Ibrahim Fejić

Ibrahim-efendija Fejić (1879 Mostar, Bosna a Hercegovina – 15. prosince 1962 Sarajevo, Federativní lidová republika Jugoslávie) byl bosenskohercegovský islámský duchovní a politik bosňáckého původu. V letech 1947–1957 byl reisu-l-ulemou Islámské náboženské společnosti ve Federativní lidové republice Jugoslávii.

Ibrahim Fejić
Narození	1879 Mostar
Úmrtí	15. prosince 1962 (ve věku 82–83 let) Sarajevo
Místo pohřbení	Sarajevo
Nábož. vyznání	islám
Funkce	Velký muftí (1947–1957)
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Životopis

Základní vzdělání získal v rodném městě, kde poté absolvoval i Karađoz-begovu medresu, islámskou střední školu. V islámských naukách se zdokonaloval u álima a mudarrise (učitele) Salih-efendiji Alibegoviće, u nějž složil i teologickou zkoušku (idžázat). Po skončení studia se stal mudarrisem ve stejnojmenné škole. Vládl arabštinou, turečtinou, perštinou a němčinou. Před první světovou válkou se věnoval i publicistické činnosti, své příspěvky uveřejňoval v tiskových orgánech stavovských organizací časopisech Muallim (Učitel) a Misbah (Světlo). Roku 1917 byl jedním z kandidátů na mostarského muftího, ale jmenován byl Mehmed Šaćir-efendija Mesihović.

Roku 1920 se stal členem Ulema-medžlisu v Sarajevu, nejvyšší islámské duchovní rady v Bosně a Hercegovině. Politicky se rozcházel s Jugoslávskou muslimskou organizací, dominantní muslimskou (bosňáckou) politickou stranou ve dvacátých letech. Po zavedení královské diktatury v Jugoslávii (1929) se přiklonil na stranu krále Alexandra I., za což byl odměněn postem mostarského starosty. Tuto funkci vykonával v letech 1929–1934, než byl po nástupu koaliční vlády Bogoljuba Jevtiće odvolán.

Společenský čínný byl i za druhé světové války. Pod dojmem vzrůstajících útoků srbského obyvatelstva, masakrovaného vládnoucím fašistickým režimem ustašovců, na muslimské civilisty se v září 1942 v Mostaru ustavil Akční výbor. Ten žádal vedení Nezávislého státu Chorvatsko o uklidnění situace a současně volal po větší angažovanosti Německa a Itálie na Balkáně. Vzhledem k tomu, že Hercegovinu okupovala Itálie, jeho naděje se upínaly k Římu. V září delegace Akčního výboru, konkrétně trojice duchovních Omer-ef. Džabić, Ibrahim-ef. Fejić a Ahmed-ef. Karabeg, na pozvání jeruzalémského velikého muftího Muhammada Amína al-Husajního navštívila Řím, kde se marně snažila pro svou věc získal místní politické kruhy. Následkem toho se Fejić více sblížil s komunistickými partyzány. Šest členů jeho nejbližší rodiny dokonce padlo v boji na straně komunistického odboje.

Po převzetí moci komunisty Fejić zastával vysoké posty a po schválení nové Ústavy islámské náboženské společnosti ve FLR Jugoslávii byl 12. září 1947 jmenován reisu-l-ulemou. Inaugurace Fejiće, jejíž součásti bylo i předání pověřovací listiny, proběhla v Gazi Husrev-begově měšitě v Sarajevu, namísto tradiční Carovy mešity o několik set metrů dále. Fejić se během svého působení v úřadu reisu-l-ulemy pokoušel a sanaci následků druhé světové války, mj. usiloval o opravu islámských objektů a udržení islámské výchovy ve školách. Jeho snažení ale naráželo na odpor komunistického režimu, který islámskou obec postupně zbavil majetku i veškerého společenského vlivu. Ženám bylo např. zakázáno se zahalovat a muslimská mládež se již nemohla soustavněji vzdělávat v mektebech, ale pouze v mešitách. Z vysoké funkce odešel na vlastní žádost v listopadu 1957.

Fejić zemřel v Sarajevu 15. prosince 1962. Zádušní mši vedl hadži háfiz Mustafa Sahačić, imám a hátib Ali-pašovy mešity. Mezi muslimy, zvláště sarajevskými, nebyl příliš oblíbený, dokonce mu při pohřbu byla upřena čest být nošen na rukou věřících z místa modlitby na hřbitov. Tělesné ostatky duchovního byly uloženy na hřbitově v sarajevské čtvrti Grličića brdo.