Kordit

Kordit nebo Cordit je souhrnný název pro řadu bezdýmných výbušnin, vynalezených mezi polovinou 19. a polovinou 20. století, které se používaly jako pohonná směs do nábojů střelných zbraní, od ručních zbraní až po těžká děla.

Dělostřelecký šrapnel obsahující kordit. Kanadské vojenské muzeum

Britská patrona ráže 7,65 s korditovou náplní

Historie

Do střelných zbraní se po staletí používal střelný prach, výbušná směs síry, dřevěného uhlí a sanytru (dusičnan draselný), ale v novodobých zbraních přestal vyhovovat. Při jeho hoření vzniká mnoho kouře, který je daleko vidět a posádky tanků či letadel silně obtěžuje; ve spalných plynech vzniká oxid siřičitý, který má silné korozivní účinky. Proto se užívá už jen velmi zřídka, například v zábavní pyrotechnice. Náhrada se hledala ve výbušninách, založených na působení kyseliny dusičné na látky jako je celulóza nebo glycerin.

První "bezdýmný" prach vynalezl pruský důstojník Johann Schulze roku 1865 a roku 1884 vynalezl francouzský chemik Paul Vieille "bílý prach" (jako protiklad k tradičnímu "černému"). Byla to nitrocelulóza, rozpuštěná v etanolu a éteru, vyválcovaná do tenké vrstvy, usušená a nařezaná na malé šupiny. Roku 1887 vynalezl Alfred Nobel se svými spolupracovníky^[který?] ballistit, složený z 10 % kafru, 45 % nitroglycerinu a 45 % nitrocelulózy. Kafr se ovšem časem vypařil a směs byla nestabilní.

Frederick Abel a James Dewar vyvinuli podobnou recepturu, 58 % nitroglycerinu, 37 % nitrocelulózy a 5 % vazelíny. Směs se rozpustila v acetonu, protlačila sítem jako špagety a usušila. Protože se podobala provazcům (angl. cord), patentovali ji roku 1889 pod názvem Cordit. Nobel sice jejich patent napadl, protože vycházel z jeho ballistitu, při však nevyhrál a Cordit začala používat britská armáda.

V dalších desetiletích vznikly četné varianty korditu, které kromě dvou základních látek – nitroglycerinu a nitrocelulózy – obsahovaly i další substance. Sovětský raketový kordit například obsahoval mimo jiné dinitrotoluen a centralit. Tato směs dosahovala výtokové rychlosti okolo 2000 m/s. Tak vznikly třísložkové výbušniny a po druhé světové válce se kordit téměř přestal vyrábět. Název se však stále a často vyskytuje v románech a detektivkách.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cordite na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kordit na Wikimedia Commons