Křemenáč osikový
Křemenáč osikový (Leccinum rufum) je hřibovitá houba s mykorhizní vazbou na topol osiku.
Křemenáč osikový | |
---|---|
Mladé plodnice křemenáče osikového. Typický je v mládí čistě bílý třeň. | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | houby (Fungi) |
Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
Pododdělení | Agaricomycotina |
Třída | Agaricomycetes |
Řád | hřibotvaré (Boletales) |
Čeleď | hřibovité (Boletaceae) |
Rod | křemenáč (Leccinum) |
Binomické jméno | |
Leccinum rufum (Schaeff.) Kriesel 1983 | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Synonyma
editovat- Leccinum albostipitatum H.C. den Bakker & Noordeloos 2005
- Leccinum aurantiacum ss. auct. plur.
- Boletus aurantiacus Bull.
- Boletus rufus Schaeff.
Popis
editovatKlobouk je v mládí polokulovitý až sklenutý, později klenutě rozložený až téměř plochý, průměr 4–20 cm, červenooranžový. Houba má drobné, bílé až smetanové, na otlaku vínově rezavé póry.
Rozměry třeně jsou 8–18 × 2–6 cm. Pokožka třeně je téměř čistě bílá, pokrytá bílými šupinkami, které později tmavnou.[1]
Dužninu má smetanovou, na řezu vínově červenající, pak až fialovějící. Křemenáč osikový má příjemnou chuť a vůni houbovou. Výtrusy jsou vřetenovité, velké 13–17 × 4–5 µm, barva výtrusného prachu je okrově hnědá.
Roste od června do října, roztroušeně pod osikami, se kterými tvoří mykorrhizu, v listnatých a smíšených lesích, ve stromořadích u cest a v osikovém mlází na bohatých i písčitých půdách.
Tato houba je jedlá a tržní.
Poddruhem této houby je křemenáč osikový hnědý.
Výskyt
editovatRoste od června do října pod topolem bílým a topolem osikou.
Možnost záměny
editovatSnad jedině s rovněž jedlým kozákem topolovým (Leccinum duriusculum), zejména s jeho robustní formou (f. Robustum), který je ovšem hojnější, má světlejší klobouk, třeň zrnitý až jemně šupinkatý a dužninu na bázi třeně výrazně modrou. Ostatní druhy kozáků a křemenáčů rostou pod jinými druhy stromů.
Reference
editovat- ↑ Leccinum rufum - křemenáč osikový - myko.cz. www.myko.cz [online]. [cit. 2023-03-17]. Dostupné online.
Literatura
editovat- ANTONÍN, Vladimír. Encyklopedie hub a lišejníků. 1. vyd. Praha: Academia, Libri, 2006. 472 s. ISBN 80-200-1476-4. S. 175.
- HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Houby. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1999. 416 s. ISBN 8071511064. S. 357.
- SVRČEK, Mirko. Houby. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1996. 280 s. ISBN 80-7151-026-2. S. 230.
- ŠKUBLA, Pavol. Veľký atlas húb. Bratislava: Príroda, 2007. 432 s. ISBN 978-80-07-01500-5. S. 379.