Ottavio Mosto

Ottavio Mosto (1659, Padova – 12. května 1701, Praha) byl italský barokní sochař, který působil v Salcburku a v Praze. Do českého prostředí přinesl jako jeden z prvních radikální barokní vlivy tvorby Gian Lorenza Berniniho. Jeho pražské působení bylo sice krátké, přesto sehrálo zásadní roli ve vývoji českého barokního sochařství.

Ottavio Mosto
Narození	1659 Padova
Úmrtí	12. května 1701 (ve věku 41–42 let) Praha
Povolání	sochař a štukatérství
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

O. Mosto, Hlava Krista na štítu kostela sv. Jakuba v Praze

Životopis

O Mostově mládí toho mnoho nevíme. V pramenech je zachycen až roku 1690 v rakouském Salcburku, kam pravděpodobně přijel kvůli zakázce pro zámeckou zahradu Mirabell. Zde vytvořil dvě čtveřice soch pro zámeckou zahradu a mimo jiné pracoval pro rodinu Thunů na štukatérské výzdobě jejich kaple v kostele Panny Marie. Roku 1695 je již doložen v Praze. kde se mimo jiné dostal do sporu s pražskými sochařskými cechy, protože provozoval řemeslo, aniž by patřil do jejich společenství. Nevíme sice jak tento spor dopadl, jisté ale je, že Mosto nikdy nezískal měšťanské právo žádného z pražských měst. Zaměstnávali ho staroměstští minorité, pro které vytvořil štukovou a sochařskou výzdobu fasády kostela sv. Jakuba, a pracoval pro rod Thunů. V Praze se stýkal především s místní italskou komunitou. S manželkou Marií Františkou měl dvě dcery, Annu Marii Terezii a Efrozínu Markétu Lukrécii. Zemřel ve věku 42 let.

Charakteristika

Mosto je obvykle považován za spíše průměrného sochaře. Jeho vliv na pražskou sochařskou scénu je však zcela zásadní, i přes své krátké působení se mu povedlo ovlivnit novou generaci (M. V. Jäckel, F. Preiss) a vznést do českého prostředí italské radikální tendence odvozované od díla G. L. Berniniho. Mosto prosadil malířské pojetí skulptury s otevřenou a odlehčenou kompozicí. Ve svých dílech většinou využíval již zavedené typy a modely z italského prostředí, ale na české scéně, která ještě nedosáhla vrcholného baroka, byly tyto impulsy inovativní a originální. Pracoval především ve štuku, kameni a dřevě. Jeho figury se vyznačují výrazným přetočením hlavy přes rameno, typovými obličeji a schematickými drapériemi. I přes velkou řemeslnou zdatnost ve svých dílech nedosahoval barokního iluzionismu Berniniovské úrovně. Jeho dílo spíše vnímáme jako dekorativním práce kolísavé kvality. Vzhledem ke krátkému působení Mosta v Praze a nedostatku archivních podkladů je určení a datovaní mnoha jeho prací náročné.

Dílo

Salcburk

• Alegorie ročních období (zámecká zahrada Mirabell, Salcburk, 1690) – čtveřice mramorových soch umístěných v balustrádě při jižní straně parku. Jednotlivá období jsou zosobněna římskými bohyněmi: Flora (bohyně květu a jara) jaro, Ceres (bohyně úrody a obilí) léto, Pomona (bohyně ovoce) podzim, Vesta (bohyně domácího krbu a jeho ohně) zima. Sochy mají esovitě prohnutá nahá těla (jen bohyně Vesta je zahalená) plných tvarů, jsou zachyceny v lehkém kontrapostu, kulaté hlavy s drobným obličejem, zjednodušené drapérie, podrobně vypracované detaily (prsty, šperky, účesy)

• Alegorie živlů (zámecká zahrada Mirabell, Salcburk, 1690) – čtveřice mramorových sousoší z řecké mytologie umístěných na východní a západní straně střední části.
  • Únos Persefony – země: Hádés zvedá svou budoucí ženu těsně předtím, než se s ní propadne do země. Výjev doplněn reliéfy s květinovými motivy na podstavci.
  • Zápas Hérakla s Antaiem – vzduch: Heráklés zvedá svého soupeře do vzduchu, aby ho oddělil od země, která mu dodává nepřemožitelnou sílu, Antaios znázorněn na pahýlu stromu, poseidonovské prvky (ještěrka, mušle) poukazují na Antaiův původ.
  • Únos Heleny – voda: Paris v objetí zdvihá Helenu do výšky, detaily poukazují na přímořské prostředí (kůl omotaný provazem, lastura, kotva).
  • Aineiás zachraňuje Anchísa a Askania z hořící Tróje – oheň: Aineiás vynáší svého otce a syna z hořící Tróje, v dolní části bortící se sloupy a plameny, dílo inspirované stejnojmenným sousoším od G. L. Berniniho.

• Štuková výzdoba Thunovské kaple (chrám Panny Marie, Salcburk, do roku 1693) – bílá štukatura na vnitřní i vnější straně kaple, akant a akantový ornament, sedící alegorické figury při dolních rámech bočních obrazů – Láska / Víra / Naděje / Statečnost, andílci, putti s hudebními nástroji, okřídlené hlavičky, z vnější strany postavy mladého muže a Chrona, erbovní zvířata Thunů (orli a jednorožci), v postavách andělů a ženských alegorií se již projevuje typická Mostova manýra s nereálným otočením hlavy přes rameno

Praha

Glorifikace sv. Jakuba

• Průčelí kostela sv. Jakuba (Staré Město, Praha, 1695) – tři vysoké štukové reliéfy kolem oken nad portály jsou řešeny prostorově: střední části ustupují do fasády, typizované tváře, potlačené detaily ve prospěch celkového dojmu glorifikace sv. Jakuba Většího.
  • Uprostřed, sv. Jakub s poutnickou holí obklopen poutníky, nad ním anděl s putti a okřídlenými hlavičkami, za ním drapérie závěsu přechází postupně v oblaka.
  • Glorifikace Františka Serafínského (severní (levý) reliéf): Františka držícího lebku adoruje trojice andělů, pod nimi další hraje na housle, proti němu sedí stařec a medituje nad knihou – alegorie Františkova odvrácení od marnotratného života.
  • Glorifikace Antonína Paduánského (jižní, pravý reliéf): Antonína adoruje trojice andělů, nad ním andílci a okřídlené hlavičky, v dolním plánu scéna zavraždění mladého muže a jeho zázračné vzkříšení, v pozadí obláčky se symboly hlavních křesťanských ctností – křížem (Víra), kotvou (Naděje) a srdcem (Láska).
  • Nahoře na štítu je pět pískovcových soch v mírně nadživotní velikosti (zleva doprava): sv. Anna, Panna Marie, Kristus Salvátor, sv. Jan Evangelista, sv. Jáchym. Na kraji a nejníže jsou tak rodiče P. Marie, Pana Maria a sv. Jan a na vrcholu Kristus. Sochy patří k tomu nejlepšímu, co Mosto vytvořil. r

• Svatý Václav (Karlův most, Praha, 1699–1700) – pískovcový pomník, umístěný původně naproti soše sv. Jana Nepomuckého, věnoval císařský rada Václav Arnošt Markvart z Hrádku. Sv. Václav je pojat jako vojevůdce mezi adorujícími anděly, je oblečen jako římský válečník a zachycen v extatickém postoji: v jedné ruce drží maršálskou hůl a v druhé kopí s praporcem. Andělé na bocích pomníku drží mučednickou ratolest (levá strana) a zavíjený štít se svatováclavskou orlicí (pravá strana). Kromě antikizujícího pojetí (pro české prostředí zcela inovativní prvek) je sousoší výjimečné i svou důraznou dynamikou a perfektním řemeslným provedením

• Újezdská brána pražského opevnění (Praha, 1699–1701) – štuková dekorace, nedochováno

• Sochy v kostele Panny Marie před Týnem (Staré město, Praha, 1695–1700) – volné bílé sochy se zlacenými detaily umístěné na sloupech při pilířích hlavní lodi. Mají typové obličeje a dekorativní nařasení drapérie: dvanáct apoštolů, Kristus Salvátor, Panna Marie.

• Výzdoba kostela sv. Voršily (Praha, 1699–1701) – andělé a putti nad horní kruchtou, zbytek výzdoby stropu po Mostově smrti patrně dokončen jiným italským umělcem. Socha sv. Voršily (1701) v nice nad portálem průčelí, je pravděpodobně Mostovo dílo, případně vypracované Jäckelovou dílnou podle Mostova návrhu.

• Socha archanděla Michaela (Toskánský, dříve Thunovský palác, Hradčany, Praha) – kamenná plastika na nároží budovy do Loretánské ulice, esovitě prohnutá postava se zdviženou rukou třímající meč, hlava typicky stočená přes rameno, nepřirozeně vychýlený bok.

• Reliéf na průčelí Valdštejnského paláce (Malá Strana, Praha, kol. 1694) – kamenná plastika v okenním otvoru nad středním portálem, kolem obrazu Panny Marie je dekorace v podobě baldachýnu pod kterým se vznáší císařská koruna nesená dvěma andílky, dolní část je tvořena obláčky s okřídlenými hlavičkami

Čtyři živly na atice Kaiserštejnského paláce

• Plastiky Živlů (Kaiserštejnský palác, Malá Strana, Praha) – kamenné plastiky umístěné na atice průčelí paláce, dekorativně pojaté figury, typické přetočení hlavy přes rameno, ve vlasových úpravách vychází ze svých ženských postav v zahradě Mirabell

• Socha sv. Ludmily (Loreta, Hradčany, Praha, kol. 1692) – dřevěná socha krytá inkarnátem a zlacením, umístěná na nástavci po stranách oltáře sv. Josefa od Marka Nonnenmachera, protější socha sv.Václava je považována za dílo jiného autora.

Přisuzované dílo

Dále se o Mostově autorství uvažuje u výzdoby interiéru kostela sv. Erharta (Salcburk), reliéfů nad portálem zbořeného kostela sv. Vojtěcha u Prašné Brány (Praha) a několika drobných plastik určených pro pražské paláce a interiéry (Fortuna, Athéna, Mars, archanděl Michael, Jaro, Léto), definitivní atribuce se ale dají opřít pouze o formální a technickou podobnost s jinými pracemi. Díla nejsou signovaná, ani podložená archivními materiály.

Galerie

Sochy na štítu kostela sv. Jakuba v Praze. Originály byly nahrazeny kopiemi a jsou vystaveny v galerii nadace České baroko.

• 
  Kristus
• 
  Sv. Anna
• 
  Sv. Jáchym

Odkazy

Literatura

• Václav Vančura, Ottavio Mosto in Umění XLIII, Praha 1995
• Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958
• Oldřich J. Blažíček, L’Italia e la scultura in Boemia nei secoli XVII e XVIII, Praha 1949
• Pavel Vlček ed., Umělecké památky Prahy I–IV, Praha: Academia 1999
• kolektiv autorů, Dějiny českého výtvarného umění, Praha 1989

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ottavio Mosto na Wikimedia Commons
• Ottavio Mosto – na stránkách Salzburg.com/wiki (německy)
• Ottavio Mosto – na stránkách Innsbruckého institutu dějin umění (německy)
• Sv. Václav – o O. Mostovi a jeho soše na stránkách Muzea Karlova mostu
• Zastavení s Ottaviem Mostem a Františkem Preissem – dokument České televize Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem

Autoritní data	AbARTP: 25330 Biblio: f7d5ca99-204d-4e93-a84d-3547e8a8fc04 GND: 1098448499 VIAF: 25146217703809140074