John Logie Baird

britský vynálezce černobíle televize

John Logie Baird (13. srpna 188814. června 1946) byl skotský[1] inženýr, který je považován za jednoho z hlavních průkopníků televizní technologie. Je vynálezcem prvního televizoru, na kterém v roce 1925 předvedl přenos statického obrazu na dálku. O rok později pak uskutečnil první přenos pohyblivých televizních obrazů. V roce 1928 předvedl první ukázku barevného obrazu a uskutečnil dálkový přenos z Londýna do New Yorku. Bairdova práce sehrála klíčovou roli při vývoji televizních technologií a položila základy pro další inovace v oblasti elektronické televize.

John Logie Baird
John Logie Baird
John Logie Baird
Narození14. srpna 1888
Helensburgh, Dunbartonshire, Skotsko
Úmrtí14. června 1946 (ve věku 57 let)
Bexhill-on-Sea, Sussex, Anglie
Příčina úmrtímrtvice
VzděláníLarchfield Academy, Helensburgh
Alma materRoyal College of Science and Technology
University of Glasgow
Povolánívynálezce
obchodník
Znám jakovynálezce televizoru
Oceněníčestný společník Edinburské královské společnosti
Nábož. vyznáníChurch of Scotland
ChoťMargaret Albu (od roku 1931)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 2002 se umístil na 44. místě v žebříčku 100 největších Britů.[2] V roce 2006 byl zařazen mezi 10 největších skotských vědců v historii, když byl Skotskou národní knihovnou zařazen do Skotské vědecké síně slávy.[3]

Narodil se v rodině protestantského kazatele v Helensburghu jako nejmladší ze čtyř dětí. Od dětství měl rád technické vynálezy a sám sestavoval různé přístroje. Ve 12 letech si postavil vlastní telefon. [4] Vystudoval techniku na univerzitě v Glasgow a nastoupil jako inženýr do elektrárny. Na začátku roku 1915 se přihlásil do armády, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu nebyl odveden. Neúspěšně se pokoušel podnikat v různých oborech s výrobky, které sám navrhoval a vyráběl (čistidlo na boty, tepelné vložky do bot, zavařeniny, mýdlo).

 
Pamětní deska na budově v Hastingsu, kde Baird předvedl svůj vynález

V roce 1923 se přestěhoval do Hastingsu na jižním pobřeží Anglie. Založil si tam vlastní dílnu a zkoušel různé vynálezy. Sousedé ho považovali za podivína, zvukové a světelné efekty doprovázející jeho pokusy v nich vyvolávaly obavy. Baird své úsilí soustředil na vývoj zařízení, které by umožňovalo přenos obrazu na dálku. S použitím různých vyřazených předmětů (bednička od čaje, plechovka od sušenek, jehly, staniol, motory) sestavil primitivní přístroj, který dokázal přenášet nejasný obraz maltézského kříže z jednoho konce místnosti na druhý.[4][5] Přestěhoval se do Londýna, kde pokračoval v pokusech vyvinout fungující televizní systém s použitím Nipkowova kotouče. Na jaře1925 se mu podařilo přenést první televizní obraz, nejprve hlavu břichomluvecké loutky, posléze tvář živého člověka, poslíčka Williama Tayntona.[4] Bairdova televize měla 30 širokých řádků a byla černobílá, obraz byl šedivý a nekvalitní. Veřejnosti předváděl svůj vynález v londýnském obchodním domě Selfridges. Dne 26. ledna 1926 Baird poprvé veřejně předvedl skutečné televizní obrazy pro členy Královské společnosti a reportéra z The Times ve své laboratoři.[4] V roce 1927 přenášel první dálkové televizní snímky mezi Londýnem a Glasgowem po drátě telegrafního vedení. V červenci 1928 předvedl první barevný přenos a stereoskopickou televizi. Založil akciovou společnost, která v roce 1928 uskutečnila první transatlantický televizní přenos z Londýna do malé vesničky Hardstale v USA.[5] V roce 1929 dostal od ministerstva pošt povolení vysílat půl hodiny denně pět dní v týdnu prostřednictvím BBC, která s ním podepsala smlouvu na zkušební využívání jeho zařízení po dobu pěti let. Ve studiu v Long Acre připravoval hrané inscenace, promítal filmy a uskutečnil i první přímý přenos z koňských dostihů (1931) . Neustále zdokonaloval svůj přístroj i metody natáčení, zavedl vysílání aktuálních zpráv, uskutečnil přenos z letadla.[4] V listopadu 1936 zahájila BBC pravidelné vysílání, při kterém se střídaly pořady přenášené Bairdovým a konkurenčním elektronickým systémem Marconiho. O rok později byl Bairdův elektromechanický systém definitivně nahrazen čistě elektronickým, který poskytoval kvalitnější obraz.[6] [5]Během války bylo v letech 1939–1946 televizní vysílání v Anglii přerušeno.

 
Baird v nahrávacím studiu s loutkou Stooky Bill

V roce 1936 byly při požáru Crystal Palace zničeny Bairdovy zkušební laboratoře, ale výroba televizních přijímačů pod značkou Televisor pokračovala, přičemž setrval u mechanického systému, který umožňoval vytvoření obrazu větších rozměrů.[7] V roce 1937 byl Baird zvolen členem Královské společnosti v Edinburghu.

Baird se i nadále věnoval vynálezům v oblasti komunikací a obrazových technologií. Vynalezl první plně elektronickou trubici pro výrobu obrazovek barevných televizních přijímačů a v srpnu 1944 představil první barevnou obrazovku. Zkonstruoval noktovizor, zařízení umožňující snímat obraz v tmavé místnosti s využitím infračerveného záření.

Od konce roku 1944 žil v Bexhill-on-Sea v jihovýchodní Anglii, kde také zemřel 14. června 1946 na následky mrtvice. Je pohřben v rodinném hrobě v rodném Helensburghu.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Logie Baird na anglické Wikipedii.

  1. John Logie Baird was voted the second most popular Scottish scientist [online]. National Library of Scotland, 2009 [cit. 2010-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-19. 
  2. BBC – 100 great British heroes. news.bbc.co.uk. BBC News, 21 August 2002. Dostupné online [cit. 8 November 2010]. 
  3. "John Logie Baird (1888–1946)." Scottish Science Hall of Fame. Retrieved: November 8, 2010.
  4. a b c d e ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv. 10. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola John Logie Baird, s. 36–40. 
  5. a b c Televizní signál před 90 lety poprvé přelétl Atlantik. Pomohly k tomu loutky i bedna od čaje. ČT24 [online]. [cit. 2023-05-25]. Dostupné online. 
  6. HOUDEK, František; TŮMA, Jan. Objevy a vynálezy tisíciletí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. S. 288. 
  7. TOBOLKA, Zdeněk Václav. Naučný slovník aktualit. Praha: L. Matáč, 1938. S. 26. 

Externí odkazy

editovat