Hippokratés
Hippokratés z Kósu (460 př. n. l., Kós – ca 370 př. n. l., Larisa v Thessálii) řecky ῾Ιπποκράτης, byl nejslavnější lékař starověku, považovaný za zakladatele lékařské vědy. Jeho jméno je spojováno s textem obsahujícím základní etické principy lékařského povolání (tzv. Hippokratova přísaha).
Hippokratés | |
---|---|
![]() Hippokratés od Petra Paula Rubense | |
Narození | 460 př. n. l. Kós |
Úmrtí | 370 př. n. l. (ve věku 89–90 let) Larisa |
Povolání | lékař a filozof |
Děti | Thessalus |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatJeho život je spojován s mnoha legendami a jen obtížně lze v nich označit historická fakta. Vychází se většinou z biografie napsané řeckým lékařem Soranem asi 500 let po Hippocratově smrti a také ze sbírky lékařských spisů, které jsou mu přisuzovány.
Hippokratés pocházel z jižních Sporad (Dodekanésu), z ostrovů při jihozápadním pobřeží Malé Asie, z lékařské rodiny, odvozující svůj původ od Asklépia. V Platónově dialogu (Protágoras 311b) je také nazván Asklépiovcem, tedy žákem a jakoby potomkem Asklépiovým. Jeho otcem a učitelem byl lékař Herakleidas. [1] [2]
Hippokratés v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptě. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponéské války v letech 431–404 př. n. l. V roce 430 př. n. l. potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města.[1]
Kolem roku 400 př. n. l. založil na Kóu lékařskou školu a lékařství se věnovali i jeho dva synové a další příslušníci rodiny v několika generacích. [1] Vyučoval také filosofii a jejím spojením s medicínou utvářel nový způsob myšlení a názory na postavení člověka jako součásti přírody. Zastával názor, že na celkový stav člověka, jeho nemoci, má rozhodující vliv okolní prostředí a životospráva. Nemoc není boží trest, ale má přirozené příčiny. Podstatou léčby pak bylo využití léčivých sil přírody, bylin a samotného pacientova těla.[1] Podle průběhu nemoci pak volil různou intenzitu lékařských zákroků. [2]
Při léčbě zastával teorii rovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče (melos), žluté žluče (chole), krve (sanguis) a slizu (flegma).[2] Příčinu nemocí viděl v jejich nerovnováze. Tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos a stala se na dlouhá staletí klasickou. Hippokratovo rozdělení temperamentů do kategorií sangvinik (krev), melancholik (černá žluč), cholerik (žluč) a flegmatik (hlen) se používá stále.[1] [2]
Hippokratovská medicína byla důsledně celostním oborem. Snažil se o vymezení duševních poruch, lidský mozek považoval za interpreta vědomí. Jako první se také začal zajímat o rodinnou anamnézu a životní prostředí pacienta. V medicíně rozeznával tři základní úkony: diagnóza, prognóza a terapie. [1]
Hippokratés popsal plicní a kostní tuberkulózu, záškrt a jiná onemocnění. Je považován za zakladatele praxe klinického vyšetřování, zavedl metodu poslechu, vyslovil zásadu zaměnitelnosti nemocí. Zkoušel operace močového měchýře, ledvin, břicha, očí, amputace končetin. [1]
Je mu přisuzována nejstarší vrstva sbírky lékařských textů Corpus Hippocraticum, které položily základy moderní medicíny. Ve svých spisech shrnul nebo vylepšil všechny dříve používané praktiky a znalosti medicíny. [3]
Zabýval se také etickou stránkou lékařství a bývá mu přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel pro jednání lékaře.[1][2]
Hippokrates geograf
editovatOsídlenou zemi (ekumenu) člení – podle předpokladů pro život lidí – na tři pásy:
- chladný – severní (kde žijí Skýtové)
- nejpříznivější – mírný (do nějž patří Řecko)
- suchý – jižní (zahrnující Libyi (Afriku), Egypt a větší část Asie).
Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.
Dílo
editovatMagni Hippocratis medicorum omnium facile principis, opera omnia quae extant, 1657 - Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovuje v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie. Hippokratés poukazuje na souvislosti způsobu života, výživy, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.
Některé jeho spisy snad pocházejí z Alexandrijské lékařské knihovny.
Citáty
editovat„ | Život je krátký, umění dlouhé, příležitost prchavá, zkušenost klamná, úsudek obtížný. | “ |
— Aforismy I.1. |
„ | Pomáhat - nebo alespoň neškodit. | “ |
— Epidemica I.11 |
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e f g h CODR, Milan; ČERNÝ, Jiří. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Hippokrates, s. 46–50.
- ↑ a b c d e HANÁK, Přemysl; IVANOVÁ, Kateřina; POTOMKOVÁ, Jarmila. Hippokratés z Kóu-zakladatel moderní medicíny [online]. 2015 [cit. 2020-11-01]. Dostupné online.
- ↑ ŠIMEK, Jiří. Úvod do lékařské etiky. Praktický lékař. 2012, roč. 92, čís. 10–12, s. 555–557.
Literatura
editovat- Hippokratés, Vybrané spisy. Vyd. H. Bartoš a S. Fischerová. Praha: Oikúmené 2012
- Hippokrates, Aforismy ; Prognostikon ; O vzduchu, vodách a místech. Praha: Alberta 1993
- Ottův slovník naučný, heslo Hippokratés. Sv. 11, str. 308. Dostupné online.
- SCHRUTZ, Ondřej. Hippokratovské názory o původu, skladbě a výkonech těla lidského. Praha: Bursík & Kohout, 1895. 253 s. Dostupné online.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Hippokratés na Wikimedia Commons
- Osoba Hippokratés ve Wikicitátech
- (anglicky) Corpus Hippocraticum HTML
- Hippokratés v systému MEDVIK (Národní lékařská knihovna)