Novohegelovství

Novohegelovství či novohegelianismus je široký a rozrůzněný filosofický proud z konce 19. a první třetiny 20. století, který se snaží obnovit a modernizovat Hegelův absolutní idealismus, mnohdy jako reakci na dobové šíření materialismu a pozitivismu. Není vždy zcela jasná hranice mezi novohegelovci a ortodoxními hegelovci.

Novohegelovství ve Velké Británii a v USA

Podrobnější informace naleznete v článku Britský idealismus.

Ve stejné době, kdy se v Německu v druhé polovině 19. století ozvala výzva "zpět ke Kantovi, ožil zájem o německou klasickou filozofii v Anglii a v USA. Hlavním projevem této tendence se stal absolutní idealismus. Již v sedmdesátých letech si tento idealismus nejen vybojoval své místo pod sluncem, ale stal se i jedinou z vlivných škol, která potlačila v té době již zcela degradovanou filozofii zdravého rozumu i pozitivismus.

Absolutní idealismus bývá často nazýván anglickým novohegelovstvím. Nejvýznamnějším představitelem anglických hegelovců byl Francis Herbert Bradley (1846–1924). Britský idealismus měl četné přívržence a stoupence, z nichž je třeba uvést zejména Stirlinga (1820–1909), Edwarda Cairda (1835–1908), Thomase Greena (1836–1882), Bernarda Bosanqueta a J. M. E. McTaggarta. Řešení, které navrhl Bradley, nebylo však jediné. Jiné řešení navrhl americký filozof Josiah Royce. Ve své hlavní práci Svět a individuum (1899-1900) klade na první místo jiný aspekt problému absolutna: vzájemný vztah světa a individua.

Vznik absolutního idealismu, který se zdá poněkud divný, uvědomíme-li si, že v anglické filozofii v první polovině 19. století zcela převládal empirismus a senzualismus, byl však připraven objektivně idealistickými proudy, které v Anglii a v USA již dávno existovaly, tj. cambridžským platonismem v Anglii v 17.-18. století, "novoidealismem" v Anglii (Samuel Taylor Coleridge, Thomas Carlyle) a transcendentalismem v USA (Ralph Waldo Emerson). Avšak vliv absolutního idealismu v Anglii a USA nebyl dlouhodobý a trvalý. Brzy po První světové válce ztrácí absolutní idealismus svůj vliv, rychle mizí a uvolňuje místo realistickým školám (neorealismus, kritický realismus) a novopozitivismu (zejména analytické filosofii).

Itálie

Zájem o Hegela, který je vůbec charakteristický pro západní filozofii 20. století, se probudil v Itálii dříve než v Německu a téměř současně s formováním anglického absolutního idealismu. Souviselo to s tím, že v padesátých až sedmdesátých letech 19. století se Itálie poprvé seznamuje s hegelovskou filozofií. Prvními stoupenci hegelovství v Itálii byli Augusto Vera, pravohegelovec, který otrocky do písmene přijímal Hegelovu filozofii, dále Bertrando Spaventa a Francesco de Sanctis, kteří měli blízko k mladohegelovství. Bertrando Spaventa a Francesco de Sanctis přejali Hegelovu filozofii prizmatem katovského kriticismu. Ve svých pracích se snaží vykládat proces poznání jako rozvíjení "syntetické jednoty apercepce", z níž vyplývá veškerý obsah myšlení. Proto byly názory raných italských hegelovců proniknuty výraznými rozpory, vyvolanými protikladnými tendencemi kantovského antimetafyzického kriticismu a hegelovského absolutního idealismu. V této podobě nemohlo hegelovství zakořenit, jak pro vnitřní rozpory systému, tak i proto, že bouřlivý rozvoj přírodních věd, úspěchy průmyslu, zemědělství a obchodu podkopaly prestiž spekulativního filozofování.

Tento svět již nebylo možno pokládat za pouhý odraz Ideje, která vyšla ze sebe a zase se k sobě vrátila. Nový naturalismus a pozitivismus vystřídaly ideologie, které vládly v prvních desetiletích 19. století.

Palmiro Togliatti

Byl to pozitivismus Roberto Ardiga, který spojoval uznání nevyčerpatelné rozmanitosti nepřetržitě se střídajících forem přírody jako projev

„prosté mechanické činnosti, tj. pohybu a střetávání,“ s tvrzením o „dokonalém pořádku a nejmoudřejší racionalitě celku.“

Vedle toho se v Itálii obrozuje tomismus, povzbuzený encyklikou Aeterni Patris (1879), a na počátku 20. století pronikají do Itálie ideje pragmatismu (Giovanni Papini, Giuseppe Prezzolini), novokantovství, nietzscheovství, bergsonismu a dalších nejnovějších filozofických systémů.

Uznávaným vůdcem italského novohegelovství se stal Benedetto Croce (1886–1952). Jeho stálý spojenec a zároveň nepřítel Giovanni Gentile (1875–1944) byl druhou významnou postavou tohoto hnutí, k němuž se připojili také Carlo Antoni, Ugo Spirito, Guido Calogero aj. Polemika mezi Crocem a Gentilem, která trvala kolem třiceti let a zahrnula všechny základní problémy filozofie, dějin, morálky a politiky, tvoří jakýsi nerv dějin italské filozofie první poloviny 20. století.

Původní text bez zdrojů

V Itálii zůstal idealismus vůdčím směrem až do druhé světové války.^[zdroj?] Hlavními představiteli zde byli Benedetto Croce (1886–1952) a Giovanni Gentile (1875–1944).

Velká Británie

Ve Velké Británii přerušuje toto hnutí dosavadní empirickou filosofickou tradici a počátkem 20. století naopak vyvolává prudkou reakci v podobě novorealismu, pragmatismu a zejména analytické filosofie. K nejvýznamnějším představitelům novohegelovství patří oxfordský profesor Francis Herbert Bradley (1846–1924), u něhož se originálně spojují motivy staré sensualistické tradice s hegelianismem, dále Bernard Bosanquet a J. M. E. McTaggart.

USA

Významným představitelem novohegelovství v USA byl Josiah Royce.

Odkazy

Literatura

v češtině

• BOGOMOLOV, A. S., 1978a. Absolutní idealismus. In: BOGOMOLOV, A. S.; MELVIL, J. K.; NARSKIJ, I. S. Současná buržoazní filozofie. 1. vyd. Praha: Svoboda. Práce je určena studentům a aspirantům filozofických fakult státních univerzit. [...] Hlavní kapitoly a oddíly napsali členové kolektivu katedry dějin zahraniční filozofie filozofické fakulty MSU. Na zpracování jednotlivých kapitol a oddílů se podíleli někteří pracovníci Filozofického ústavu Akademie věd SSSR a dalších vědeckých institucí v Moskvě. S. 161–177.
• BOGOMOLOV, A. S., 1978b. Novohegelovství v Německu a v Itálii. In: BOGOMOLOV, A. S.; MELVIL, J. K.; NARSKIJ, I. S. Současná buržoazní filozofie. 1. vyd. Praha: Svoboda. Práce je určena studentům a aspirantům filozofických fakult státních univerzit. [...] Hlavní kapitoly a oddíly napsali členové kolektivu katedry dějin zahraniční filozofie filozofické fakulty MSU. Na zpracování jednotlivých kapitol a oddílů se podíleli někteří pracovníci Filozofického ústavu Akademie věd SSSR a dalších vědeckých institucí v Moskvě. S. 178–205.
• NARSKIJ, I. S.; BOGOMOLOV, A. S., 1963. Anglická buržoazní filozofie koncem XIX. a počátkem XX. století. In: DYNNIK, Michail; JOVČUK, M. T.; MITIN, M. B. Dějiny filosofie. 1. vyd. Praha: SNPL. Svazek 5. Kapitola třináctá, §1, s. ?–.

v cizích jazycích

• LEVY, H., 1927. Die Hegel-Renaissance in der deutschen Philosophie. 1. vyd. Charlottenburg: veröffentlicht von der Kant-Gesellschaft. 95 s. (Philosophische Vorträge; sv. 30). (německy) 
• TOGLIATTI, Palmiro, 1955. Rozvoj a krize italského myšlení v 19. století. Voprosy filosofii. Čís. 5. (rusky) 

Externí odkazy

• Absolute Idealism by Brian Duignan (Encyclopaedia Britannica)