Ludvík Josef z Windischgrätze
Ludvík Josef princ z Windischgrätze (německy Ludwig Joseph Nikolaus Christian Prinz zu Windischgrätz, 13. května 1830 Vídeň – 14. března 1904 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1848 a jako syn slavného otce Alfreda prodělal rychlou kariéru. Bojoval v několika válkách 19. století a nakonec dosáhl hodnosti generála jezdectva (1888). Zastával funkce velitele armádních sborů v Krakově a Lvově, nakonec byl v letech 1895–1904 generálním inspektorem rakousko-uherské armády. Byl rytířem Řádu zlatého rouna a jako majitel velkostatků v Uhrách členem Sněmovny magnátů.
| Ludvík Josef princ Windischgrätz | |
|---|---|
 | |
| Generální inspektor rakousko-uherské armády | |
| Ve funkci: 1895 – 1904 | |
| Předchůdce | arcivévoda Albrecht |
| Nástupce | Wilhelm von Reinländer |
| Velitel 11. armádního sboru ve Lvově | |
| Ve funkci: 1889 – 1895 | |
| Předchůdce | Wilhelm von Württemberg |
| Nástupce | Hans von der Schulenburg |
| Velitel 1. armádního sboru v Krakově | |
| Ve funkci: 1883 – 1889 | |
| Předchůdce | Karl von Bienerth |
| Nástupce | Edmund von Krieghammer |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | generál jezdectva (1888), polbí podmaršál (1877), generálmajor (1872) |
| Narození | 13. května 1830 Vídeň  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 14. března 1904 (ve věku 73 let) Vídeň Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Hrobka Windisch-Graetzů |
| Rodiče | Alfred z Windisch-Grätze a Marie Eleonora ze Schwarzenbergu |
| Děti | Matylda Pavla z Windisch-Grätze Ludvík Alfréd z Windisch-Graetze Karolína Pavlína z Windisch-Grätze |
| Příbuzní | Paweł Maria Sapieha[1][2], Elżbieta Maria Sapiehová[2], Alfred Maria Sapieha[2], Maria Jadwiga Sapiehová[2] a Matilda Maria Sapiehová[3] (vnoučata) |
| Profese | důstojník |
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat
Pocházel ze šlechtické rodiny Windischgrätzů, narodil se ve Vídni jako čtvrtý syn polního maršála knížete Alfreda I. Windischgrätze (1787–1862) a jeho manželky Marie Eleonory, rozené princezny ze Schwarzenbergu (1796–1848).[4] Jako mladší syn knížete užíval celoživotně titul prince s nárokem na oslovení Jasnost (Durchlaucht). Nejprve vstoupil v roce 1847 jako kadet k námořnictvu, ale během revoluce 1848–1849 stejně jako jeho starší bratři nastoupil službu u armády. Pod maršálem Radeckým bojoval v Itálii, vyznamenal se statečností v bitvě u Custozzy a vzhledem k postavení svého otce byl již v osmnácti letech nadporučíkem (1848). V roce 1849 se zúčastnil potlačení revoluce v Uhrách, v roce 1850 byl povýšen na rytmistra a poté sloužil u různých jednotek jezdectva. V roce 1859 se již v hodnosti podplukovníka zúčastnil války se Sardinií a během prusko-rakouské války v roce 1866 bojoval v bitvě u Hradce Králové. V roce 1868 byl jmenován plukovníkem a stal se velitelem 13. pluku dragounů.
V roce 1872 dosáhl hodnosti generálmajora, do aktivní služby se vrátil po dvouleté dovolené, během níž uzavřel sňatek a dočasně žil v soukromí. Jako velitel pěších brigád poté sloužil v Praze[5] a Krakově.[6] Jako delegát rakousko-uherské armády byl v roce 1876 účastníkem manévrů ruské armády u Varšavy. V roce 1877 byl povýšen na polního podmaršála a jako velitel divize nadále působil v Krakově, nakonec byl v letech 1883–1889 velitelem 1. armádního sboru v Krakově,[7] v roce 1883 byl zároveň jmenován c. k. tajným radou.[8] V roce 1888 dosáhl hodnosti generála jezdectva[9] a v letech 1889–1895 byl velitelem 11. armádního sboru ve Lvově.[10] Mezitím v roce 1888 podnikl další diplomatickou cestu do západní Evropy. Po smrti arcivévody Albrechta byl povolán do Vídně a spolu s generálem Schönfeldem se stal generálním inspektorem armády. V této funkci setrval do smrti.[11]
Ocenění
editovatZa zásluhy na bojišti získal již v roce 1849 Řád železné koruny III. třídy, vzhledem k součinnosti ruské armády při potlačení revoluce v Uhrách se stal také nositelem ruského Řádu sv. Vladimíra IV. třídy (1849). Po prusko-rakouské válce obdržel rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1866). Jako účastník manévrů ruské armády v Polsku obdržel v roce 1876 Řád sv. Stanislava, poté se stal nositelem Řádu železné koruny I. třídy (1886) a velkokříže Leopoldova řádu (1893). Mezitím během další diplomatické mise v roce 1888 získal ruský Řád sv. Alexandra Něvského a velkokříž belgického Leopoldova řádu. Ve spojeneckém Německu obdržel Řád černé orlice (1893). V rakousko-uherské armádě byl nositelem Vojenské záslužné medaile a Vojenského záslužného kříže, byl též čestným rytířem Maltézského řádu.[12] Jako majitel velkostatků v Uhrách a člen uherské Sněmovny magnátů byl v roce 1903 dekorován velkokřížem Řádu sv. Štěpána. V roce 1887 se jako sedmý příslušník rodu Windischgrärtzů stal rytířem prestižního Řádu zlatého rouna.[13]
Zemřel ve Vídni 14. března 1904 ve věku 73 let a byl pohřben v rodové hrobce v Kladrubech.
Majetek a rodina
editovat
V roce 1875 po své tetě kněžně Karolíně Breczenheimové, rozené Schwarzenbergové (1809–1875) zdědil velkostatek Sárospatak (Šarišský Potok) v Zemplínské župě v Uhrách.[14] K velkostatku patřilo 5.132 hektarů půdy a zámek Sárospatak se stal hlavním rodinným sídlem.[15] Díky majetku v Uhrách získal Ludvík Josef také dědičné členství ve Sněmovně magnátů.[16]
V roce 1870 se v Bratislavě oženil s hraběnkou Valérií Dessewffyovou (1843–1912), dcerou hraběte Karla Emila Dessewffyho (1814–1866), prezidenta Maďarské akademie věd, po matce pocházela z rodu Wenckheimů.[17][18] Valérie byla později dámou Řádu hvězdového kříže, c. k. palácovou dámou a nositelkou Řádu Alžběty.[19] Zemřela na zámku Sárospatak, ale byla pohřbena po boku manžela v Kladrubech. Z manželství se narodily čtyři děti.[20]
- 1. Karolína Paulina Eleonora (1871–1937), dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1894 Edgar hrabě Henckel von Donnersmark (1859–1939), dědičný člen pruské panské sněmovny, rytíř Maltézského řádu, velkostatkář v Polsku
- 2. Matylda Paula Eleonora (1873–1968), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1893 Pavel princ Sapieha (1860–1934)), c. k. tajný rada, komoří, státní úředník, poslanec haličského zemského sněmu a poslanecká sněmovny rakouské Říšské rady
- 3. Pavel Emil Alfred (1876–1881)
- 4. Ludvík Alfred (1882–1968), c. k. tajný rada, komoří, major, dědičný člen uherské Sněmovny magnátů,[21] sekční šéf na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí, ministr výživy, práce a sociální péče v uherské vládě 1918, 1927 dědic knížecího titulu (v roce 1928 nárok na titul ztratil kvůli uvěznění za účast na padělání bankovek) ∞ 1907 Marie Alžběta hraběnka Széchenyiová (1887-1972), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže
V armádě sloužili i všichni jeho bratři, nejstarší Alfred (1819–1876) byl polním podmaršálem, dědicem knížecího titulu a velkostatků v Čechách (Tachov, Kladruby). Hodnosti polního podmaršála dosáhl i druhorozený August (1828–1910). Nejmladší z bratrů Josef (1831–1906) byl generálem jezdectva.
Ludvíkův švagr hrabě Aurel Dessewffy (1846–1928) byl předsedou uherské Sněmovny magnátů a před zánikem monarchie posledním nejvyšším sudím Uherského království.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ a b c d Гісторыя Сапегаў : жыццяпісы, маёнткі, фундацыі. Minsk: Vìktar Uladzìmìravìč Chursìk. 2017. ISBN 978-985-7025-75-6.
- ↑ Гісторыя Сапегаў : жыццяпісы, маёнткі, фундацыі. Minsk: Vìktar Uladzìmìravìč Chursìk. 2017. ISBN 978-985-7025-75-6.
- ↑ Ottův slovník naučný, díl XXVII.; Praha, 1908; s. 251–252
- ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1873; Vídeň, 1873; s. 109 dostupné online
- ↑ Kaiserl. und Königl. Militär Schematismus für 1877; Vídeň, 1876, s. 109 dostupné online
- ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus für 1884; Vídeň, 1883; s. 89 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1882; Vídeň, 1882; s. 188 dostupné online
- ↑ Služební postup Ludvíka Josefa Windischgrätze in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 202 dostupné online
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1889; Vídeň, 1889; s. 114 dostupné online
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1904; Vídeň, 1904; s. 91 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Ludvíka Josefa Windischgrätze in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1897; Vídeň, 1897; s. 231 dostupné online
- ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1991; s. 278
- ↑ Dějiny zámku Sárospatak dostupné online
- ↑ Dějiny zámku Sárospatak dostupné online
- ↑ KOBLASA, Pavel: Uherská šlechta v nových časech; České Budějovice, 2011; s. 16, 45, 76 ISBN 978-80-254-9315-1
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1875; Gotha, 1875; s. 201 dostupné online
- ↑ Rodina Ludvíka Josefa Windischgrätze na webu geni.com dostupné online
- ↑ Almanach českých šlechtických rodů 2017; Brandýs nad Labem, 2016; s. 460 ISBN 978-80-85955-43-9
- ↑ Gothaischer Hofkalender 1929; Gotha, 1929; s. 323 dostupné online
- ↑ Ludvik Alfred Windischgrätz v Almanachu uherského parlamentu 1910–1915 dostupné online
