Wikipedie

Petr Čaadajev

ruský filozof

Petr Jakovlevič Čaadajev (rusky Пётр Я́ковлевич Чаада́ев; 27. květnajul./ 7. června 1794greg. Moskva – 14. dubnajul./ 26. dubna 1856greg., tamtéž) byl ruský křesťanský filosof a politický myslitel, ostrý kritik ruské společnosti a autor Filosofických listů. Velkou pozornost mu věnoval T. G. Masaryk.

Pjotr Jakovlevič Čaadajev
Narození27. květnajul. / 7. června 1794greg.
Moskva
Úmrtí14.jul. / 26. dubna 1856greg. (ve věku 61 let)
Moskva
Příčina úmrtízápal plic
Místo pohřbeníDonský hřbitov
Povolánífilozof a politik
Alma materImperátorská moskevská univerzita
Tématafilozofie
OceněníŘád sv. Anny 4. třídy
Pour le Mérite
Chlumecký kříž
RodičeJakov Petrovič Čaadajev a Natalija Michajlovna Ščerbatovová
VlivyFriedrich Schelling
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Čaadajevův hrob v Moskvě

Život

editovat

Narodil se ve staré a vzdělané šlechtické rodině jako vnuk historika M. M. Ščerbatova, ale brzy osiřel. Společně s mladším bratrem vyrůstali v domě strýce, knížete D. M. Ščerbatova, kde se jim dostalo vynikajícího vzdělání. V letech 1807–1811 studoval na Moskevské univerzitě, kde se spřátelil s A. S. Puškinem, který mu věnoval několik básní, s A. S. Gribojedovem a dalšími. Studia však nedokončil a roku 1812 vstoupil do armády, bojoval v bitvě u Borodina, účastnil se v bitvy u Chlumce, kde bojoval v útoku na bodák, v tažení prošel až do Paříže a byl několikrát vyznamenán. Obdržel Řád svaté Anny a Chlumecký kříž. Roku 1814 vstoupil v Krakově do zednářské lóže, z níž roku 1823 vystoupil. Roku 1817 se stal pobočníkem velitele gardového pluku v Carském Selu, u jehož jedné roty vypukla roku 1820 vzpoura. Velitel vyslal Čaadajeva, protože u této roty dříve sloužil, aby celou věc vysvětlil carovi, který byl právě v Opavě. S carem Alexandrem I. měl Čaadajev více než hodinový rozhovor, v následujícím roce byli vzbouřenci potrestáni a Čaadajev nečekaně požádal o propuštění ze služby. V dopise vysvětlil, že nemohl sloužit v armádě, kde se tak tvrdě jedná s lidmi. Současně vstoupil do tajného „Severního spolku“ budoucích děkabristů, jejich činnosti se však neúčastnil.

Ve společnosti byl Čaadajev velice známá a obdivovaná osoba, jak pro své vystupování, tak pro osobní laskavost a jakousi mravní a duchovní sílu, která z něho vyzařovala. Roku 1823 se mu zhoršilo zdraví, rozdělil si majetek s bratrem a vydal se na cesty po Evropě. Navštívil Anglii, Francii, Švýcarsko, Itálii a Německo. Zajímali ho francouzští romantici a největší dojem na něho udělal papežský Řím. Trvale ho ovlivnilo setkání s německými filosofy, zejména se Schellingem a Baaderem, s nimiž si pak dlouho dopisoval. Roku 1825 se v Karlových Varech setkal s velkoknížetem Konstantinem Pavlovičem, očekávaným následníkem trůnu, a roku 1826 se nečekaně vrátil do Ruska.

Hned na hranicích byl zatčen a vyslýchán pro podezření z účasti na děkabristickém povstání, ale po několika týdnech byl na zásah cara propuštěn. Policie ho však trvale sledovala. Pobýval hlavně na vesnici, kde žil jako samotář, hodně četl a v letech 1827–1831 napsal Filosofické listy. Od roku 1831 se zase začal objevovat ve společnosti a jeho rukopisy kolovaly mezi vzdělanci. Roku 1836 otiskl časopis Teleskop první z jeho „Listů“, který způsobil společenské zemětřesení. Časopis byl zakázán, vydavatel poslán do vyhnanství a cenzor propuštěn. Čaadajev byl úředně prohlášen za šílence, žil v domácím vězení a pod trvalým dohledem, napsal však odpověď Apologie bláznova, která ovšem nesměla vyjít. O rok později byl dozor zmírněn pod podmínkou, že nebude nic psát.

Zúčastňoval se pak mnoha politických i filosofických diskusí, zdrtila ho však Krymská válka, která Rusko postavila proti Západu, takže prý uvažoval o sebevraždě. Zemřel ve věku 61 let na zápal plic a byl pochován na hřbitově Donského kláštera v Moskvě.

Dílo a vliv

editovat

Čaadajevovo literární dílo je – v důsledku nepříznivých okolností – skrovné, mělo však nesmírný vliv, nejen pro ruské myšlení. Jak si všiml Osip Mandelštam, byl Čaadajev jedním z mála ruských vzdělanců, kteří se se západní Evropou důkladně seznámili a vrátili se do Ruska: z mladých šlechticů, které panovníci vysílali na zkušenou do Evropy, se nevrátil téměř nikdo. Čaadajevovo myšlení je v linii německého idealismu, s vysokým hodnocením řádu, a zároveň také dobového romantismu, včetně exaltovaného náboženství.

Z osmi Filosofických listů, napsaných francouzsky a adresovaných K. D. Panovové, byl publikován pouze první, který ruskou společnost nelítostně kritizuje. Vyjadřuje zármutek z hluboké kulturní a duchovní propasti mezi Ruskem a Evropou. Obdivuje kulturní a civilizační vliv křesťanství na západní kultury a společnosti, který podle něho v Rusku zcela chybí. Rusko se „oddělilo od celosvětového vzdělávacího úsilí lidstva“ a ocitlo v izolaci.

„Nemáme žádnou tradici, žádné dějiny, které by vychovaly náš lid. Nemáme minulost ani budoucnost. Jsme izolováni od ostatního lidstva, chybí nám jakýkoli vlastní vývoj, jakýkoli skutečný pokrok. (...) Máme obrovskou zemi, ale duchovně jsme zcela bezvýznamní, jako mezera v řádu světa.“[1]

Z bouře polemik vznikly dva myšlenkové proudy: s Čaadajevovou kritikou souhlasili liberální a často i revoluční „západníci“, kdežto v opozici se zformoval proud „slavjanofilů“, který naopak zdůrazňoval jedinečnost a zvláštní poslání Ruska. Když však roku 1935 vyšly i ostatní dopisy, ukázalo se, že v dialektice Čaadajevova myšlení jsou zastoupena obě stanoviska, přičemž důraz na jedinečné poslání Ruska v pozdějších listech spíš převládá. Tím si lze vysvětlit, s jakou úctou o něm psal například Alexej Chomjakov, i když se pokládal za oponenta.

Dějiny chápal Čaadajev podobně jako německý idealismus, jako časový celek, který má smysl, a úkolem filosofie je tento smysl sledovat. Na západní, zejména katolické církvi obdivoval, jak křesťanskou myšlenku dokázala vtělit do společenské skutečnosti. Z myšlenky řádu vznikl občanský stát, myšlenka spravedlnosti se vtělila do podoby práva a myšlenku lásky pomohlo křesťanství uskutečňovat pozvolným rušením otroctví a zlepšováním sociálního postavení chudých. Katolická církev s papežem byla pro něho viditelným znamením jednoty lidstva.

Na jiných místech však Čaadajev Západ také kritizuje za „politické náboženství“, duchovní vyprázdněnost, individualismus a materialismus. Zde vidí jedinečnou příležitost a úlohu Ruska, které se těmito neduhy nenakazilo a mohlo by se stát „učitelem lidstva“. Čaadajevovo působení – ústní i písemné – tak stálo u zrodu obou proudů, které určují ruské politické myšlení až dosud: loajálního a autoritativního slavjanofilství i liberálnějšího západnictví.

České překlady

editovat
  • P. J. Čaadajev, Filosofické listy – Apologie bláznova. Praha: Odeon 1989

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Filosofické listy I.

Literatura

editovat
  • N. A. Berďajev, Ruská idea: základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století. Praha: Oikúmené 2003
  • LOSSKIJ, Nikolaj, 2004. Dějiny ruské filosofie (původním názvem: История русской философии). Překlad : Alan Černohous. 1. vyd. Olomouc, Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. 663 s. ISBN 80-86715-26-4. Kapitola "Čaadajev Petr Jakovljevič", s. 76–82. 
  • T. G. Masaryk, Rusko a Evropa I.
  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998, str. 74.
  • Ottův slovník naučný, heslo Čaadajev. Sv. 28, str. 186 (autorem je TGM)
  • Ottův slovník naučný' nové doby', heslo Čaadajev. Sv. 2, str. 997
v cizích jazycích
  • (rusky) Гершенсон М. О., Грибоедовская Москва. Чаадаев. Очерки прошлого. Moskva: Vydavatelství MGU 1989.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_Čaadajev&oldid=23792920“