Mladé Polsko
Mladé Polsko (Młoda Polska) je označení pro polské umělecké hnutí z přelomu 19. a 20. století (nejčastěji je datováno do let 1890–1918), projevující se v literatuře, v hudbě a ve výtvarném umění. Název poprvé použil roku 1898 literární kritik Artur Górski (1870–1959) v cyklu článků o polské literatuře, uveřejňovaných v časopise Życie, který redigoval propagátor parnasismu Zenon Przesmycki (1861–1944).[1]
Charakteristika hnutí
editovatMladé Polsko vzniklo jako součást evropského modernismu a novoromantismu a odkazovalo se na romantickou tradici nadřazenosti pocitů a emocí nad rozumem. S naturalisty je spojovala kritika měšťanské morálky, ale jinak se estetické názory jeho představitelů značně lišily. Vyplývalo to z dvojího tlaku na tehdejší polské umění: na jedné straně se polští umělci snažili ve svých dílech uplatnit moderní evropské umělecké postupy a výboje, na straně druhé je situace národa zbaveného samostatnosti nutila vytvářet díla, sloužící k posílení národního sebevědomí.[1] Velký význam pro další vývoj jejich tvorby měla proto revoluce roku 1905.[2] Další inspirací byly pro některé autory proměny, kterými procházela polská vesnice jako přední nositel národní myšlenky. Došlo také ke zvýšení zájmu o orientální literaturu a umění. Hlavními centry uměleckého života Mladého Polska byl Krakov a Lvov.[3]
Po dosažení polské samostatnosti roku 1918 ztrácelo hnutí postupně na významu, přesto byly některé jeho prvky rozvíjeny i v dalším období.[1]
Literatura
editovatAutoři hlásící se k Mladému Polsku propagovali francouzský symbolismus a lartpourlartismus. (umění pro umění) a inspiraci hledali Schopenhauerově filosofii. V poezii se silně uplatňoval jak impresionismus, tak motivy vzpoury proti okolnímu světu a pesimismus, vedoucí až ke katastrofickým náladám, mysticismu a eschatologii. Tyto tendence vyvrcholily zejména v tvorbě básníků Stanisława Przybyszewskáho (1868–1927) a Tadeusze Micińského (1873–1918).[1] K dalším básníkům Mladého Polska patřili Kazimierz Przerwa-Tetmajer (1865–1940), Bolesław Leśmian (1877–1937) a Leopold Staff (1878–1957).[4]
V próze a v dramatu dochází k lyrizaci a subjektivizaci, k uvolnění konstrukce díla a k využívání symbolistických a expresionistických postupů. To se projevilo zejména v díle malíře, grafika, dramatika a básníka Stanisława Wyspiańského (1869–1907), který je považován za jednoho z klíčových zjevů Mladého Polska. Bájivým charakterem svého díla se k němu blíží dramatik Lucjan Rydel (1870–1918). K dalším představitelům Mladého Polska patřili prozaici Wacław Sieroszewski (1858–1945), Wacław Berent (1873–1940) a Władysław Orkan (1875–1930).[4] Sympaticky byla mladou generací autorů přijímáno naturalistické dílo Gabriely Zapolské (1857–1921), se kterou sdíleli odpor k maloměšťáctví.[5]
V období Mladého Polska došlo rovněž k intenzivnímu rozvoji literární kritiky, jejímiž představitel byli zejména Wilhelm Feldman (1868–1919), Tadeusz Boy-Żeleński (1874–1941) a Stanisław Brzozowski (1878–1911).[4]
Svého vrcholu dosáhlo hnutí v letech 1900–1907, kdy vznikla nejvýznamnější díla Stefana Żeromského (1864–1925), Jana Kasprowicze (1860–1926), Władysława Reymonta (1867–1925) a Karola Irzykowského (1873–1944).[1]
-
Zenon Przesmycki -
Tadeusz Miciński -
Jan Kasprowicz -
Przerwa-Tetmajer -
Bolesław Leśmian -
Leopold Staff -
Lucjan Rydel -
Gabriela Zapolska -
Wacław Sieroszewski -
Wacław Berent -
Władysław Orkan -
Wilhelm Feldman -
Tadeusz Boy-Żeleński -
Stanisław Brzozowski -
Stefan Żeromski -
Jan Kasprowicz
-
Władysław Reymont -
Karol Irzykowski
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Hudba
editovat
V hudbě se pojmem Mladé Polsko označuje spolek hudebních skladatelů, který si kladl za cíl položit základy moderní polské hudby. [6]. Vznikl roku 1905, kdy skladatelé Ludomir Różycki (1883–1953), Apolinary Szeluto (1884–1966), Karol Szymanowski (1882–1937) a Grzegorz Fitelberg (1879–1953) založili s finanční podporou mecenáše umění prince Władysława Lubomirského (1866–1934) polské nakladatelství mladých skladatelů pod názvem Mladé Polsko se sídlem v Berlíně. Jejich spolupráce trvala víceméně až do vypuknutí první světové války. Dalším skladatelem, který sice formálně nepatřil k Mladému Polsku, ale tvořil v jeho stylu, byl Mieczysław Karłowicz (1876–1909).[7]
Skladatelé Mladého Polska navazovali na hudební novoromantismus a byli většinou žáky Zygmunta Noskowského (1846–1909).[8] Chtěli vytvářet především originální a ne snadno dostupnou hudbu a zbavit ji závislosti na německých vzorech. Cítili potřebu sladit polské prostředí s evropskými tendencemi. Jejich hudba je stylisticky nejblíže hudbě Richarda Strausse. Podle nich se velké umění mohlo stát národním, aniž by se uchylovalo k folklorismu. Tohoto cíle dosáhl prakticky pouze Karol Szymanowski, který dospěl až k expresionismu.[7]
-
Ludomir Różycki -
Apolinary Szeluto -
Grzegorz Fitelberg -
Mieczysław Karłowicz
Výtvarné umění
editovat
Malíři a sochaři, spadající do období Mladého Polska, navazovali na především romantické tradice. Mnoho z nich bylo ovlivněno symbolismem, ale nejrozšířenějším stylem byla secese.[9] K předním představitelům hnutí patřili kromě již zmíněného Stanisława Wyspiańského především Jacek Malczewski (1854–1929), Wacław Szymanowski (1859–1930), Jan Stanisławski (1860–1907), bratr básníka Kazimierza Przerwy-Tetmajera Włodzimierz Tetmajer (1861–1923), Józef Mehoffer (1869–1946), Jann Raszka (1871–1945), Edward Okuń (1872–1945) a Witold Wojtkiewicz (1879–1909).
-
Jan Stanisławski: Wiatrak ukraiński (1883) -
Stanisław Wyspiański: Barki na Sekwanie (1894) -
Wacław Szymanowski: Kariatydy (1896) -
Włodzimierz Tetmajer: Śmierć Azji (1900)
-
Jacek Malczewski: Śmierć (1902) -
Józef Mehoffer: Dziwny ogród (1903) -
:Witold Wojtkiewicz: Cirk (1905) -
Edward Okuń: Motyle nocne (asi 1920)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literárních směrů a skupin, Praha: Orbis 1971. S. 158-159.
- ↑ KREJČÍ, Karel. Polská literatura ve vírech revoluce. Praha: Orbis 1934.
- ↑ KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. Praha: Československý spisovatel 1953. S. 455
- ↑ a b c BARTOŠ, Otakar a kol. Slovník spisovatelů - Polsko. Praha. Odeon 1974, S.34-36
- ↑ ŠŤĚPÁN, Ludvík a kol. Slovník polských spisovatelů, Praha: Libri 2000, S. 43.
- ↑ SMOLKA, Jaroslav a kol. Malá encyklopedie hudby. Praha: Supraphon 1983. S. 422.
- ↑ a b GWIZDALANKA, Danuta. Historia muzyki 3. Kraków: Polskie Wydawnictwo Muzyczne 2009, s. 28.
- ↑ ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. 5. vyd. Praha: Panton, 1974. 527 s. S. 370.
- ↑ ŠABOUK, Sáva a kol. Encyklopedie světového malířství . Praha: Academia 1975. S. 315
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mladé Polsko na Wikimedia Commons
