Wikipedie

Lev Vilém z Kounic

moravský šlechtic

Lev Vilém hrabě z Kounic (německy Leo(pold) Wilhelm von Kaunitz, 16. ledna 1614 – 31. října 1655, Brno) byl moravský šlechtic z rodu Kouniců.[2] Ve složité době po porážce stavovského povstání byl vychován pod osobním dohledem kardinála Františka z Ditrichštejna a díky tomu obhájil nárok na rodové dědictví (Slavkov, Uherský Brod). V roce 1642 byl povýšen na hraběte a nakonec zastával úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě.

Lev Vilém z Kounic
Nejvyšší zemský sudí
Moravského markrabství
Ve funkci:
1652 – 31. října 1655
PanovníkFerdinand III.
NástupceMichael Ferdinand z Althannu
Tajný rada
Ve funkci:
1650 – 31. října 1655
PanovníkFerdinand III.
Císařský komorník
Ve funkci:
1648 – 31. října 1655
PanovníkFerdinand III.
Narození16. ledna 1614
Úmrtí31. října 1655 (ve věku 41 let)
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě 1642 český hraběcí stav
ChoťI. Marie Eusebie Sezimová z Ústí
II. (1646) Marie Eleonora z Dietrichsteinu (1623–1687)
RodičeOldřich V. z Kounic (1569–1617) a Ludmila Roupovská z Roupova († 1626)
DětiDominik Ondřej z Kounic
Klára Rozálie Martinicová z Kounic
PříbuzníMaxmilián Oldřich z Kounic, František Karel Josef z Kounic, Marie Eleonora z Kounic[1] a Marie Dominika z Kounic[1] (vnoučata)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Alianční erb Lva Viléma z Kounic a jeho manželky Marie Eleonory, rozené Ditrichštejnové nad hlavním vstupem do kostela sv. Michala v Brně

Narodil se jako nejmladší syn Oldřicha V. z Kounic (1569–1617), významného českobratrského představitele veřejného života na Moravě na přelomu 16. a 17. století, a jeho druhé manželky Ludmily, rozené z Roupova († 1626).[3] Z otcova prvního a druhého manželství měl celkem šestnáct sourozenců, z nichž bratři Karel a Bedřich patřili k významným osobnostem stavovského povstání na Moravě a byli potrestáni ztrátou majetku. Po porážce stavovského povstání převzala poručnickou správu nad majetkem nezletilého Lva Viléma matka Ludmila, rozená z Roupova († 1626). O osudu malého dědice rodu rozhodoval zemský soud a v roce 1624 určil jako jeho poručníka moravského místodržitele kardinála Františka z Ditrichštejna. Ten přiměl Lva Viléma ke konverzi na katolickou víru a osobně dohlížel na jeho vzdělání a majetek, aby si rod Kouniců udržel postavení mezi významnou šlechtou Moravského markrabství.[4] Lev Vilém od roku 1628 studoval na jezuitské koleji v Olomouci a udržoval styky s kardinálem Ditrichštejnem, jehož často navštěvoval v Mikulově. Své vzdělání završil kavalírskou cestou, která trvala téměř tři roky (od února 1635 do listopadu 1637). Na cestu se vydal přes katolickou Itálii, kde delší dobu pobýval v Benátkách a Sieně, navštívil také Řím, Neapol a Maltu. Poté se přesunul do Španělska, kde pobýval od září 1636 do února 1637 a podle vlastních deníkových záznamů zde získal první sexuální zkušenosti.[5] Zpáteční cesta probíhala přes Anglii, Holandsko a Německo. V listopadu 1637 se vrátil na Moravu.[6]

Ještě před odjezdem na zahraniční cesty byl již v roce 1633 zemským soudem prohlášen za plnoletého a od kardinála Ditrichštejna převzal do osobní správy rodový majetek. Ještě za poručnické správy kardinála Ditrichštejna byly k panství Slavkov přikoupeny statky Holubice a Moravské Prusy na Vyškovsku. V roce 1632 Lev Vilém po starším bratru Maxmiliánovi zdědil polovinu panství Uherský Brod, druhou polovinu koupil v roce 1634 od nevlastního bratra Bedřicha, který jako nekatolík pobýval v exilu a nemohl se dědictví ujmout.[7] Po návratu z kavalírské cesty se Lev Vilém zapojil do veřejného života na Moravě, kde se zúčastnil zasedání zemských sněmů. V roce 1642 byl povýšen do hraběcího stavu (titul platil pouze pro České království), zároveň mu byl polepšen erb rozšířením o rodové znamení spřízněných Sezimů z Ústí, z tohoto rodu pocházela jeho první manželka.[pozn. 1] I po úmrtí poručníka Františka z Ditrichštejna udržoval vzájemně prospěšné kontakty s rodinou Ditrichštejnů, které v roce 1646 završil druhým sňatkem s kardinálovou praneteří Marií Eleonorou z Ditrichštejna.[8][9] V roce 1648 byl jmenován císařským komorníkem a v roce 1650 císařským tajným radou. Na Moravě nakonec v letech 1652–1655 zastával funkci nejvyššího zemského sudího.[10] Mezitím nadále rozšiřoval rodový majetek, získal například dva domy v Brně, kde pobýval během zasedání zemských sněmů a také zde nakonec zemřel. V roce 1652 získal statek Velký Ořechov a od zadluženého města Uherský Brod koupil v roce 1652 městský pivovar a o dva roky později ves Havřice (1654). V Uherském Brodě nechal odstranit zbytky hradu vyhořelého v roce 1643 a na tomto místě postavil stáje a nový panský pivovar.[11]

Rodina

editovat

Lev Vilém z Kounic byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Marie Eusebie Sezimová z Ústí, dcera exulanta z protestantského rodu, z tohoto svazku se narodil syn zemřelý v dětství. Když byl Lev Vilém v roce 1642 povýšen do hraběcího stavu, rod Sezimů z Ústí byl v té době považován za vymřelý a díky tomu získali Kounicové polepšení erbu se znamením pánů z Ústí (modrá růže ve zlatém poli). Podruhé se oženil v roce 1646 s Marií Eleonorou, rozenou hraběnkou z Ditrichštejna (1623–1687), dcerou vlivného diplomata a dvořana knížete Maxmiliána z Ditrichštejna a praneteří výše zmíněného kardinála Ditrichštejna. Z jejich manželství se narodily dvě děti. Dcera Klára Rozálie (1652–1693) se poprvé provdala za hraběte Jaroslava Bernarda z Martinic (1643–1685), jejím druhým manželem byl později významný politik, diplomat a generál Leopold Antonín Šlik (1663–1723). Pokračovatelem rodu byl jediný syn Dominik Ondřej (1654–1705), který svým sňatkem a aktivitami v diplomacii povznesl rod Kouniců mezi přední šlechtu střední Evropy.[12]

Marie Eleonora se po předčasné smrti Lva Viléma z Kounic podruhé provdala v Hodoníně v roce 1663 za hraběte Bedřicha z Oppersdorffu (1621–1699), který zastával vysoké funkce v zemské správě Moraského markrabství, naposledy byl nejvyšším zemským komořím. Do roku 1676 jako poručnice spravovala majetek za nezletilého syna Dominika Ondřeje. Proslula významnou podporou katolické církve, především ve vztahu k řádu dominikánů. V Uherském Brodě financovala přestavbu dominikánského kláštera a výstavbu kostela Nanebevzetí Panny Marie. [13] Dominikánský řád podpořila také v přestavbě kostela sv. Michaela, kde je nad hlavním vstupem umístěn alianční erb Kouniců a Ditrichštejnů.

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Hraběcí titul platil i pro jeho nevlastního synovce Rudolfa z Kounic (1617–1664)), který se oženil s jedinou dcerou a dědičkou Albrechta z Valdštejna a usadil se v severních Čechách. V letech 1659–1664 byl nejvyšším lovčím Českého království.

Reference

editovat
  1. ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Ottův slovník naučný, 14. díl; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000–1001 (heslo z Kounic) ISBN 80-7185-200-7
  3. ↑ Rodokmen Kouniců dostupné online
  4. ↑ KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2006; s. 196–197, 215–216 ISBN 80-210-4130-7
  5. ↑ HRUBÝ, František: Lev Vilém z Kounic. Barokní kavalír; Státní oblastní archiv, Brno, 1987 dostupné online
  6. ↑ Itinerář kavalírské cesty Lva Viléma z Kounic in: KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 371–372 ISBN 978-80-7415-071-5
  7. ↑ TOMEČEK, Radek: Uherský Brod. Putování historií královského města; Uherský Brod, 2005; s. 96–97 ISBN 80-903006-7-7
  8. ↑ SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenbergů za vlády Leopolda I.; Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice, 2009; s. 312, 322–323 ISBN 978-80-7394-165-9
  9. ↑ VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka.; Nakladatelství Academia, Praha, 2014; s. 197 ISBN 978-80-200-2364-3
  10. ↑ DAVID, Jiří: Nechtěné budování státu. Politika, válka a finance na Moravě ve druhé polovině 17. století; Matice moravská, Brno, 2018; s. 249, 269 ISBN 978-80-87709-21-4
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Nakladatelství Libri, Praha, 2008; s. 843 ISBN 978-80-7277-041-0
  12. ↑ Rodokmen moravské linie Kouniců dostupné online
  13. ↑ Kostel Nanebevzetí Panny Marie na webu farnosti Uherský Brod dostupné online

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
  • BLKÖ:Kaunitz, Leo Wilhelm – Wikisource. de.wikisource.org [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. (německy) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lev_Vilém_z_Kounic&oldid=24121903“