Wikipedie

Pásovcovití

čeleď pásovců

Pásovcovití (Dasypodidae) jsou jednou ze dvou čeledí pásovců (Cingulata); druhou jsou pláštníkovití (Chlamyphoridae).[1] Zástupci pásovcovitých jsou rozšíření ve Střední, Jižní a díky pásovci devítipásému i v jihovýchodní oblasti Severní Ameriky.

Jak číst taxoboxPásovcovití
alternativní popis obrázku chybí
Pásovec devítipásý
(Dasypus novemcinctus)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Podtřídaživorodí (Theria)
Velkořádchudozubí (Xenarthra)
Řádpásovci (Cingulata)
Čeleďpásovcovití (Dasypodidae)
Gray, 1821
Areál rozšíření jednotlivých druhů
Areál rozšíření jednotlivých druhů
Areál rozšíření jednotlivých druhů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis a morfologie

editovat
 
Pásovec sedmipásý

Jedná se o menší až středně velké pásovce o délce těla (bez ocasu) mezi 24–57 cm, ocas má od 13–48 cm. Váha se pohybuje kolem 1–10 kg.[2] Tělo pásovcovitých je široké a dorzoventrálně zploštělé. Hřbet, ocas a hlava jsou chráněny tzv. pancířem, čili sadou destiček z dermální kosti, jejichž povrch pokrývají rohovinové šupiny. Hřbetní část pancíře je tvořena příčnými pásy oddělenými kůží.[1] Počet těchto pásů se pohybuje mezi 6–11 v závislosti na druhu i geografické lokalitě. Díky jejich spojení flexibilní kůží pásovcovití mohou svůj hřbet volně ohýbat a v případě nebezpečí se srolovat do klubíčka, takže jejich neobrněná spodina zůstává skryta pod pancířem.[2]

Tělo je řídce osrstěno dlouhými hrubými chlupy.[1] Zcela nejvíce srsti má pásovec horský, jehož krunýř je kompletně osrstěn dlouhými nažloutlými chlupy, díky nimiž krunýř takřka nejde vidět.[3] Z hlavy vyčnívají ušní boltce, počet kolíkovitých zubů se pohybuje mezi 28–36 a vrcholky zubů jsou pokryty sklovinou.[1] Končetiny jsou krátké, na jejich konci se nachází silné prsty s mohutnými drápy. Přední končetiny mají čtyři prsty, z nichž prostřední dva jsou největší, zatímco zadní končetiny mají pět prstů.[2]

Samice nemají pravou vagínu, na jejím místě se nachází urgenitální sinus (sinus urogenitalis). Pásovcovití nemají dobrou termoregulaci, avšak jsou odolní vůči hepoxii, tzn. nedostatku kyslíku.[1]

Ekologie a chování

editovat

Jedná se o samotářská zvířata žijící v norách, které si sami hloubí s pomocí svých odrápených končetin. Nory mohou být dlouhé až 7,5 m a až 3,5 m pod povrchem, typické nory jsou však kratší. Nory bývají často vystlány suchým rostlinným materiálem jako jsou listy.[2] Nory slouží k odpočinku, termoregulaci, vrhům a výchově mláďat.[4] Samice mohou procházet utajenou březostí, vrhají až 12 mláďat. Pásovcovití se živí hmyzem, hlavně mravenci a termity.[1]

Výskyt

editovat

Pásovcovití se vyskytují od jižních oblastí Spojených států amerických přes Střední Ameriku až po jižní cíp Jižní Ameriky. Severní hranice oblasti výskytu definuje pásovec devítipásý, který je jediným pravidelně se vyskytujícím pásovcem ve Spojených státech. Do středovýchodní části Spojených států přitom začal expandovat teprve ve 2. polovině 19. století díky aktivitám evropských osadníků. Do té doby mu v expanzi překážely geografické bariéry, mj. řeka Rio Grande.[5]

Systematika

editovat
 
Pásovec jižní

Pásovcovití (Dasypodidae) v tradiční taxonomii představovali jedinou čeleď řádu pásovci (Cingulata),[6] což je jedna z hlavních linií chudozubých (Xenarthra).[7] V rámci pásovcovitých se rozlišovaly čtyři podčeledi: Dasypodinae, Euphractinae, Chlamyphorinae a Tolypeutinae.[8][9]

Na základě genetické studie z roku 2015 však došlo k vydělení čeledi pláštníkovitých (Chlamyphoridae), do které se přeřadila většina podčeledí řazených k pásovcovitým, a v pásovcovitých tak zůstala jediná podčeleď Dasypodinae s jediným recentním rodem Dasypus.[9] Odhaduje se, že pásovcovití a pláštníkovití se od sebe vydělili již před 45–42 miliony lety.[10][9] K pásovcovitým se tedy relativně nově řadí následující druhy:

Rod Dasypus se řadí do podčeledi Dasypodinae a tribu Dasypodini. Nejstarší fosilie pásovců z tohoto tribu pocházejí z kolumbijských raně miocenních depositů, jejichž stáří bylo odhadnuto na 13 milionů let.[11] Z dalšího velkého množství fosilních rodů pásovcovitých lze zmínit:

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e f Zima a Macholán 2021, s. 166-167.
  2. ↑ a b c d Nowak 2018, s. 580.
  3. ↑ FEIJÓ, Anderson; PATTERSON, Bruce D.; CORDEIRO-ESTRELA, Pedro. Taxonomic revision of the long-nosed armadillos, Genus Dasypus Linnaeus, 1758 (Mammalia, Cingulata). PLOS ONE. 2018-04-06, roč. 13, čís. 4, s. e0195084. Dostupné online [cit. 2024-12-11]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0195084. PMID 29624590. (anglicky) 
  4. ↑ Nowak 2018, s. 590-591.
  5. ↑ TAULMAN, James F.; ROBBINS, Lynn W. Recent range expansion and distributional limits of the nine-banded armadillo (Dasypus novemcinctus) in the United States. Journal of Biogeography. 1996, roč. 23, čís. 5, s. 635–648. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. ISSN 1365-2699. DOI 10.1111/j.1365-2699.1996.tb00024.x. (anglicky) 
  6. ↑ MITCHELL, Kieren J.; SCANFERLA, Agustin; SOIBELZON, Esteban. Ancient DNA from the extinct South American giant glyptodont Doedicurus sp. (Xenarthra: Glyptodontidae) reveals that glyptodonts evolved from Eocene armadillos. Molecular Ecology. 2016-07, roč. 25, čís. 14, s. 3499–3508. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. ISSN 0962-1083. DOI 10.1111/mec.13695. (anglicky) 
  7. ↑ DELSUC, Frédéric; CTZEFLIS, François M.; STANHOPE, Michael J. The evolution of armadillos, anteaters and sloths depicted by nuclear and mitochondrial phylogenies: implications for the status of the enigmatic fossil Eurotamandua. Proceedings of the Royal Society of London. Series B: Biological Sciences. 2001-08-07, roč. 268, čís. 1476, s. 1605–1615. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. DOI 10.1098/rspb.2001.1702. PMID 11487408. (anglicky) 
  8. ↑ DELSUC, Frédéric; SUPERINA, Mariella; TILAK, Marie-Ka. Molecular phylogenetics unveils the ancient evolutionary origins of the enigmatic fairy armadillos. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2012-02-01, roč. 62, čís. 2, s. 673–680. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2011.11.008. (anglicky) 
  9. ↑ a b c GIBB, Gillian C.; CONDAMINE, Fabien L.; KUCH, Melanie. Shotgun Mitogenomics Provides a Reference Phylogenetic Framework and Timescale for Living Xenarthrans. Molecular Biology and Evolution. 2016-03-01, roč. 33, čís. 3, s. 621–642. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/molbev/msv250. PMID 26556496. (anglicky) 
  10. ↑ DELSUC, Frédéric; GIBB, Gillian C.; KUCH, Melanie. The phylogenetic affinities of the extinct glyptodonts. Current Biology. 2016-02-22, roč. 26, čís. 4, s. R155–R156. PMID: 26906483. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. ISSN 0960-9822. DOI 10.1016/j.cub.2016.01.039. PMID 26906483. (anglicky) 
  11. ↑ BARASOAIN, Daniel; GONZÁLEZ-RUIZ, Laureano; ZURITA, Alfredo. Oldest new Dasypodini (Xenarthra, Cingulata) provides new trails about armadillos evolutionary history. Historical Biology. 2022-03-04, roč. 34, čís. 3, s. 390–402. Dostupné online [cit. 2024-12-16]. ISSN 0891-2963. DOI 10.1080/08912963.2021.1917566. (anglicky) 

Literatura

editovat
  • Kolektiv autorů, 2007. Mammals of South America, Volume 1: Marsupials, Xenarthrans, Shrews, and Bats. Příprava vydání Alfred L. Gardner. Chicago, London: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-28240-4. (anglicky) 
  • NOWAK, Ronald M., 2018. Walker's mammals of the world: monotremes, marsupials, afrotherians, xenarthrans, and sundatherians. Baltimore: Johns Hopkins university press. ISBN 9781421424675. (anglicky) 
  • ZIMA, J.; MACHOLÁN, M, 2021. Systém a fylogeneze savců. 1. vyd. Praha: Academia. 570 s. ISBN 978-80-200-3215-7, ISBN 80-200-3215-0. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pásovcovití&oldid=24504214“