Wikipedie

Pavel Esterházy z Galanty (1861–1932)

Pavel hrabě Esterházy z Galanty (německy Maria Paul Peter Graf Esterházy von Galántha, maďarsky galántai Esterházy gróf Pál Pétér) (19. července 1861 Trouville-sur-Mer, Francie – 27. října 1932 Vídeň) byl uherský šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Ve službách rakousko-uherského ministerstva zahraničí působil od mládí, ve Velké Británii, Francii a Rusku. V letech 1907–1912 zastával funkci sekčního šéfa na ministerstvu zahraničí, byl též členem Sněmovny magnátů. Po roce 1918 žil v soukromí na zámku Szigliget.

Pavel hrabě Esterházy z Galanty
Erb rodu Esterházyů
Erb rodu Esterházyů
Sekční šéf na ministerstvu zahraničí
Ve funkci:
1907 – 1912
Narození19. července 1861
Trouville-sur-Mer
Úmrtí29. října 1932 (ve věku 71 let)
Vídeň
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
OceněníŘád železné koruny, Řád čestné legie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Zámek Szigliget, sídlo Pavla Esterházyho od roku 1912

Pocházel z významného šlechtického rodu Esterházyů, patřil k hraběcí linii Esterházy-Forchtenstein.[1] Narodil se ve Francii jako třetí syn hraběte Pavla Esterházyho (1805–1877) a jeho manželky Ilony, rozené hraběnky Esterházyové z Galanty (1835–1896). Od mládí působil v diplomatických službách, začínal jako atašé v Londýně.[2] Několik let pak na stejné pozici pobýval v Petrohradu a delší dobu strávil jako legační rada I. kategorie v Paříži.[3][4] V letech 1907–1912 byl sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí s titulem velvyslance.[5][6] Patřil k blízkým spolupracovníkům ministra Aehrenthala. Spolu s ním se v roce 1908 zúčastnil schůzky s ruským ministrem zahraničí Izvolským na zámku v Buchlovicích.[7] Po nástupu nového ministra zahraničí Berchtolda v roce 1912 odešel do výslužby.

Zemřel ve věku 71 let v roce 1932 ve Vídni, kde rodina žila v domě na ulici LöwelStraße 12. Pohřben byl v rodinném mauzoleu u kostela sv. Kříže ve vesnici Ganna poblíž hlavního rodového sídla v Pápě.[8]

Majetkové a rodinné poměry

editovat

Jako čtvrtý syn nezdědil po otci žádný majetek, ale pobíral apanáž z výnosu rozsáhlých velkostatků ve vlastnictví nejstaršího bratra. Po odchodu ze státních služeb koupil v roce 1912 od zadluženého barona Gézy Puteaniho velkostatek Szigliget v župě Zala na břehu Balatonu. K velkostatku patřilo 1200 hektarů půdy,[9] zříceniny starobylého hradu nad vesnicí a zámek. Pavel Esterházy nechal zámek nákladně přestavět a učinil z něj své sídlo.[10][11]

V roce 1905 se ve Vídni oženil s hraběnkou Isabelou Deymovou ze Stříteže (1877–1968), dcerou dlouholetého rakousko-uherského velvyslance v Londýně Františka Deyma (1838–1903).[12] Isabela byla později c. k. palácovou dámou. Manželství zůstalo bezdětné. Isabela jako vdova žila na zámku Szigliget až do konce druhé světové války,[13] kdy odtud uprchla před Rudou armádou a dožila v Salcburku.

Jeho starší bratři Mořic (1856–1900) a František (1859–1909) zastávali také veřejné funkce, zasedali ve Sněmovně magnátů a vlastnili rozsáhlé velkostatky v Uhrách. Nejmladší bratr Alexandr (1868–1925) zastával před zánikem monarchie funkci nejvyššího hofmistra císařovny Zity. Díky svému sňatku získal Pavel Esterházy příbuzenské vazby na další osobnosti, jeho švagry byli František Deym ze Stříteže (1871–1925) nebo německý politik a velkostatkář Anton Magnis (1862–1944).

Tituly a ocenění

editovat

V roce 1893 byl jmenován c. k. komořím[14] a jako sekční šéf na ministerstvu zahraničí obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1907).[15] Byl také dědičným členem uherské Sněmovny magnátů. Během diplomatické služby získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[16][17]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Rodokmen Esterházyů na webu euweb.cz dostupné online
  2. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1886; Vídeň, 1886; s. 6 dostupné online
  3. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1901; Vídeň, 1901; s. 238 dostupné online
  4. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1901; Vídeň, 1902; s. 38 dostupné online
  5. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 271 dostupné online
  6. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1910; Vídeň, 1910; s. 38 dostupné online
  7. ↑ SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; s. 104 ISBN 978-80-278-0059-9
  8. ↑ Pohřebiště hraběcí linie Esterházy-Forchtenstein na webu royaltyguide.com dostupné online
  9. ↑ KOBLASA, Pavel: Uherská šlechta v nových časech, České Budějovice, 2011; s. 37 ISBN 978-80-254-9315-1
  10. ↑ Historie zámku Szigliget na oficiálním webu zámku dostupné online
  11. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1922; Gotha, 1922; s. 299 dostupné online
  12. ↑ Isabela Deymová ze Stříteže na webu geni.com dostupné online
  13. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1941; Gotha, 1941; s. 131 dostupné online
  14. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1895; Vídeň, 1895; s. 194 dostupné online
  15. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1908; Vídeň, 1908; s. 234 dostupné online
  16. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Pavla Esterházyho in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1911; Vídeň, 1911; s. 45 dostupné online
  17. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Pavla Esterházyho in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 269 dostupné online

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_Esterházy_z_Galanty_(1861–1932)&oldid=24109955“