Pakarana

hlodavec z Jižní Ameriky

Pakarana (Dinomys branickii) je hlodavec z podřádu Hystricomorpha (dikobrazočelistných) infrařádu Hystricognathi.[2]. Je jediným žijícím druhem rodu Dinomys i čeledi pakaranovití. Vyskytuje se v horských oblastech na severozápadě Jižní Ameriky. Celkově se pakarany podobají větším morčatům.[3] Jejich charakteristickým znakem jsou dvě řady světlých skvrn na bocích těla.

Jak číst taxoboxPakarana
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádhlodavci (Rodentia)
Čeleďpakaranovití (Dinomyidae)
Rodpakarana (Dinomys)
Peters, 1873
Binomické jméno
Dinomys branickii
Peters, 1873
rozšíření pakarany v Jižní Americe
rozšíření pakarany v Jižní Americe
rozšíření pakarany v Jižní Americe
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Výskyt

editovat

Pakarany obývají horské oblasti Jižní Ameriky v Kolumbii, Peru a Brazílii. Zasahují i do Venezuely, Ekvádoru a Bolívie.

Vyskytují se v údolích a nižších horách. Obvykle uváděné rozmezí je 240–2000 m n. m., ale byly nalezeny i ve výšce 3200 m.[3]

Jejich tělo je 730–790 mm dlouhé, ocas měř 200 mm.[3] Váží 10–15 kg. Svrchní část těla je černá nebo hnědá s dvěma širokými přerušovanými bílými pruhy shora a se dvěma řadami bílých skvrn po straně. Spodní strana těla je světlejší než horní a beze skvrn. Srst je spíše drsná a má různou délku. Ocas je plně ochlupený.

Jejich hlava je široká, uši jsou malé a kulaté. Na širokých nohách má čtyři prsty opatřené silnými drápy. Samice mají dva páry mléčných žláz.

V tlamě mají pakarany celkem 20 zubů. Jejich zubní vzorec je

  • 1.0.1.3
  • 1.0.1.3.

Chování

editovat

Pakarany jsou noční živočichové. Přes den se skrývají v rozsedlinách, které si rozšiřují svými drápy. U zvířat chovaných v zajetí však nebylo pozorování, že by hrabala; naopak využívala své drápy pro lezení po stromech a spala vysoko ve větvích. Většinu času ale tráví na zemi.

Jsou to výluční býložravci. Jejich potrava sestává převážně z ovoce, listí a jiných měkkých částí rostlin.[3]

I když Dinomys v překladu znamená hrozná myš, ve skutečnosti používá boj až jako poslední možnost.[3] V zajetí se chová mírumilovně a pohybuje se pomalu. Pakarany jsou buď samotářské, nebo se pohybují v párech.

Rozmnožování

editovat

O rozmnožování v přírodě není mnoho známo. Podle údajů ze zajetí rodí obvykle jedno až dvě mláďata, ale byla zjištěna i trojčata a v tokijské zoo i čtyřčata.[4] Doba březosti nebyla stanovena přesně, je udávána v rozmezí 223–283 dní,[5] podle jiných autorů však nepřesahuje 252 dní.[4]

Mláďata se rodí dobře vyvinutá. Jejich váha se pohybuje mezi 570–660 g, jiní autoři uvádějí až 900 g.[4] Ihned po porodu jsou aktivní. Bylo pozorováno, že už druhý den konzumují kromě mateřského mléka příležitostně i jinou měkkou stravu a po dvou týdnech jedí pravidelně i čerstvé ořechy nebo ovoce.

Podle údajů ze zajetí se dožívají 8–9 let.[4]

Stupeň ohrožení

editovat

Pakarana je v červeném seznamu druhů považována za málo dotčený druh (2024). Je však ohrožena především vlivem úbytku jejich přirozeného prostředí – lesů. Jsou také loveny a konzumovány domorodým obyvatelstvem.

Reference

editovat
  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, 2009 [cit. 2015-12-26]. Kapitola Dinomyidae. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. Dostupné online. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Pacarana, s. 1663. (anglicky) 
  4. a b c d WHITE, Teresa G.; ALBERICO, Michael S. Dinomys branickii. Mammalian Species. American Society of Mammologists. Roč. 410, s. 1–5. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-10-2015. (anglicky)  Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine.
  5. COLLINS, Larry R.; EISENBERG, John F. Notes on the behaviour and breeding of pacaranas in captivity. International Zoo Yearbook. The Zoological Society of London, 1972, roč. 12, s. 108–114. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-14. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat