Konstantin Petrovič Pobědonoscev

ruský právník a politik

Konstantin Petrovič Pobědonoscev (rusky Константи́н Петро́вич Победоно́сцев, 21. května 1827 Moskva23. března 1907 Petrohrad) byl vrchní prokurátor Posvátného synodu ruské pravoslavné církve. Pobědonoscev zastával úřad vrchního prokurátora mezi lety 1880 a 1905. Byl zastáncem synodálního uspořádání ruské pravoslavné církve a snažil se udělat z církve baštu samoděržavné moci. Byl odpůrcem všech liberálních reforem.

Konstantin Petrovič Pobědonoscev

Narození21. květnajul. / 2. června 1827greg.
Moskva
Úmrtí10.jul. / 23. března 1907greg. (ve věku 79 let)
Petrohrad
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
RodičePjotr Vasiljevič Pobědonoscev
PříbuzníSergej Petrovič Pobědonoscev[1] a Varvara Petrovna Pobědonoscevová (sourozenci)
Alma materImperátorská škola právní vědy
Profeseprávník, politik a filozof
NáboženstvíPravoslavná církev
Oceněnírytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Anny 1. třídy
Řád sv. Anny 2. třídy
Řád sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Stanislava 2. třídy
… více na Wikidatech
CommonsKonstantin Pobedonostsev
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pobědonoscevovo působení ve Svatém synodu

editovat

Vítězný – tak se dá přeložit příjmení Pobědonoscev. V Rusku se ovšem říkalo:

Pobědonoscev pro Synod, Obědonoscev pro cara, Bědonoscev (jenž přínásí zlo) pro národ, Jedonoscev (jídlonoš) pro sebe.[2]

Tomáš Garrigue Masaryk, Rusko a Evropa

Pobědonoscevovy názory po desítiletí rozhodovaly ve směrodatných vládnoucích kruzích ruských a na něho upozornilo rozhorčení ruské mládeže a inteligence zoufalým atentátem jako na spolupůvodce smutné situace. Pobědonoscevova činnost je velmi široká a věnována právě také otázkám denním. Máme od něho nejen učené právnické sbírky materiálů, nýbrž také právnické učebnice (zejména kurs občanského práva) a mnoho prací publicistických; v roce 1896 vyšla pod titulem Moskevský sborník série statí, v nichž Pobědonoscev předložil veřejnosti své politicko-náboženské krédo.[2] Moskva je Pobědonoscevovi třetím Římem pravého křesťanství. Pobědonoscev hledá své duchovní předky mezi moskevskými slavjanofily.[3] Byl jedním ze symbolů samoděržavné moci a jeho duchovnost se omezovala na formu liturgie (tedy jakési obřadnictví prosté duchovního prožitku), nikoli na obsah v liturgii řečeného.

V pravoslavné tradici si cenil ne toho, co jí činí skutečně živou a silnou, ne odvahy duchovního zápasu, ale pouze jejích obvyklých, známých forem. Byl přesvědčen, že víra je pevná a upevňuje se neusuzováním a nemůže obstát ve zkoušce myšlení a reflexe.Více než pravdivého si váží všeho původního a základního. … K hledání pravdy se vždy stavěl s nepřátelským a přezíravým posměchem. Duchovní život nechápal a bál se jeho prostoru a svobody. Odtud vyplývá jeho dvojakost církevní politiky. Cenil si venkovského duchovenstva, nekomplikovaných pastýřů naivního stáda, a také neměl v lásce skutečné vůdce.[4]
— Georgij Vasiljevič Florovskij

Pobědonoscevovým cílem, co se týče duchovenstva bylo, aby se duchovenstvo nevzdalovalo od prostého lidu vzděláním. Chtěl udržovat lid i duchovenstvo v „prvotní čistotě“. Prostý lid takto v Pobědoscevových představách stál v opozici k inteligenci, která se víře vzdaluje. Faktem ale je, že vliv církve na lidové masy na konci 19. století upadal. Ze vzpomínek metropolity Veniamina Fedčenka: ‚Víra byla jen povinností, tradicí, modlitba chladným obřadem, který se dodržuje jen ze zvyku. Oheň neplanul ani v nás, ani v nikom kolem. Nějak tu všechno vyčpělo, nebo slovy spasitelovými, sůl v nás ztratila svou chuť, přestali jsme býti solí země a světlem světa. Ani tehdy ani teď mě nijak nepřekvapilo, že za námi nikdo nešel: jak jsme mohli rozněcovat duše, když jsme sami nehořeli?‘“[5] Z tento stav byl spoluzodpovědný i Pobědonoscev, který svou vzdělávací politikou duchovních a svým podřízeným postavením vůči světské moci odháněl z církve některé věřící. I přes Pobědonoscův důraz na formální stránku liturgie i života věřícího, který opravdu vedl ke zformalizování víry, za jeho působení ve Svatém synodu došlo k zakládání církevních farních škol, výstavbě venkovských chrámů, vydávání zbožných knih a modlitebníků pro lid a docházelo i k podpoře církevní dobročinnosti. Teolog Florovskij ve svém klasickém díle Cesty ruské teologie říká o Pobědonoscevovi mimo jiné toto: Nebyl věřícím ze srdce, ale ze strachu.[4]

Reference

editovat
  1. různí autoři: Энциклопедический словарь. Petrohrad: Brockhaus–Jefron. 1907.
  2. a b Masaryk 1996, s. 173.
  3. Masaryk 1996, s. 174.
  4. a b Florovskij 2015, s. 503.
  5. ZUBOV, Andrej, ed. Dějiny Ruska 20. století-díl I. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-0921-4. S. 95. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat