Wikipedie

Kakadu žlutolící

druh ptáka rodu Cacatua

Kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea) je středně velký bílý kakadu, který obývá ostrovní část jihovýchodní Asie (Timor, Sulawesi, Malé Sundy a další menší ostrůvky). Ve své domovině patří mezi kriticky ohrožené druhy ptáků a je zařazen do seznamu kriticky ohrožených druhů CITES. Hlavním důvodem ohrožení je hlavně odchyt ptáků z divoké přírody pro místní i mezinárodní trh s domácími mazlíčky a zánik přirozených stanovišť.

Jak číst taxoboxKakadu žlutolící
alternativní popis obrázku chybí
Kakadu žlutolící
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
Čeleďkakaduovití (Cacatuidae)
Rodkakadu (Cacatua)
Binomické jméno
Cacatua sulphurea
(Gmelin, 1788)
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Již v průběhu 18. století byl kakadu žlutolící importován do Evropy pro domácí chovy, což umožnilo raným evropským přírodovědcům druh blíže prozkoumat. V roce 1739 nejprve druh popsal i ilustroval anglický přírodovědec Eleazar Albin ve své knize A Natural History of Birds na základě exempláře vystaveném v místním hostinci The Tiger v londýnské čtvrti Tower Hill.[2] Francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson měl možnost se s kakaduem setkat v Paříži a v roce 1760 jej zahrnul do svého díla Onithologie.[3] V roce 1764 anglický přírodovědec George Edwards o druhu psal jako o „menším bílém kakaduu s bílou chocholkou“ ve své knize Gleanings of natural history.[4] Francouz Georges Louis Leclerc de Buffon v roce 1779 kakadua žlutolícího zahrnul do Histoire Naturelle des Oiseaux.[5][6]

K formálnímu popisu nicméně došlo až v roce 1788, kdy německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin popsal kakadua žlutolícího v rozšířeném vydání Linného veledíla Systema Naturae. Gmelin druh zařadil po bok dalších papoušků do rodu Psittacus a pojmenoval jej jako Psittacus sulphureus.[7] Typovou lokalitou druhu je indonéský ostrov Sulawesi.[8]

Moderní taxonomie druh zařazuje do rodu Cacatua, který vytyčil Louis Pierre Vieillot v roce 1817.[9][10] Rozeznává se 5 poddruhů s následujícím rozšířením:[10]

Poddruhy djampeana a occidentalis jsou rozeznávány teprve od roku 2022 na základě studie z roku 2014. Tato studie rozeznala i poddruh paulandrewi endemický souostroví Tukangbesi, který však nebyl uznán Mezinárodní ornitologickou komisí (IOC).[10][11] Poddruh citrinocristata byl původně považován za poddruh kakadua žlutolícího, avšak v roce 2023 došlo k jeho povýšení na samostatný druh kakadu sumbský[12] (Cacatua citrinocristata).[13]

Výskyt

editovat

Areál rozšíření zahrnuje Timor, Sulawesi, Malé Sundy a další menší ostrůvky mezi Borneem, Austrálií a Novou Guineou.[14] Menší, introdukovaná populace se nachází i v Hongkongu.[15] Tato populace údajně pochází z ptáků, které v prosinci roku 1941 nechal vypustit hongkongský guvernér Sir Mark Aitchison Young z vládního domu bezprostředně před počátkem japonské okupace Hongkongu. Tato populace zahrnuje asi 200 jedinců, což představuje kolem 10 % z celkové populace.[16][17]

Celková populace kakadua žlutolícího se odhaduje na pouhé 2000 dospělých jedinců.[14]

Popis

editovat
 
Detail chocholky

Tento středně velký kakadu s krátkým ocasem a zakulacenými křídly dosahuje délky těla kolem 33 cm. Dominantu hlavy tvoří dlouhá, tenká, dopředu zakřivená, vztyčitelná žlutá chocholka. Většina ostatního opeření je bílá. Příuší, peří na spodní straně křídel, spodině a na spodních ocasních krovkách je nažloutlé. Zobák je tmavý, neopeřený oční kroužek modrobílý, duhovka je tmavě hnědá a nohy šedé. Samice má o něco kratší zobák než samec a její duhovka je o něco červenější.[18]

Biologie a ekologie

editovat

Habitat druhu utváří lesy, lesní okraje i polosuché oblasti do nadmořské výšky 800 m, výjimečně až ke 1200 m n. m. Obývá i člověkem obdělávanou krajinu jako jsou zemědělská pole a kokosové plantáže. Typicky se vyskytuje v páru nebo v menších hejnech, občas smíšených s elektusy (Eclectus sp.). Zdržuje se hlavně v korunách stromů a v případě, že je tichý, je poměrně náročné jej spatřit. Většinou se však hlasitě projevuje drsným ječícím kek-kek-kek-kek. Podobně jako ostatní kakaduové, i kakadu žlutolící s oblibou podniká dešťové koupele.[18][19] Na ostrově Komodo patří k přirozeným predátorům nedospělí jedinci varana komodského (Varanus komodoensis), kteří plení kakaduům jejich hnízda.[14]

 
Pár při čištění peří

Potrava

editovat

Potravu sbírá hlavně ve stromovém baldachýnu, avšak v případě bohatého potravního zdroje, jako je obilné pole, se bez problémů snese za krmením i na zem. V závislosti na lokaci požírá různé druhy ovoce, pupenů, mladých listů, ořechů, bobulí, květů a semen. Z ovoce lze zmínit místní drmky Vitex cofassus nebo Vitex galabra, Gmelina asiatica či Instia bijuga. Z introdukovaných plodin požírá např. banány, manga, fíky, opuncie, tamarindy či kvajávy.[15]

Hnízdění

editovat

Na ostrově Buton byli odchyceni jedinci připraveni k páření v září a říjnu, na ostrově Komodo v březnu a dubnu. Hnízdní v přirozených dutinách vzrostlých stromů. Preferuje hlavně dutiny ve tykvotvarém stromu Tetrameles nudiflora a částečně i v zederachovitých stromech z rodu Chisocheton. Samice klade až 1–3 vejce, inkubují oba partneři po dobu kolem 24 dní. Ptáčata vylétávají z hnízda ve věku kolem 10 týdnů.[15] V divoké přírodě se dožívá 30–40 let, v zajetí i 70 let.[20]

Vztah k lidem

editovat
 
Ilustrace z roku 1876 (John Gerrard Keulemans)

Ohrožení

editovat

Jedná se o kriticky ohrožený druh, který v minulosti zaznamenal dramatický úbytek početnosti, který pokračuje dodnes. Na vině je hlavně intenzivní odchyt kakaduů pro místní i mezinárodní chovy. Na úbytku populace se podepsala i destrukce životního prostředí, zejména odlesňování a využívání pesticidů. V minulosti byl druh považován za škůdce a byl loven místními farmáři a někdy byl loven i pro sportovní účely. K lovu patrně dochází v odlehlejších oblastech dodnes i přesto, že je místními úřady zakázán.[14]

Chov

editovat

Jedná se relativně hojně chovaný druh, který domácí chovatele láká hlavně svým relativně nenáročným chovem. Podobně jako ostatní kakaduové, i u kakadua žlutolícího je důležitý pravidelný přísun čerstvých větví na okus, protože kakaduům neustále roste zobák, který si potřebují obrušovat. Kakadu žlutolící nicméně dovede být poměrně hlučný.[21]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ ALBIN, Eleazar; DERHAM, William. A Natural History of Birds : Illustrated with a Hundred and One Copper Plates, Curiously Engraven from the Life. London: Printed for the author and sold by William Innys, 1738. Dostupné online. S. 12; Plate 12. (anglicky) 
  3. ↑ BRISSON, Mathurin Jacques. Ornithologie, ou, Méthode Contenant la Division des Oiseaux en Ordres, Sections, Genres, Especes & leurs Variétés. Paris: Jean-Baptiste Bauche, 1760. Dostupné online. S. 206–209, No. 9. (francouzsky) 
  4. ↑ EDWARDS, George. Gleanings of Natural History, Exhibiting Figures of Quadrupeds, Birds, Insects, Plants &c. London: Printed for the author, 1764. Dostupné online. S. 230–231; Plate 317. 
  5. ↑ BUFFON, Georges-Louis Leclerc de. Histoire Naturelle des Oiseaux. Paris: De l'Imprimerie Royale, 1779. Dostupné online. Kapitola Le Kakatoës à huppe jaune, s. 93–95. (francouzsky) 
  6. ↑ BUFFON, Georges-Louis Leclerc de; MARTINET, François-Nicolas; DAUBENTON, Edme-Louis; DAUBENTON, Louis-Jean-Marie. Planches Enluminées D'Histoire Naturelle. Paris: De L'Imprimerie Royale, 1765–1783. Dostupné online. Kapitola Petit Kakatoes à hupe jaune, s. Plate 14. (francouzsky) 
  7. ↑ GMELIN, Johann Friedrich. Systema naturae per regna tria naturae : secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 13. vyd. Lipsiae [Leipzig]: Georg. Emanuel. Beer, 1788. Dostupné online. S. 330–331. (latinsky) 
  8. ↑ Check-List of Birds of the World. Příprava vydání James Lee Peters. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1937. Dostupné online. S. 175. 
  9. ↑ BROWN, David M.; TOFT, Catherine A. Molecular Systematics and Biogeography of the Cockatoos (Psittaciformes: Cacatuidae). The Auk. 1999-01, roč. 116, čís. 1, s. 141–157. Dostupné online [cit. 2024-02-24]. ISSN 0004-8038. DOI 10.2307/4089461. 
  10. ↑ a b c Parrots, cockatoos. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1, 2024 [cit. 2024-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ COLLAR, N.J.; MARSDEN, S.J. The subspecies of Yellow-crested Cockatoo (Cacatua sulphurea). Forktail. 2014, roč. 30, s. 23–27. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ České názvosloví ptáků světa - Papoušci. nkcso.wz.cz [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2024-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-06. 
  13. ↑ Species Updates – IOC World Bird List. www.worldbirdnames.org [online]. [cit. 2024-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b c d Cacatua sulphurea [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2024-03-07]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22684777A131874695.en. (anglicky) 
  15. ↑ a b c FORSHAW, Joseph. Vanished and Vanishing Parrots: Profiling Extinct and Endangered Species. Svazek 2. Ithaca and London: CSIRO Publishing, 2017. ISBN 9780643106499. S. 46–51. (anglicky) 
  16. ↑ LO, Zabrina. The Foreign Origins and Uncertain Future of Hong Kong's Cockatoos. Zolima City Magazine [online]. 2019-07-03 [cit. 2024-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-05. (anglicky) 
  17. ↑ ELEGANT, Naomi Xu. Could Hong Kong's Fugitive Cockatoos Save the Species?. Atlas Obscura [online]. 2021-09-24 [cit. 2024-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-06. (anglicky) 
  18. ↑ a b JUNIPER, Tony. A Guide to Parrots of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 9780713669336. S. 276–278. (anglicky) 
  19. ↑ FORSHAW, Joseph Michael. Parrots of the world. Princeton: Princeton university press, 2010. (Princeton field guides). ISBN 978-0-691-14285-2. (anglicky) 
  20. ↑ LO, Zabrina. The Foreign Origins and Uncertain Future of Hong Kong's Cockatoos. Zolima City Magazine [online]. 2019-07-03 [cit. 2024-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-05. (anglicky) 
  21. ↑ Kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea) [online]. Ararauna.cz, 2024-03-05 [cit. 2024-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-06. 

Literatura

editovat
  • FORSHAW, Joseph. Vanished and Vanishing Parrots: Profiling Extinct and Endangered Species. Svazek 2. Ithaca and London: CSIRO Publishing, 2017. ISBN 9780643106499. (anglicky) 
  • JUNIPER, Tony. A Guide to Parrots of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 9780713669336. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kakadu_žlutolící&oldid=24370455“