Parlamentní volby v Polsku 1989
Parlamentní volby v Polsku v roce 1989 byly uspořádány na základě politických dohod z dubna téhož roku, známých jako Polský kulatý stůl, mezi vládnoucím polským komunistickým režimem a zástupci opozičního hnutí Solidarita. Volby se konaly ve dvou kolech 4. června a 18. června 1989. Obsazována byla jedna třetina Sejmu (35 %, 161 mandátů). Ze zbylých 65 % (299 mandátů) bylo 35 mandátů určeno pro celostátní stranické kandidátky, kterých se Solidarita neúčastnila a zbytek 264 mandátů byl určen pouze pro kandidáty vládnoucí komunistické strany a její politické partnery stran Vlastenecké fronty, aby byla i po volbách stále zajištěna převaha dosavadního režimu.[1] Nově probíhaly volby také do všech 100 mandátů obnoveného Senátu. Obnovení politicky slabého, ale svobodně voleného Senátu byl politickým ústupkem opozici, který měl symbolicky kompenzovat možnost soupeřit jen o třetinu Sejmu.[2] O těchto volbách se proto někdy hovoří jako částečně svobodných.[3][4] Jednalo se o první volby s faktickou účastí opozice ve Východním bloku.[4][5]
| Parlamentní volby v Polsku 1989 | |
|---|---|
 | |
| Stát |  Polsko |
| Druh voleb | parlamentní |
| Volební termín | 4. června 1989 (první kolo) 18. června 1989 (druhé kolo) |
| Předchozí volby | 1985 |
| Následující volby | 1991 |
| Volební účast | 62,7 % (první kolo) 25 % (druhé kolo) |
| Předsesa vlády | |
| Před volbami | Mieczysław Rakowski (PSDS) |
| Po volbách | Czesław Kiszczak (PSDS) vláda Czesława Kiszczaka Tadeusz Mazowiecki (Solidarita) vláda Tadeusze Mazowieckého |
Volby skončily drtivým vítězstvím Solidarity, která získala všechny uvolněné mandáty v Sejmu a 99 % všech mandátů v Senátu.[3][4][6][5]
Na základě předchozích dubnových dohod byl do obnoveného úřadu prezidenta (se zkráceným mandátem) nově zvoleným parlamentem 19. července 1989 zvolen, s většinou jediného hlasu, Wojciech Jaruzelski, dosavadní komunistický generál, první tajemník vládnoucí PSDS a předseda Státní rady (fakticky hlava státu).[3][4][5] Jaruzelski následně předsedou vlády jmenoval komunistického politika generála Czesława Kiszczaka, do jehož vlády zástupci Solidarity nevstoupili. Po neúspěšném pokusu o vytvoření vlády a jeho rezignaci prezident jmenoval premiérem zástupce opoziční Solidarity Tadeusze Mazowieckého, který se stal prvním nekomunistickým premiérem ve Východním bloku. V jeho vládě tvořili polovinu zástupci Solidarity a polovinu zastupci stran dosavadního komunistického režimu, kteří obsadili všechny silové rezorty (včetně samotného Kiszczaka).[4][6][2]
Mazowieckého vláda započala hospodářské reformy. V prosinci na samém konci roku 1989 přijal parlament novelu polské ústavy, která změnila název státu, odstranila vedoucí úlohu PSDS, navrátila tradiční státní symboly, zrovnoprávnila formy vlastnictví a garantovala svobodné podnikání.[2]
V listopadu následujícího roku se konaly přímé prezidentské volby, ve kterých vyhrál kandidát Solidarity Lech Wałęsa.[4][6] Plně svobodné parlamentní volby se konaly v říjnu 1991.
Výsledky
editovatV prvním kole voleb, které se konalo 4. června byla volební účast 62,7%. V druhém kole, které proběhlo 18. června pak byla účast pouze 25%.[5]
Sejm
editovat
Ve dvoukolových volbách do Sejmu bylo metodou absolutní většiny obsazováno 460 mandátů ve vícemandátových obvodech (2 až 5 mandátů na obvod).[2] Kandidáti opoziční Solidarity (oficiálně jako nezávislí) získali všech 161 soutěžených mandátů, které byly otevřené pro nezávislé kandidáty (160 již v prvním kole a zbylý mandát v kole druhém). V každém volebním obvodu byl zaručen minimálně jeden volně soutěžený mandát. Dalších 35 mandátů bylo určeno pro stranické kandidátky v celostátním obvodu. Té se Solidarita odmítla účastnit, takže tyto mandáty získali pouze kandidáti stran Vlastenecké fronty. Zbytek 264 mandátů byl vyčleněn pro strany vládnoucího režimu (Vlastenecké fronty). Při hlasování o mandátech, které byly vyhrazeny pro kandidáty Vlastenecké fronty, pak mnoho voličů vybíralo ty zástupce vládnoucího režimu, kteří souhlasili s reformami.[6]
| |||||||||||||||||
| Strana (koalice) | Soutěžené mandáty | Nesoutěžené mandáty | Stranické kandidátky | Mandáty (celkem) | |||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Hlasy | % | Mandáty (1. kolo) |
Mandáty (2. kolo) |
Hlasy | % | Mandáty (1. kolo) |
Mandáty (2. kolo) |
Hlasy | % | Mandáty (1. kolo) |
Mandáty (2. kolo) | ||||||
| Vlastenecká fronta národní obnovy | Polská sjednocená dělnická strana | — | — | — | — | 22 734 348 | 59,26 | 1 | 155 | 132 845 385 | 47,19 | 1 | 16 | 173 | |||
| Spojená lidová strana | — | — | — | — | 8 865 102 | 23,11 | 2 | 65 | 74 921 230 | 26,62 | 1 | 8 | 76 | ||||
| Demokratická strana | — | — | — | — | 3 961 124 | 10,32 | 0 | 24 | 24 814 903 | 8,82 | 0 | 3 | 27 | ||||
| Sdružení PAX | — | — | — | — | 1 216 681 | 3,17 | 0 | 7 | 24 269 761 | 8,62 | 0 | 3 | 10 | ||||
| Křesťaňsko-sociální unie | — | — | — | — | 907 901 | 2,37 | 0 | 6 | 16 601 896 | 5,9 | 0 | 2 | 8 | ||||
| Katolická-sociální sdružení | — | — | — | — | 681 199 | 1,78 | 0 | 4 | 8 029 911 | 2,85 | 0 | 1 | 5 | ||||
| Nestraníci (formálně) | 6 591 014 | 28,71 | 0 | 0 | — | — | — | — | — | — | — | — | 0 | ||||
| Solidarita | Nestraníci (formálně) | 16 369 237 | 71,29 | 160 | 1 | — | — | — | — | — | — | — | — | 161 | |||
| Celkem | 21 596 674 | 100 | 160 | 1 | 38 366 355 | 100 | 3 | 261 | 281 483 086 | 100 | 2 | 33 | 460 | ||||
Senát
editovatVe dvoukolových senátních volbách se soupeřilo o 100 mandátů, volených metodou absolutní většiny ve dvoumandátových volebních obvodech, kterými bylo 49 tehdejších vojvodství (ve Varšavě a Katovicích se volily tři senátoři).[1][2] Nedošlo-li v prvním kole k obsazení všech mandátů, následovalo druhé kolo, ve kterém se utkali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního (na počet hlasů).[1] Kandidáti opoziční Solidarity zvítězili ve všech volebních obvodech, kromě Piłského vojvodství, kde uspěl nezávislý kandidát Vlastenecké fronty.[7] Registrace kandidáta byla podmíněna předložením minimálně 3000 podpisů voličů v daném volebním obvodě.[1]
| ||||||||||
| Subjekt | 1. kolo | 2. kolo | Mandáty (celkem) | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Hlasy | % | Mandáty | Hlasy | % | Mandáty | |||||
| Solidarita | 20 755 312 | 71,28 | 92 | 959 927 | 61,19 | 7 | 99 | |||
| Vlastenecká fronta národní obnovy | 8 364 055 | 28,72 | 0 | 608 946 | 38,81 | 1 | 1 | |||
| Celkem | 29 119 367 | 100 | 92 | 1 568 873 | 100 | 8 | 100 | |||
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku 1989 Polish parliamentary election na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d STANĚK, Michalina. Polské parlamentní volby 2011. Plzeň, 2013. 52 s. Bakalářská práce. Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni. Vedoucí práce Michal Kubát. s. 7 a 12. Dostupné online.
- ↑ a b c d e RYBÁŘ, Jakub. Vývoj politického systému Polska 1989 – 1997. Praha, 2011. 45 s. Bakalářská práce. Vysoká škola CEVRO Institut. Vedoucí práce Ladislav Mrklas. s. 21–26. Dostupné online.
- ↑ a b c Červen 1989: Polští komunisté kalkulovali, až se přepočítali. ČT24 [online]. Česká televize, 2014-06-04 [cit. 2024-09-25]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f Polský kulatý stůl - první diskuse komunistů s opozicí v socialistickém bloku. ČT24 [online]. Česká televize, 2009-02-06 [cit. 2024-09-25]. Dostupné online.
- ↑ a b c d NOVÁK, Pavel. Přesně před 30 lety šli Poláci hlasovat v polosvobodných volbách. Země se ocitla na prahu změn. iRozhlas [online]. Český rozhlas, 2019-06-04 [cit. 2024-09-25]. Dostupné online.
- ↑ a b c d STONIŠOVÁ, Tereza. Polsko slaví pád komunismu. Před 30 lety ovládla volby Wałęsova Solidarita. Reflex [online]. CZECH NEWS CENTER, 2019-06-04 [cit. 2024-09-25]. Dostupné online.
- ↑ KYSELA, Jan. Historie a současnost polského Senátu [online]. Senát Parlamentu České republiky. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Parlamentní volby v Polsku 1989 na Wikimedia Commons
