Omo

řeka v Etiopii

Omo je řeka v Etiopii. Je 800 km dlouhá.

Omo
pohled proti proudu řeky severně od Omorati.
pohled proti proudu řeky severně od Omorati.
Základní informace
Délka toku800 km
SvětadílAfrika
Pramen
Ústí
Protéká
EtiopieEtiopie Etiopie
Úmoří, povodí
Turkana
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Průběh toku

editovat

Pramení v centrální části Etiopské vysočiny. Teče převážně na jih. V horách je údolí řeky úzké zatímco na dolním toku se výrazně rozšiřuje. V korytě, které překonává prudké zlomy, se vyskytuje mnoho peřejí. Ústí do jezera Turkana.

Vodní režim

editovat

Největší průtok má v období dešťů v létě.

Lidé v okolí

editovat

Podél dolního toku řeky žije mnoho nepočetných domorodých kmenů, z nichž nejznámější jsou Mursiové, Surmové, Hamarové a Konsové. Jedná se o oblast s mimořádnou kulturní diverzitou, kde žili lidé už od nejstarších dob.

Světové dědictví

editovat

Dolní tok řeky Omo lemují významné paleoantropologické lokality, a proto je prostor o rozloze více než 165 km² od roku 1980 chráněn jako Světové dědictví UNESCO. Oblast přiléhá k severnímu břehu jezera Turkana, které je dalším světoznámým nalezištěm.

Dějiny výzkumu

editovat

První stopy fosilních obratlovců zde v roce 1902 zachytil francouzský cestovatel Robert Du Bourg de Bozas.[1] První systematické výzkumné práce započaly v roce 1933, kdy místo navštívil francouzský badatel Camille Arambourg, získal tu velké množství nálezů z pliocénu a pleistocénu a rozeznal značné stáří zdejších sedimentů.[2] Oblast se tím řadí k nejstarším známým paleoantropologickým nalezištím východní Afriky.

Zásadní význam pro poznání lokality měly francouzsko-americké výzkumy v letech 19671976, probíhající pod názvem International Omo Research expedition (IORE). Francouzskou část vedl zpočátku Camille Arambourg a od roku 1969 Yves Coppens, zatímco americké výzkumy řídil Francis Clark Howell.[2] K první expedici v roce 1967 přispěl i Louis Leakey, jeho činnost se však již v roce 1968 přesunula směrem na jih, k západnímu a východnímu břehu jezera Turkana. Američané a Francouzi pak ve výzkumech podél Omo pokračovali až do roku 1976. kdy práce přerušily válečné události v Etiopii.[3] Po uklidnění politické situace práce od roku 2006 pokračují pod názvem Omo Group research Expedition.[2]

Díky expedicím IORE bylo získáno velké množství dat o evoluci homininů v době před 2 – 3 miliony let i o vzniku a počátečním vývoji lidského rodu. Současně zde byly rozeznány a studovány klimatické změny na přelomu pliocénu a pleistocénu. Evoluci homininů v souvislosti s klimatickými změnami Yves Coppens popsal jako „(H)Omo event“.[4] Právě výsledky expedic IORE navíc vedly k zařazení dolního toku řeky Omo na seznam světového dědictví.[2][5]

Geologie

editovat

V oblasti dolního toku řeky Omo se nachází celkem osm různých geologických formací, z nichž tři vydávají ostatky hominidů – jsou to formace Shungura, Usno a Kibish.[3]

Nejznámější je formace Shungura, táhnoucí se po pravém břehu řeky. Tvoří ji říční a jezerní sedimenty paleojezera Turkana, usazené v době před 3,6 – 1,16 milionem let. Sedimenty se dále se člení do 12 jednotek, označovaných jednotlivými písmeny abecedy:[1]

 
Dolní tok řeky Omo na mapě Etiopie
  • Bazální sediment – stáří přes 3,6 milionu let
  • A – 3,6 – 3,4 milionu let
  • B – 3,4 – 2,85 milionu let
  • C – 2,85 – 2,52 milionu let
  • D – 2,52 – 2,4 milionu let
  • E – 2,4 – 2,36 milionu let
  • F – 2,36 – 2,33 milionu let
  • G – 2,33 – 1,9 milionu let
  • H – 1,9 – 1,74 milionu let
  • J – 1,74 – 1,53 milionu let
  • K – 1,53 – 1,39 milionu let
  • L – stáří méně než 1,39 milionu let

Vrstvy usazenin jsou perfektně zachovalé a navazují na sebe bez závažnějších poruch, navíc jsou proloženy početnými vrstvami sopečného tufu, který je dobře datovatelný radiometrickými metodami. I přes četné nové nálezy představuje formace Shungura jediný dobře datovaný a kontinuální stratigrafický záznam z doby před 2 – 3 miliony let.[6] Také díky bohatým nálezům fosilních obratlovců je proto místo využíváno jako referenční jednotka pro ostatní východoafrické lokality.[3]

Paleoantropologie

editovat

Přestože z údolí Omo pochází bohaté kolekce pliocenních i pleistocenních rostlin a živočichů, včetně unikátních vzorků úzkonosých opic či turovitých, ostatky homininů jsou i přes svou početnost značně zlomkovité.[7] Více než na jiných lokalitách je představují převážně jen jednotlivé zuby a malé zlomky čelistí. Jejich taxonomické zařazení je proto obvykle obtížné a mnohdy je lze rozdělit pouze na gracilní a robustní homininy. Lépe dochované nálezy představují druhy Australopithecus afarensis, Paranthropus aethiopicus, Paranthropus boisei i Homo habilis a v mladších vrstvách (jednotka K) snad i Homo erectus.[8]

Nejstarší nálezy homininů (snad druhu A. afarensis) pochází z jednotky B. V navazující jednotce C se již objevuje Paranthropus aethiopicus, který je nalézán až do doby před 2,3 milionu let, kdy jej na počátku jednotky G střídá Paranthropus boisei.[7] Současně s P. boisei se objevují i zástupci rodu Homo, k nimž by snad bylo možné přiřadit i některé nálezy ze starší jednotky E.[1]

Z oblasti Omo pochází také jedny z nejstarších známých (kamenných) nástrojů. Nalézané jsou v jednotce F i G, ovšem vzhledem k tomu, že místo obývaly různé druhy homininů, nelze rozhodnout o tvůrci těchto předmětů, protože chybí společné nálezy nástrojů a kosterních ostatků.[8]

Paleoekologie

editovat

Celé oblasti v pliocénu dominovalo rozsáhlé pravěké jezero (pre-)Turkana, obklopené prosvětlenými lesy a křovinatou savanou. Koryta vodních toků včetně řeky Omo zřejmě lemovaly hustší, vlhké lužní porosty.[7] Množství stromů a keřů průběžně kolísalo, až zhruba v době před 2,4 – 2 miliony let lze pozorovat výraznější vysušování, ústup lesů a šíření savany i suchomilné fauny (především turovitých a prasatovitých). Na vlhčích místech, především podél říčních a jezerních břehů však stále přežívaly ostrůvky křovin a stromů.[7]

Reference

editovat
  1. a b c ALEMSEGED, Z. An integrated approach to taphonomy and faunal change in the Shungura Formation (Ethiopia) and its implication for hominid evolution. Journal of Human Evolution. 2003, roč. 44, s. 1–28. 
  2. a b c d BOISSERIE, J. R., GUY, F., DELAGNES, A., HLUSKO, L. J., BIBI, F., BEYENE, Y., GUILLEMOT, C. New palaeoanthropological research in the Plio-Pleistocene Omo Group, Lower Omo Valley, SNNPR (Southern Nations, Nationalities and People Regions), Ethiopia. Comptes Rendus Palevol. 2008, roč. 7, s. 429–439. 
  3. a b c CELA-CONDE, C. J.; AYALA, F. J. Human evolution. Oxford: Oxford University Press, 2008. 448 s. 
  4. COPPENS, Y. East Side Story, the origin of Humankind. Scientific American. 1994, roč. 270, s. 88–95. Dostupné online. 
  5. Lower Valley of Omo (UNESCO) [online]. Dostupné online. 
  6. ALEMSEGED, Z.; BOBE, R.; GERAADS, D. Hominid environments and faunal change in the lower Omo, valley, Ethiopia: A comparison of the French and American databases. American Journal of Physical Anthropology. 2003, roč. 36, s. 57–58. 
  7. a b c d REED, K. E. Early hominid evolution and ecological change through the African Plio-Pleistocene. Journal of Human Evolution. 1997, roč. 32, s. 259–322. 
  8. a b CONROY, G. C. Reconstructing Human Origins: a Modern Synthesis. 1. vyd. New York: W. W. Norton and Company, 1997. 557 s. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat