Monodie, nebo také seconda pratica, je hudební styl vzniklý kolem roku 1600 v Itálii, sestávající z jednohlasého zpěvu se skromným doprovodem. Jako monodie (řecky „jednohlas(ý přednes)“) se původně označovala báseň nebo jednohlasá píseň, ve které někdo oplakával smrt jiné osoby. V barokní hudbě se z tohoto útvaru vyvinul pojem pro jednohlasý zpěv s akordickým doprovodem.

Monodie jako sólový zpěv s instrumentálním doprovodem má svůj původ v tvorbě skupiny umělců a filosofů Florentské cameraty. Monodie se zde stala protipólem do té doby obvyklého vícehlasého zpěvu (prima pratica). Vedle formálního hlediska spočívala její největší novinka v tom, že nyní měl zpěv vyjadřovat především stavy mysli hudebními prostředky, tzv. afekty. Dalším charakteristickým prvkem monodie je těsné spojení mezi textem a hudbou. Zpěvní hlas následuje rytmus řeči, tok melodie odpovídá jednotlivým částem vět, a obsahově významná slova častěji odpovídají hudebním přízvukům. Při tom se vyvinuly obraty a hudební fráze, které zpětně působily na chápání harmonie v hudbě. Tento koncept v krátké době trvale ovlivnil společný evropský hudební jazyk.

Monodická hudební díla byla zpočátku doprovázena pouze generálbasem (basso continuo) a formálně byla zcela volná. Různé vývojové větve monodie vyústily ve specializované a částečně orchestrálně doprovázené formy jako jsou recitativ či árie a jejich větší soustavy jako opera, oratorium nebo kantáta.

Francie

editovat

Forma sólového zpěvu s doprovodem, která se současně rozvíjela ve Francii se nazývala air de cour.

Skladatelé

editovat

Nejvýznamnější představitelé monodie:

Související články

editovat