23240 VIAF: 88995118 WorldCat Entities: E39PBJmTmwbRX9RTmprTby8t8C

Portály: Filozofie | Křesťanství | Středověk