Kostel svatého Jana Křtitele (Rtyně v Podkrkonoší)

kostel ve Rtyni v Podkrkonoší

Kostel svatého Jana Křtitele je římskokatolický orientovaný farní kostel ve Rtyni v Podkrkonoší, který je farním kostelem místní farnosti. Součástí památkově chráněného areálu venkovského kostela je samostatně stojící polygonální dřevěná zvonice.[1] Areál se rozkládá na návrší nad náměstím a je dominantou města.[1]

Kostel svatého Jana Křtitele (Rtyně v Podkrkonoší)
Kostel svatého Jana Křtitele ve Rtyni
Kostel svatého Jana Křtitele ve Rtyni
Místo
StátČeskoČesko Česko
KrajKrálovéhradecký
okresTrutnov
ObecRtyně v Podkrkonoší
Souřadnice
Základní informace
Církevřímskokatolická
Diecézekrálovéhradecká
Vikariáttrutnovský
FarnostRtyně v Podkrkonoší
Statusfarní kostel
ZasvěceníJan Křtitel
Architektonický popis
Stavební slohbarokní
Typ stavbyJednolodní kostel
Výstavbana 14. století
Další informace
Adresav Podkrkonoší, okres Trutnov
UliceKostelecká
Kód památky47084/6-3653 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat
 
Socha sv. Jana Nepomuckého před kostelem.

Původní dřevěný gotický kostel byl založen pravděpodobně již na počátku 14. století některým z pánů na Vízmburku. Roku 1350 je uváděn jako plebánie, v roce 1367 patřil pod boušínskou faru. Roku 1421 byl dřevěný kostelík vypálen Slezany.[2] Po skončení husitských válek byl opraven znovu jako dřevěný. V roce 1624 byl kostel filiálnímNáchodu. Roku 1679, kdy hrozil zřícením, byl zásluhou patronky Náchoda kněžny Marie Benigny Piccolominiové nahrazen stávající barokní stavbou. Od roku 1709 byl kostel filiální k Červenému Kostelci. V roce 1768 byl kostel opraven a byl přistavěn chórvarhanami. V roce 1786 byl zřízena lokálie, farní se stal kostel roku 1854. Do nynější podoby byl kostel rozšířen v první polovině 19. století. Generální oprava kostela byla realizována v letech 1974-1975 a další opravy v letech 1999-2002.

Architektura

editovat

Jednolodní kamenná stavba s pravoúhle zakončeným presbytářem má po stranách  jižní a severní sakristii a na západní straně vstupní předsíň. Na sedlové střeše je vztyčena sanktusová věžička. Presbytář je sklenut jedním polem křížové hřebínkové klenby, sakristie je sklenuta valenou klenbou s výsečemi, loď je plochostropá. Dřevěná kruchta je postavena na dvou sloupcích.

Interiér

editovat

Hlavní oltář pochází ze druhé poloviny 17. století, obnoven byl roku 1908. Oltářní obrazy patrona kostela sv. Jana Křtitele, Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého namaloval Gustav Vacek roku 1864.[2] Raně barokní dřevěná kazatelna se čtyřmi soškami evangelistů pochází z konce 17. století a její polychromii vytvořil Z. Nývlt. Pod kazatelnou stojí renesanční cínová křtitelnice. Sochy Panny Marie a Ježíše Krista vytvořil Břetislav Kafka. Na stěnách lodi je moderní křížová cesta z lipového dřeva od Jiřího Prouzy z let 1981–1982. Uprostřed lodi je zavěšen velký lustr z křišťálového skla.

Okolí kostela

editovat
 
Původní dřevěná zvonice za kostelem pochází z let 1592-1594.
  • Na hřbitově za kostelem je polygonální dřevěná zvonice na kamenné podezdívce z let 1592-1594. Uvnitř zvonice jsou 3 zvony, nejstarší umíráček je z roku 1471. Na konstrukci zvonice nebyl použit jediný kovový hřeb.
  • Před vchodem na hřbitov stojí kopie sochy krále Davida podle originálu z roku 1730 z dílny Matyáše Bernarda Brauna, který je umístěn v lapidáriuJaroměři.
  • Socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1862
  • Kříž s reliéfem Panny Marie na soklu - lidový, z r. 1797
  • Kříž u lesa Krákorky - z r. 1794[3]

Bohoslužby

editovat

Bohoslužby se konají o nedělích od 8,30 hodin, ve středu od 18 hodin a v pátek od 18 hodin.

Reference

editovat
  1. a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-03-02]. Identifikátor záznamu 159631 : kostel sv. Jana Křtitele. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. a b POCHE 1980, s. 262
  3. POCHE 1980, 262

Literatura

editovat
  • Emanuel POCHE (ed.): Umělecké památky Čech III. (P-Š). Academia Praha 1980, s. 262.

Externí odkazy

editovat