Wikipedie

Ludmila Hořká

česká spisovatelka, publicistka a folklóristka
(přesměrováno z Marie Holubková)

Ludmila Hořká (pseudonym), rozená Marie Terezie Holubková (26. dubna 1892 Dvořisko[1] – 4. října 1966 Opava) byla česká, ve Slezsku působící spisovatelka, básnířka, publicistka a folkloristka spjatá s regionem Hlučínska.

Ludmila Hořká
Rodné jménoMaria Terezie Holubková
Narození4. prosince 1892 nebo 26. dubna 1892
Dvořisko
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. října 1966 nebo 4. října 1966
Opava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
PseudonymLudmila Hořká
Povoláníhostinská
StátČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Žánrlidová hudba, lyrika, próza, novela, autobiografie poezie
Významná dílaDoma, Řeka, Bejatka, Hanysové, Mezivodky, Bílé punčochy, Dolina
Manžel(ka)Vincenc Šumník
František Šindelář
„hořký život – hořké jméno“
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Portrét Ludmily Hořké v Kravařích

Životopis

editovat

Marie Holubková se narodila v rodině chalupníka Benjamina Holubky (1863) a matky Johanny, rozené Heidrové (1865–1903). Jejích pět sourozenců zemřelo před šestým rokem života.

Chodila do dvoutřídní obecné školy, nejdříve německé v Kravařích, pak české ve Štítině. Po úmrtí matky a po otcově novém sňatku r. 1904 s Marií roz. Peterkovou (1870), vyrůstala u tety v Kravařích. Již tehdy pomáhala v hostinci, který po otcově smrti vedla v letech 1915–1958. R. 1914 se vdala za zedníka Vincence Šumníka (1893–1915)[2], se kterým měla tři děti: Bohumíra (1912), Benjamina a Janu (1916).

Po smrti manžela se r. 1919 provdala za zedníka Františka Šindeláře (1890)[3], se kterým měla osm dětí: Gabriela, Oldřicha (1919), Františka (1920), Drahomíru, Josefa, Josefku, Terezii Hablovou a Marii: Manžel byl často bez zaměstnání a rodina s jedenácti dětmi trpěla bídou[4].

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 a zabrání Hlučínska odešla do Kostelce na Hané, kde stýkala se s Petrem Bezručem. Založila tam národopisný soubor. Založila také taneční soubor, jehož je hlavní oporou, jezdila s ním a v hlučínském kroji propagovala svůj kraj. Z počátku vystupují s hlučínskými tanci, později se věnují hanáckému folklóru. Od té doby se pak soubor jmenoval Hanácká beseda. Přes mnohé krize soubor pokračoval v činnosti. Za jedenáct měsíců se vrátila do Štítiny. Po návratu ji zatkli. Po šestihodinovém výslechu ji propustili. Při prohlídkách jejího domu Gestapo zabavilo několik jejích rukopisů a básní, které pak navždy zmizely.

Již od dětství si Marie Holubková zapisovala lidové písničky. Od roku 1925 začala své básně, drobnou prózu a folkloristické sběry publikovat v časopise Moravec. První její básně se objevily ve 14. čísle Moravce. Počátkem 20. let se stala členkou a pak i vedoucí odbočky národopisného sdružení Sedlišťané v Kravařích a pod vlivem etnografů Jana Vyhlídala a Františka Myslivce sběratelkou písňového a slovesného folkloru. Časopisecky začala Hořká uveřejňovat v polovině 20. let zápisy lidových písní, pohádky a další lidovou tvorbu i vlastní lyriku. Publikovala v periodikách Moravec v Hlučíně a České slovo, Náš domov, Radostná země v Opavě aj.

Silně ji poznamenaly spletité politické, národnostní a sociální poměry na Hlučínsku za druhé světové války. Po jejím skončení se opět úspěšně věnovala národopisné činnosti. Po únoru 1948 se odmlčela. Když začal v druhé polovině padesátých let vycházet časopis Červený květ, byla požádána redakcí o příspěvek.

V rukopise zůstala její sbírka více než stovky lidových písní z Kravař a Dvořiska a kronika osady Dvořisko. Její lyrika ryze ohlasová i osobněji laděná, psaná v lašském nářečí i spisovném jazyce, jakož i všechny její knihy prozaické těží ze života ve Štítině a okolí. Autorka užívá lidových úsloví a obratů, v přímé řeči pak lašského nářečí. Je jednou z mála spisovatelek, které do svého díla promítají tak silné niterné sepětí se svým rodným krajem. Své knihy vydávala jako Ludmila Hořká a pro podobnost osudu i témat je označována za Boženu Němcovou Hlučínska.

Podle hrdinky její knihy Bejatka je pojmenován národopisný soubor Bejatka ze Štítiny.

Její odkaz se snaží rozšířit pravnučka Miriam Šumníková.

Vyznamenání

editovat
  • 1946: Čestný odznak pracovní obětavosti
  • ulice Ludmily Hořké v Kravařích
  • 2017 Medaile Artis Bohemiae Amicis

Dílo

editovat
 
 
  • Moravská svatba z Hlučínska. Moravec, roč. 2 / 1926
  • Doma. Vyšehrad, Praha 1943 a 1947
  • Národopisné paběrky z Hlučínska. Slezský studijní ústav, Opava 1948
  • Řeka. Vyšehrad, Praha 1949
  • Bejatka. Krajské nakladatelství, Ostrava 1959 [v polštině: Miałam dwóch synów. Krajské nakladatelství, Ostrava 1961]
  • Hanysové. Krajské nakladatelství, Ostrava 1961
  • Mezivodky. Krajské nakladatelství, Ostrava 1962
  • Dolina. Lidová Demokracie, Praha 1962
  • Bílé punčochy. Krajské nakladatelství, Ostrava 1964
  • Na ostravském směru. In Kravařský almanach. Sborník statí o městu Kravařích, jeho historii a muzeu Ostravské operace. Městský národní výbor KSČ, Ostrava 1973
  • Jiří Svoboda (editor): Trnité cesty. Mezivodky-Bejatka-Hanys Benjamin. Profil, Ostrava 1975
  • Dvě slezské koledy. Sborník. Antonín Satke, 1987
  • Antonín Satke (editor): Tesknice. Matice slezská, Gramma, Český Těšín 1992, ISBN 978-80-90110-74-8.
  • Miriam Šumníková (editor): Tesknice v mluveném slově – audiokniha, interpretoval a aranžoval Národopisný soubor Bejatka. Tento projekt byl spolufinancován městem Opava. Speciální poděkování patří Mgr. Herbertu Paverovi – senátorovi parlamentu ČR a starostovi obce Bolatice, Opava 2020.[5]
  • Miriam Šumníková (editor): audiokniha Bejatka – interpretem slova se stala Jana Bělohradská a hudebním doprovodem byl Národopisný soubor Bejatka. Tento projekt byl spolufinancován městem Opava. Natočeno v Českém rozhlase Ostrava.
  • Miriam Šumníková (editor): audiokniha Řeka – interpretem slova se stala Jana Bělohradská a hudební doprovodem byl Národopisný soubor Bejatka. Tento projekt byl spolufinancován městem Opava. Natočeno v Českém rozhlase Ostrava.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ HOŘKÁ, ludmila. Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  3. ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ Nazývají ji Boženou Němcovou Hlučínska. www.zijemenaplno.cz [online]. [cit. 2015-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  5. ↑ Tesknice - Ludmila Hořká, Národopisný soubor Bejatka [online]. YouTube, 2020-12-24 [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 

[1]

Literatura

editovat
  • Vlašinová, Drahomíra. Ludmila Hořká. „Hořký život – hořké jméno". Portrét spisovatelky Ludmily Hořké. Opava: Matice slezská, 2008, ISBN 978-80-86887-09-8.
  • Cichoň, Václav. Po stopách Národopisného sdružení Sedlišťané. Havířov: Info Press, 2010, ISBN 978-80-903746-2-1.
  • Pavera, Libor. Mezi folklorem a uměním, mezi zeměmi a existencí. 2009, s. 95–105. (elektronická verze)

Články

editovat
  • (Ske) [Satke, Antonín]. 65 let Ludmily Hořké. Radostná země 7, 1957, s. 58.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká (1892–1966). Národopisné aktuality 3, 1966, č. 3–4, s. 54–55.
  • Satke, Antonín. Poezie Ludmily Hořké. K nedožitým 75. narozeninám spisovatelky. Slezský sborník 66, 1968, s. 342–359.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká – spisovatelka bolestí a nadějí hlučínského lidu. Slezsko. Kultura a země 4, 1972, s. 16–17.
  • Satke, Antonín. Božena Němcová a Ludmila Hořká – podobnost dvou osudů v životě a v tvorbě. Český lid 59, 1972, s. 1–4.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká – spisovatelka – trpitelka a bojovnice. Ostravský večerník, 25. 4. 1972, č. 81, s. 4–5.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká a národopis jejího kraje. Vlastivědné listy Severomoravského kraje 14, 1988, č. 1, s. 31–32.
  • Satke, Antonín. Z kolední tvorby Ludmily Hořké. Vlastivědné listy Severomoravského kraje 16, 1990, č. 2, s. 32–37.
  • Hořký život – hořké jméno. Kniha o prosté robě, jejíž vášni bylo psaní, je cenným dokumentem[1]
  • Opavský Poeziomat[2]
  • Album Tesknice[3]
  • Český rozhlas Ostrava - pořad Rozhlasové listování[4]
  • Český rozhlas Ostrava - pořad Hudební přístav [5]
  • Český rozhlas Ostrava - pořad Hudební přístav [6]
  • Moravskoslezský kraj [7]

Externí odkazy

editovat
  1. ↑ LUKÁŠ, Martin. "Pravda se zle oře" : poznámky k narativní koherenci Vančurovy Hrdelní pře anebo Přísloví. Bohemica litteraria. 2021, čís. 2, s. 100–114. Dostupné online [cit. 2024-03-27]. ISSN 1213-2144. DOI 10.5817/bl2021-2-5. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ludmila_Hořká&oldid=24367689“