Leopold I. Anhaltsko-Desavský

anhaltsko-desavský kníže

Leopold I. Anhaltsko-Desavský, též zvaný Starý Desavan (3. července 1676 Dessau7. dubna 1747 tamtéž), byl kníže anhaltsko-desavský (1693 do 1747) a vojenský velitel. Jeho otcem byl Jan Jiří II. Anhaltsko-Desavský a matka Henrietta Kateřina Oranžská. Proslul především jako schopný vojevůdce.

Leopold I. Anhaltsko-Desavský
princ askánský a kníže anhaltsko-desavský
Portrét
Leopold I. Anhaltsko-Desavský na obraze od Jakoba Samuela Becka
Narození3. července 1676
Dessau
Úmrtí7. dubna 1747 (ve věku 70 let)
Dessau
PředchůdceJan Jiří II. Anhaltsko-Desavský
NástupceLeopold II. Maximilián Anhaltsko-Desavský
ManželkaAnna Luisa Föhsová
PotomciVilém Gustav, Leopold II. Maximilián, Dětřich, Fridrich Jindřich Evžen, Henrietta Marie Louisa, Ludvík, Mořic, Anna Vilemína, Leopoldina Marie a Henrietta Amálie
DynastieAskánci
OtecJan Jiří II. Anhaltsko-Desavský
MatkaHenrietta Kateřina Oranžská
PodpisPodpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rodina a potomstvo

editovat
 
Leopold s manželkou Annou
 
Leopold vyobrazený při výcviku pruské armády

Leopold se narodil v Dessau jako devátý z deseti dětí (a mladší ze dvou synů) Janu Jiřímu II. Anhaltsko-Desavskému a jeho manželce Henriettě Kateřině Oranžské. Jeho dědečkem z matčiny strany byl Frederik Hendrik Oranžský, princ oranžský. Leopold měl osm sester, přičemž dospělosti se jich dožilo pět, a jednoho bratra, který ale zemřel ve dvou letech.

 
Leopold I. v roce 1676

Jako mladý se Leopold zamiloval do Anny Luisy Föhsové (1677–1745), dcery lékárníka. Leopoldova matka se snažila jejich vztah přerušit tím, že posílala svého syna na daleké cesty do zahraničí, avšak nepodařilo se jí to. Rok po dosažení plnoletosti, 15. září 1698, se s Annou oženil.[1] Tento pár měl spolu celkem deset dětí. Nezvyklé je i to, že až na jednu dceru (Henriettu Marii Louisu) se všechny dožily dospělosti.

Manželství Leopolda s Annou bylo dle všeho velmi šťastné a Anna několikrát svého manžela doprovázela až na bojiště. Přestože nebyla šlechtického původu, jejich děti se díky dokumentu z 29. prosince 1701 staly hrabaty a hraběnkami.

Leopoldovým následníkem se stal jeho syn Leopold II. Maximilián. Další z jeho synů, Dětřich, byl pruský generál, avšak nejslavnější z jeho synů se stal Mořic.

Potomci

editovat

V pozdním věku pak Leopold zplodil ještě dva nemanželské syny se Sofií Eleonorou Söldnerovou (1710–1779).[5]

Mládí

editovat

Již v mládí se věnoval především vojenské strategii a na svůj věk byl fyzicky zdatný. Roku 1693 se stal plukovníkem pruského pluku a ještě toho roku zdělil knížectví Anhalt-Dessau. Po zbytek svého života zastával především funkci svrchovaného prince a důstojníka.

První zkušenosti s válkou zažil roku 1698 v Nizozemsku ve městě Namur, které bylo obléháno. Zde zůstal až do konce války roku 1697. V té době jeho knížectví spravovala matka-vdova Henrietta Kateřina. I po tom, co se Leopold vrátil a byl zletilý, stále většinu politických a ekonomických záležitostí spravovala sama.

Válka o španělské dědictví

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Válka o španělské dědictví.

Leopold se jako dobrý vojevůdce projevil již při vypuknutí války, později zvané Válka o španělské dědictví. Měl na svědomí mnoho zlepšujících prvků pruské armády. Roku 1702 pak získal titul nadporučík-generál. Zúčastnil se obléhání Bonnu a bojoval také v bitvě u Hochstadtu, kde pruskou a rakouskou armádu porazila francouzská armáda v čele s maršálem Claude-Louis-Hector de Villars.

V roce 1705 byl Leopold poslán s pruským plukem, aby se připojili k princi Evženovi v Itálii, a spolu pak 6. srpna bojovali v bitvě u Cassana. V bitvě u Turína byl Leopold první, kdo vstoupil do nepřátelského obležení.

V roce 1710 Leopold převzal velení celého pruského kontingentu na francouzské frontě a roku 1712 se stal polním maršálem na žádost korunního prince Pruska, Fridricha Viléma. Krátce před tím se mu povedlo dobýt hrad Main, který byl v držení Holanďanů. Operace byla provedena úspěšně a hrad byl dobyt bez výstřelu.

Velká severní válka

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Velká severní válka.

Ačkoli Prusko a Švédsko byli nepřátelé, Prusové se zdráhali podílet na velké severní válce. Teprve poté, co Rusové zničili většinu ze švédské armády, se Prusko rozhodlo vstoupit do války v roce 1715. Leopold doprovázel krále na frontu a velel armádě čítající 40 000 mužů. Ve spolupráci s dánskou armádou porazil dne 16. listopadu armádu Karla XII. Švédského v těžkém boji na ostrově Rujana. Po této bitvě se ale začal věnovat hlavně výcviku pruské armády.

Výcvik pruské armády

editovat

I když se Leopold proslavil jako dobrý vojevůdce, většinu času trávil hlavně výcvikem pruské armády. O Leopoldovi se obecně říkalo, že je velmi přísný a hledí na disciplínu. Také armáda, kterou cvičil, byla prý velmi schopná, to se ale v žádné z dalších bitev neprokázalo. Velká chyba byla ta, že Leopold ve svém výcviku zanedbával jízdu, a to se projevilo především v bitvě u Mollwitz roku 1741. Fridrich II. Veliký vedl sám kavalerii do bitvy u Hohenfriedbergu, a kdyby mu v té době nepřispěchala na pomoc pěchota, byla by kavalérie rozprášena.

Později se začal věnovat i politice a zastával úřad polního maršála Říše.

Služba pro Fridricha Velikého

editovat

Po smrti Fridricha Viléma roku 1740 převzal pruský trůn Fridrich II. Veliký, který (po nástupu Marie Terezie na trůn) vpadl do Slezska, a vyvolal tím války o rakouské dědictví. V této době pruský král Fridrich II. Veliký pověřil vojevůdce Leopolda úkolem ke zlepšení efektivity pruské armády. Dále pak (spolu s generálem Kalcksteinem) měl být prostředníkem mezi ním a českými nekatolíky při uskutečňování hromadné emigrace českých protestantů do nově nabytého území, tj. do pruského Slezska.[7] Leopold sám ale příliš práce neodvedl a až do roku 1745 jen pozoroval saské hranice. Toho roku jeho žena zemřela a samotnému Leopoldovi již bylo 70 let.

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
Jáchym Arnošt Anhaltský
 
 
Jan Jiří I. Anhaltsko-Desavský
 
 
 
 
 
 
Agnes of Barby-Mühlingen
 
 
Jan Kazimír Anhaltsko-Desavský
 
 
 
 
 
 
Jan Kazimír Falcko-Simmernský
 
 
Dorotea Falcko-Simmernská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Saská
 
 
Jan Jiří II. Anhaltsko-Desavský
 
 
 
 
 
 
Vilém IV. Hesensko-Kasselský
 
 
Mořic Hesensko-Kasselský
 
 
 
 
 
 
Sabina Württemberská
 
 
Anežka Hesensko-Kasselská
 
 
 
 
 
 
Jan VII. Nasavsko-Siegenský
 
 
Juliana Nasavsko-Dillenburská
 
 
 
 
 
 
Magdalena Waldecko-Wildungenská
 
Leopold I. Anhaltsko-Desavský
 
 
 
 
 
Vilém I. Nasavsko-Dillenburský
 
 
Vilém I. Oranžský
 
 
 
 
 
 
Juliana ze Stolbergu
 
 
Frederik Hendrik Oranžský
 
 
 
 
 
 
Gaspard de Coligny
 
 
Luisa de Coligny
 
 
 
 
 
 
Charlotte de Laval
 
 
Henrietta Kateřina Oranžská
 
 
 
 
 
 
Konrád ze Solms-Braunfelsu
 
 
Jan Albrecht I. ze Solms-Braunfels
 
 
 
 
 
 
Alžběta Nasavsko-Dillenburská
 
 
Amálie zu Solms-Braunfels
 
 
 
 
 
 
Ludvík I. z Wittgensteinu
 
 
Anežka ze Sayn-Wittgenstein
 
 
 
 
 
 
Alžběta Solmsko-Laubašská
 

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leopold I, Prince of Anhalt-Dessau na anglické Wikipedii.

  1. LABOUVIE, Eva. Frauen in Sachsen-Anhalt: ein biographisches Lexikon vom Mittelalter bis zum 18. Jahrhundert. Köln: Böhlau Verlag, 2016. 422 s. ISBN 978-3-412-50128-0. Kapitola Anhalt-Dessau, Anna Luise Marie (Anneliese) von, geb. Föhse, s. 61. (německy) 
  2. a b c d e f g h i j Ascania 6. genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2023-06-30]. Dostupné online. 
  3. Moritz von Anhalt-Dessau, Fürst. Generalfeldmarschall. geni_family_tree [online]. 1712-10-31 [cit. 2023-06-30]. Dostupné online. 
  4. Amalie von Dessau. web.archive.org [online]. 2012-03-06 [cit. 2023-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-06. 
  5. MIROSLAV, Marek. Johann Georg I Fürst von Anhalt-Dessau [online]. genealogy.euweb.cz [cit. 2016-04-24]. Dostupné online. 
  6. HISTORISCHE COMMISSION BEI DER KÖNIGL. AKADEMIE DER WISSENSCHAFTEN. Behrenhorst, Georg Heinrich von. 1.. vyd. München/Leipzig: Duncker & Humblot (Allgemeine Deutsche Biographie). Dostupné online. S. 287. 
  7. Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských exulantech. Kalich, 2005, s. 28

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat