Wikipedie

Ivo Hucl

český básník, výtvarník, dokumentarista a čajovník působící ve Šťáhlavicích

Ivo Hucl (* 29. ledna 1961 Plzeň) je český básník, výtvarný kurátor, nezávislý kulturní aktivista, scenárista a čajovník.

Ivo Hucl
Ivo Hucl (2020)
Ivo Hucl (2020)
Narození29. ledna 1961 (63 let)
Plzeň
Povoláníbásník, výtvarný kurátor, nezávislý kulturní aktivista, scenárista a čajovník.
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Mládí

editovat

Narodil se v Plzni, dětství a mládí pak prožil v nedaleké obci Štěnovice. Vystudoval plzeňskou Střední průmyslovou školu stavební, na vysokoškolská studia v období tzv. normalizace rezignoval a nadále byl zaměstnán jako mistr vodních a melioračních staveb, mazač výtahů a hlídač.[1]

Alternativní kultura

editovat

Ještě na střední škole aktivně vstoupil do prostředí české nezávislé kultury, ve stejné době začal psát i první básně a texty. Koncem 70. let 20. století se podílel na uspořádání několika koncertů nezávislé hudby: např. v roce 1979 koncert kapely Classic rock´n roll band Mikoláše Chadimy v Lidovém domě ve Štěnovicích a (spolu s Milanem Judlem) koncert Psích vojáků v hostinci U Raskena v Útušicích, opět nedaleko Plzně, v roce 1980. Nahrávka z tohoto koncertu se stal základem živé nahrávky kapely Psí vojáci 1979/81 Live.[2] Na základě těchto aktivit začal být monitorován Státní bezpečností.[1] V polovině osmdesátých let se v Mariánských Lázních seznámil s pravoslavným duchovním Radivojem Jakovljevičem (pozdější arcibiskup Simeon) a až do roku 1992 u něj privátně studoval pravoslavnou teologii.[1] V osmdesátých letech se angažoval v šíření ineditní literatury a tiskovin a formou samizdatu vydal v té době dvanáct básnických sbírek. Výbor z těchto textů vyšel až v roce 2021 pod souhrnným názvem Nerůžový les.

Po roce 1989

editovat

Bezprostředně po sametové revoluci založil 2. ledna 1990 v Plzni společně s Ivanem Jáchimem a Miroslavem Antonem Nezávislé kulturní sdružení ARS,[3] které mělo ambice koordinovat aktivity západočeských výtvarníků, spisovatelů, filmařů a hudebníků. Rovněž začal spolupracovat s Českým rozhlasem, plzeňským studiem TV MAX a Českou televizí jako scenárista rozhlasových a televizních dokumentů. V rámci duchovního rozvoje vykonal řadu cest a poutí, především do severního Řecka na svatou horu Athos, do Malé Asie, Andalusie a Belgie. Pravidelně také pobýval pravoslavném monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice a Cyrilometodějském duchovním centru sv. Gorazda ve Vilémově na Hané, postupně se však od pravoslaví přiklonil ke studiu zenového buddhismu, taoismu a mahámudry. Od roku 1990 žije s rodinou ve Šťáhlavicích,[4] nedaleko zámku Kozel.

Veřejná činnost

editovat

V roce 2000 realizoval společně s manželkou Michaelou podle vlastního návrhu projekt Bezejmenné čajovny, která se postupně stává místem konání různých kulturních akcí – výstav, koncertů,přednášek, filmových projekcí. Dosud pod hlavičkou Bezejmenná realizoval více než tisícovku kulturních projektů.

Jako kurátor se podílel na desítkách výstav českých i zahraničních výtvarníků. Od roku 2006 do roku 2016 pracoval pro město Plzeň jako hlavní dramaturg kulturní výměny mezi partnerskými městy Plzní a Takasaki v Japonsku. V roce 2009 připravil pod názvem Hory a srdce reprezentativní výstavu Josefa Váchala a Jiřího Kornatovského pro City Gallery v Takasaki a multikulturní výstavu Tibet mysli na Novoměstské radnici v Praze.[5]

V letech 2014 až 2015 pracoval jako umělecký ředitel rozsáhlého česko-japonského projektu Japan Fest 2015 v rámci EHMK Plzeň 2015.

V dubnu 2016 založil společně s brněnským básníkem a hudebníkem Tomášem Vtípilem, Dianou Darolovou a Michaelou Landovou nadační fond Charon,[6] jehož pomoc směřuje na podporu osobností české nezávislé kultury a disentu, které se ocitly v nedůstojných existenčních podmínkách, zpočátku především pro básníka, hudebníka a výtvarníka Pavla Zajíčka.[7] Fond pak postupně svou pomoc rozšířil také na další potřebné, mj. na ukrajinské umělce postižené ruskou invazi do země roku 2022.[8]

V září 2016 veřejně vystoupil na obranu drobných venkovských živnostníků, řemeslníků a podnikatelů ve věci Elektronické evidence tržeb (EET) a zveřejnil Petici za zrušení zákona č.112/2016 Sb., o evidenci tržeb. 30. listopadu pak předal v Senátu PČR petiční archy s 10 034 podpisy, mezi nimiž bylo i 14 senátorů: konečný počet podpisů pak byl 23 406 jmen.[9] Na základě této petice pak Senát PČR ve svém 324. usnesení z 11. Schůze konané dne 7. prosince 2017 doporučil vládě změnit zmíněný zákon a vyjmout z evidence tržeb „podnikající a právnické osoby, které nedosahují výše ročního obratu 750 tisíc ročně“. 9. března 2022 pak vláda Petra Fialy definitivně schválila celkové zrušení systému EET.

V obci Šťáhlavy se angažuje v rámci politického sdružení Občané pro obec, převážně v kulturní oblasti.[10]

Rodina

editovat

Je ženatý a má dceru a syna.

Dílo

editovat

Díky své básnické tvorbě spolupracuje s předními umělci a hudebníky, například s Oldřichem Janotou, Tomášem Vtípilem,[11] Liao I-wu,[11] Ondřejem Smeykalem, Vladimírem Václavkem, Vladimírem Javorským,[12] Vlastislavem Matouškem nebo Marcelem Bártou. Jeho texty byly opakovaně zhudebněny či zpracovány Českým rozhlasem.[12] Publikoval své básně a texty mj. v časopisech Host, Tvar, Revolver Revue, Lidových novinách, Souvislostech, Ateliéru a dalších periodikách, katalozích a sbornících. V roce 2011 založil Bezejmennou edici, ve které společně s literárním historikem Vladimírem Novotným, postupně připravil k vydání 8 titulů, především básnických sbírek a esejů o výtvarném umění a poezii.

Knihy

editovat
  • Ostrovní básně (Bezejmenná edice, 2011)
  • Ostrovní básně – rozšířené vydání (2013)
  • Sběrný dvůr (Bezejmenná edice, 2014)
  • Prach prázdna (Bezejmenná edice 2017)
  • Pár tahů tuší (Bezejmenná edice, 2018)
  • Návrat ke kruhu (Bezejmenná edice, 2020)
  • Nerůžový les (Bezejmenná edice, 2021)
  • Bezejmenné krajiny (Bezejmenná edice, 2024)

Výtvarné katalogy

editovat

Spolupráce na výtvarných katalozích a sbornících

editovat
  • Xénia Hofmeisterová – Požierač farby/Požírač barev/Color Eater, Galerie Klatovy Klenová, 2012
  • Shóko Kanazawa a její tušový svět, soukromý tisk, Česko-japonská společnost, Praha, 2015
  • Ivan Hostaša – Keramika z období 1991-2007, Pivovarské muzeum v Plzni, 2018
  • Verš a obraz – Poetry and Image / Petr Geisler, soukromý tisk, Galerie kritiků, Praha, 2019
  • Tušová malba dnes – The Ink Painting Today, soukromý tisk, Galerie kritiků, Praha, 2021
  • Steker – Kresby, Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, 2024

Významnější výstavy

editovat
  • Petr Geisler – Na hranici zenu a nedorozumění, Galerie zámku Kozel, Šťáhlavy, 1.11. – 8.11. 2003
  • Tibet mysli, Novoměstská radnice, Praha, 25.2. – 14.4. 2009 (společně se Zuzanou Ondomišiovou; odborná spolupráce: Zdenka Klimtová, Lenka Gyaltso)[5]
  • Jindřich Štreit – Haiku z vesnice Akagi, Galerie zámku Kozel, Šťáhlavy, 28.10. – 15.11. 2005
  • Karel Adamus – Větrné básně, Galerie zámku Kozel, Šťáhlavy, 28.10. – 15.11. 2005
  • Masaharu Ogawa – Kaligrafie, Západočeské muzeum, Plzeň, 20.10. – 5.11. 2006
  • Josef Váchal a Jiří Kornatovský – Hory a srdce, Takasaki City Gallery – Takasaki, Japonsko, 20.9. – 12.10. 2009, japonská premiéra Šumavy romantické a umírající
  • Jiří Kornatovský – Meditace kresbou, Gallery Botteha, Kyjev, Ukrajina, 19.1. – 7.2. 2012
  • Pavel Zajíček – Struktury času, Visio Art Gallery, Plzeň, 8.1. – 30.1. 2015
  • Ryōji Ikeda – Test Pattern [N°7], Nové divadlo – Black Box, Plzeň, 2.7. – 11.8. 2015 (česká premiéra)
  • Shōko Kanazawa a její tušový svět, Západočeské muzeum, Plzeň, 11.9. – 11.10. 2015 (evropská premiéra)
  • Karen LaMonte – Floating World, Západočeské muzeum, Plzeň, 11.9. – 11.10. 2015
  • Osobní výběr VII: Ivo Hucl – básník, Galerie výtvarného umění v Chebu, 13.11. – 3.3. 2019
  • Plzeň – Takasaki – 30 let spolu, mázhaus radnice města Plzně, Plzeň, 17.9. – 11.10. 2020
  • Kobayashi Yúsai – Kaligrafie, Galerie Jiřího Trnky, Plzeň, 17.9. – 11.10. 2020
  • Lenka Sýkorová – Stopy duše, Depo2015, Plzeň, 1.5. – 2.6. 2023
  • Ladislav Sýkora – Krajinou po okraji, Depo2015, Plzeň, 1.5. – 28.5. 2024
  • František Svátek – Vodní a větrné objekty, zámek Kozel, Šťáhlavy, 21.6. –23.8. 2024
  • Mari (Kóhó) Kučera Šinada – Úlomky ticha, Galerie zámku Kozel, Šťáhlavy, 21.16. – 29.9. 2024
  • Ivo Hucl – Barva, zvuk, pohyb květiny, Galerie Bolfánek u Chudenic, 31.8. – 31.10. 2024

Realizace ve veřejném prostoru

editovat
  • Poesiomat v Plzni [14]
  • Báseň vylitá do těla zvonu na průčelí rozhledny Bolfánek u Chudenic [15]

Ocenění

editovat
  • Grand Prix Tourfilm (1993) za film Hlas stříbrného zvonu –- Mýty a legendy staré Šumavy, společně s Miroslavem Čapkem
  • Cena Bohumila Polana (2011) za sbírku Ostrovní básně[16]
  • Cena Bohumila Polana (2020) za sbírku Návrat ke kruhu[17]
  • Umělecká cena města Plzně (2020)[18]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c Ivo Hucl (1961). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ Poli5 - Polní zápisník. Poli5 [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ Založení Nezávislého kulturního sdružení ARS. encyklopedie.plzen.eu [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ HAVLÍKOVÁ, Jaroslava. Portrét Ivo Hucla, osobnosti šťáhlavického regionu. otik.zcu.cz. 2013. Dostupné online [cit. 2024-09-13]. 
  5. ↑ a b Zuzana Ondomišiová: Tibet mysli. Plus [online]. 2011-08-24 [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ JOSEFOVÁ, Hana. Fond Charon pro Pavla Zajíčka. Plzeňský deník. 2017-06-29. Dostupné online [cit. 2024-09-13]. 
  7. ↑ OTÁZKA / Ivo Hucl | Bubínek Revolveru. www.bubinekrevolveru.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  8. ↑ Support for Ukrainian Writers and Artists. www.charon-fond.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  9. ↑ Muž, který sehnal 23 tisíc podpisů pod petici proti EET: Překvapilo mne, kolik lidí uvěřilo babišovským lžím. FORUM 24 [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ Ivo Hucl (1961) | Občané pro obec [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b J3W&S4W. Broken words (Liao I-wu, Ivo Hucl, Tomáš Vtípil, Pavel Zajíček a Petra Bučková). www.johancentrum.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Tesané prázdno. Básně Ivo Hucla v souzvuku s hudbou Marcela Bárty. Vltava [online]. 2023-04-03 [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  13. ↑ Ladislav Sýkora – Ztracený ráj | Bubínek Revolveru. www.bubinekrevolveru.cz [online]. [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  14. ↑ Poesiomat. poesiomat.cz [online]. [cit. 2024-11-04]. Dostupné online. 
  15. ↑ LOUDOVÁ, Daniela. K výročí sv. Wolfganga dostal Bolfánek zvoničku i zvon, posvětil ho biskup. Klatovský deník. 2024-10-22. Dostupné online [cit. 2024-11-04]. 
  16. ↑ DVOŘÁK, Petr. Ivo Hucl získal za radostný odpad Polanovu cenu. Plzeňský deník. 2011-12-02. Dostupné online [cit. 2024-09-13]. 
  17. ↑ Cenu Bohumila Polana za rok 2020 získali Ivo Hucl a Jitka Prokšová :: zaspis. zaspis.webnode.cz [online]. 2021-11-12 [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 
  18. ↑ Umělecké ceny Plzně dostane herec Pavlovský, básník Hucl či výstava v galerii - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. 2021-05-11 [cit. 2024-09-13]. Dostupné online. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivo_Hucl&oldid=24372999“